pátek 29. května 2015

#265 Staří přátelé

Zrovna, když se spřátelíte s rodinou bývalého kolegy, který se na vás po odchodu z firmy nevykašlal, ale pravidelně vás vytáhl na pivo, – a zjistíte tak, jakou má prima ženu a milé děti, což potvrdí i vaše žena a vaše děti – zvedne onen kamarád kotvy a s celou rodinou zmizí za mořem.

Už jsem se naučil, že musím lidi ve svém životě nechat přicházet a odcházet podle jejich vlastní vůle. Bolelo to vždycky, zkouším to překovávat, dávat jim volnost s vděčností za prožité okamžiky. Někdy sotva víte, jestli bylo dobře jen vám s nimi, nebo i jim s vámi. Slušnost některých přitažlivých lidí nezná mezí a podstatu vztahu někdy odhalí opravu až vzdálenost.

Je pravda, že někoho při loučení stisknu v náručí silněji a déle, než by bylo vhodné. Možná tím i něco pokazím, možná druhé uvádím do rozpaků. Vem to nešť, jsem v tom už léta konzistentní. Pokud chcete, víte, na čem se mnou jste. Mám paměť jako slon. Umím nezapomínat. A píšu dopisy. Ručně. Inkoustem. Na papír. Do obálky. Chcete-li.

Jenže je tu i druhá strana mince. Ti, kteří se vrátí. Ti, kteří nezapomínají. Ti, kteří mi na dopis odpovědí. Třeba po půl roce. Nebo po roce, nevadí. Ti, kteří mi po dvou třech letech zavolají, jestli bych zase, jako za starých časů, nezašel pod květnové kaštany na pivo. Nemuseli by a já bych jim to prominul. Nic mi nedluží, ani já jim. A přesto se ozvou. Díky Bohu za ně!


pondělí 18. května 2015

#264 Když není problém

Člověk si tak snadno zvykne, že některé věci jsou problém. Že nejsou samozřejmé. Že je lepší být opatrný. Že to už lepší nebude... Jsem po dědečkovi skeptik; ne pesimista, ale opatrný. A umím se smiřovat s komplexností světa. O to víc mě denně těší, když některé zádrhele (výjimečně) nejsou. Zmizí, nebo se vůbec neobjeví.

Photo by edouardv66 via Flickr

Když není obsazeno v jediné kabince jediného záchodu, který na patře sdílíme s 50 dalšími kolegy.
(Popravdě řečeno, právě tohle mě inspirovalo k napsání dnešní Radosti.)

Když mi z pusy zmizí afta.
Když i odpoledne platí, že jsem se ráno dobře oblékl.
Když se děti nechají uložit bez protestů.
Když pro jednou není na toaletním papíru spousta krve.
Když zaberou antibiotika.
Když se mi ráno chce vstát.
Když děti ráno spí déle než do 6.
Když si včas vzpomenu a nezapomenu ve vlaku čepici.
Když mě žena doma vítá vesele a ne vyčerpaně.
Když si v hospodě řeknu o kohoutkovou vodu a dostanu ji s úsměvem.
Když mi v pekařství vyhoví a dají mi pečivo do mého vlastního sáčku.
Když vidím, jak policista někomu s úsměvem pomáhá.
Když zavolám hádavému kolegovi a on mi vyhoví.
Když ze mě tradičně mrzutý vedoucí v profi velkoobchodu neudělá blbce.
Když mám čas i se v klidu nasnídat, i řádně naobědvat.
Když někdo z rodiny se zájmem poslouchá, co děláme na TEDxu.
Když přijde papír z finančního úřadu nebo ze sociálky s tím, že jim nic nedlužím.
Když na úřadě řeknou, že nemusím osobně, oni to pošlou.
Když státní zaměstnanec bystře komunikuje e-mailem.
Když vlak nemá zpoždění.
Když sednu po dlouhé době do auta a je stále dost nafty v nádrži.
Když platba faktury dorazí nejpozději tři dny po termínu splatnosti.
Když přemluvíme někoho k vystoupení na TEDx a on se dobře připraví.
Když reklamace zboží proběhne hladce a rychle.
Když se ve volené skupině objeví dost schopných žen.
Když se vracím od babičky a není mi šoufl z přejedení.
Když dostanu žihadlo a nenaskočí alergická reakce.
Když napíšu upřímný dopis a nejen, že nevznikne nedorozumění, ale přijde odpověď.

Když je v ročním vyýčtování energií přeplatek a ne nedoplatek. (To se mi žel ještě nestalo.)

čtvrtek 7. května 2015

#263 Stroje pomocníci

V dnešní době je moderní nebýt moderní a místo přístrojových zpracování si kdeco dělat ručně a místo v obchodě kupovaných potravin si pěstovat, chovat a vyrábět domácí. Což je samozřejmě fajn a já sama to tak dělám. Dnes ale nebudu moderní, protože budu chválit výdobytky moderní doby :)
Na začátku stály dvě odlišné události, které nakonec společně daly základ dnešnímu příspěvku. Tou první bylo pořízení myčky. Můj muž se na nátlak spousty našich přátel po zralé úvaze rozhodl koupit domů myčku na nádobí (ačkoli by se mohlo zdát, že to bylo na nátlak můj, není to tak; já jsem se o ní jen před necelým rokem zmínila a když byla zavrhnuta, víckrát jsem o ní doma nemluvila; ovšem téměř každý, kdo se k nám přišel podívat na malé miminko, hned prohlásil: "To už abyste si pořídili tu myčku, když je vás pět."). Druhou událostí byla dnešní stávka automatické pračky. Uprostřed pracího procesu si usmyslela, že potřebuje vyčistit filtr a prádlo prostě nedoprala (resp. doprala, ale nevypustila vodu a odmítla ždímat). Závada to není žádná fatální, stačí pouze ručně vypustit vodu a propláchnout filtr, ale všechno oblečení bylo potřeba vyždímat ručně. A to navíc ne žádná tričínka a ponožtičky, ale osušky, mikiny, montérky, blůzy.
A tak mě při kroucení jedné nohavice montérek napadlo, že už si snad ani neuvědomujeme, jak moc nám spotřebiče pomáhají v každodenním životě. Jsou to hodiny a hodiny práce, které nám domácí přístroje ušetří. Spousta dřiny, které jsme díky nim ušetřeni. V neposlední době je to také pomoc finanční, protože dnešní spotřebiče jsou ekonomické, aby spotřebovali co nejméně energie a zdrojů. Jsem ráda za každého domácího pomocníka, který mi ulehčí práci a šetří můj čas, takže se pak můžu věnovat dětem, můžu jít s nimi ven, můžu si číst nebo napsat příspěvek pro 1000 radostí.

úterý 5. května 2015

#262 Škrtání

"Z pěti věcí tři škrtnout", říkávala prý moje prababička. A měla recht. A ještě dobře, že to říkala zrovna ona, v našem rodě se s tímhle principem pere každá generace znovu a znovu. I se to musím opakovaně učit.
Sedím v práci vedle jednoho moc šikovného kolegy. Má poměrně široký záběr, v tom je mi trochu podobný. Ondra hrál na pozoun, zpívá, jezdí na kole, zajímá se o auta. A donedávna skvěle fotil. Proto mě trochu zarazilo, že nedávno zveřejnil inzerát, že prodá svoje fotografické vybavení. Ne že by si řekl: "no, budu se teď věnovat něčemu jinému a za čas uvidíme". On to focení nejen pověsil na hřebík, ale zvenku, a ještě za sebou zavřel dveře. Vyzkoušel si to, naučil se v oboru leccos podstatného – a šel od toho. Nedávno taky prodal své skvěle vyladěné kolo. Chodí cvičit, venčí psa a rozhodně se nezdá, že by trpěl nedostatkem pohybu. Tenhle přístup se mi moc líbí. Mnoho z věcí, které si pořizuju, jsou jenom zhmotněním "snu o jiné realitě". Nářadí, běžecké boty, trekové vybavení, software, oblečení, knihy, časopisy, hudební nástroje – pokud ale nemám vytrvalost a čas se v těch činnostech zdokonalit, zůstane každý předmět jen stínem svého snu. Proč si to raději nepřiznat předem?

Co se nejvíc musím učit škrtat, jsou právě ty ambice. Strašně rád se učím nové věci a nechci je opouštět dřívě, než je alespoň trochu ovládnu... ale život je krátký. Některé činnosti mi jdou hladce, některé vyžadují úsilí. Všechny potřebují čas. A když si priority srovnávám nejen já sám, ale mluví mi do toho i rodina, musí se někde škrtat. Ono se snadno řekne: follow your dreams. To byste jich ale nesměli mít jako já v průměru sedm nových do týdne. Je toho tolik, čím bych chtěl být, co bych chtěl umět...

Tak mě potěšilo, když velký učitel a mistr staromódních truhlářů Chris Schwarz na blogu Lost Art Press přiznal, že taky musí škrtat.
Some of you have noted that I am canceling classes this year. The reason is that I need to stay home to help take care of some important family members, and this trend could continue for a few years.

Už se mi stalo, že jsem takové vlastní "vypouštění" ve prospěch rodiny někde zmínil, a dostalo se mi od kamarádů tichého, ale důrazného uznání. Kdo ví, možná si leckdo z nás z dětství pamatuje chvíli, kdy toužil po tom, aby dospělí škrtli něco ze svých světoborných plánů a chvíli prostě byli s ním. Zejména my chlapi, kdybychom si tak občas místo zachraňování světa prostě jen sedli s někým, kdo o naši přítomnost moc stojí...

Tak se s tím zkusím míň chlubit a víc realizovat. Když se to povede, je to radost. A bokem prověříte kamarády, jestli vás rovnou neodepíšou :-).

Banksyho komentář (foto andrewjsan, Flickr)