čtvrtek 18. února 2016

#276 Prarodiče

Já vlastně ani nevím, jak to chodívalo jinde, ale když jsme byli s bráchou malí, babička, která s námi bydlela, už byla dávno v důchodu a byla pořád po ruce, aby s námi mohla vypomoct. Když jsme byli nemocní, byla s námi doma (mohla jsem spát u ní v pokoji a dívat se na Magion). Nemuseli jsme chodit ve škole na obědy, protože byla doma a denně vařila. O prázdninách hlídala nás i sestřenky. Vodila mě do školky a ze školky. Nikdy mě nenapadlo zjišťovat, jak to chodí jinde, považovala jsem to za naprosto normální rodinnou situaci.
Dneska, když už mám svoje děti, vím, že je babičkovská a dědečkovská výpomoc k nezaplacení. Vždycky, když melu z posledního a volám mamince o pomoc, věnuju krátkou soustrastnou myšlenku těm, kteří nemají prarodiče po ruce, nebo už je nemají vůbec a říkám si, jaký to musí být zápřah.
Jistě, že to jde zvládnout, ale je to neskutečná pomoc, mnohdy to věci zjednodušší, zrychlí. Můžeme si někam vyrazit a máme o děti postarané. Můžeme vzít ty starší do kina, na lyže, brusle. Můžu jít k doktorce jen s nemocným dítětem a ty zdravé zůstanou u babičky. Když byli v nemocnici, zastoupila mě babička jako doprovod u jednoho z nich, protože nebyli všichni spolu. Když chci pořádně uklidit, vezme si je babička ven. Když jsem v těhotenství chodila po kontrolách, hlídával dědeček, i když měl třeba po noční. Když jsem nemocná, vezmou si je naši "na prázdninky".
Dá se to zvládnout. Ale s babičkama a dědečkama je to mnohem jednodušší.

čtvrtek 11. února 2016

#275 Popelnice

Původně se tento příspěvek měl jmenovat Třídění, ale když jsem si to po sobě přečetla, zjistila jsem, že jsem vlastně tak trochu odbočila a inspirace přišla právě ve čtvrtek před dvěma týdny, kdy v naší ulici všichni vyvezou popelnice ven, protože v pátek brzy ráno jezdí popeláři.
Když jsme se nastěhovali do domku, už jsme tu měli jednu malou 120litrovou popelnici na nějaký odpad ze stavby. Mysleli jsme si, že pro naši tehdy čtyřčlennou rodinu s jedním miminkem nosícím plenky bude malá a chystali jsme se dokoupit větší. Dodnes nebyla větší potřeba - a to jsme v současné době pětičlenná rodina s nedávno ještě dvěma oplínkovanýma dětma.
Začali jsme totiž hned po nastěhování třídit odpad. Takové standardní třídění - papír, plast, sklo, kompost, zbytek. Běžně naplníme zhruba půlku popelnice. A já z toho mám radost, protože když na naší ulici vidím u jednotlivých domků třeba i tři velké popelnice, jsem ráda, že aspoň tímto můžu uklidnit toho ekologa ve mně.
Navíc u nás jezdí taková fajn sestava popelářů. Občas zapomenu popelnici nachystat k silnici, ale oni si ji přivezou, vysypou a vždycky ji vrátí na místo. Nenechají ji jen tak odloženou postávat u krajnice, pokaždé ji uklidí. Mimo to už nás poznávají, kdekoli se potkáme. Dnes dopoledne jsme se dokonce potkali auty ve vedlejší vesnici a oni mávali. Vždycky u našeho volají na klučíky, mávají, nechají je si všechno prohlédnout zblízka, osahat, zmáčknout čudlík...
Jsou to borci, jednou za čas jim upeču něco sladkého a čekám na ně. Jezdí totiž pořád stejně, vždycky včas. Jednou mi říkali, že naši motýli polepenou popelnici je radost vyvážet. Nápodobně pánové, díky vám jsou mé děti z této nevábné činnosti jako u vytržení.

čtvrtek 4. února 2016

#274 Best friend forever

Nevím kdy, ale určitě před hodně dlouhou dobou jsem si na dnešní den nastavila upomínku. O čem mám dnešní příspěvek psát. Rozhodně to bylo ještě tehdy, když jsem sem psávala pravidelně. A tu upomínku jsem si nastavila proto, že dnešek, den čtyřiačtyřicátých narozenin mého nejlepšího přítele, vyšel právě na čtvrtek, kdy jsem na řadě se svou radostí, tak abych náhodou nepsala o letním vánku, tlukotu srdcí svých andílků nebo o kráse rosy na okvětním plátku růže. Abych vám napsala o něm, o zrzavým plešatým zmetkovi, o škodolibým škodičovi, o řidičovi dálkovýho kamionu, o majiteli baru a vzoru všech nectností, o svým nejlepším kamarádovi.
Proč se s takovým člověkem vůbec kamarádit? Protože to byl on, kdo mi půjčoval svoje auto, abych se otřískala po získání řidičáku. Protože mě u sebe nechal přespávat, když jsem potřebovala. Protože díky němu mám dvě jména, spousta lidí mi dodneška neřekne jinak než Zuzano a pár z nich pořád neví, že se tak vlastně nejmenuju. Protože mě milionkrát někam zavezl, odvezl, přivezl. Protože mně rád dělal radost. Protože to kvůli němu dostala moje dcera své jméno. Protože to byl nejlepší parťák na dovolenou. Protože může za to, že jsem se začala potápět. Protože mu chutnalo všechno, co uvařím. Protože říkal ty nejoriginálnější lichotky. Protože s ním byla sranda a měl neuvěřitelný historky. Protože u něj v objetí bylo dobře. Protože když někoho necháte, aby vám dělal ostudu před celým letištěm, pak vás poblil v letadle nad Islandem a ještě se o něj postaráte, tak je to asi přátelství až do smrti. Ne, do smrti ne. Je to přátelství až za hrob.