pátek 29. května 2015

#265 Staří přátelé

Zrovna, když se spřátelíte s rodinou bývalého kolegy, který se na vás po odchodu z firmy nevykašlal, ale pravidelně vás vytáhl na pivo, – a zjistíte tak, jakou má prima ženu a milé děti, což potvrdí i vaše žena a vaše děti – zvedne onen kamarád kotvy a s celou rodinou zmizí za mořem.

Už jsem se naučil, že musím lidi ve svém životě nechat přicházet a odcházet podle jejich vlastní vůle. Bolelo to vždycky, zkouším to překovávat, dávat jim volnost s vděčností za prožité okamžiky. Někdy sotva víte, jestli bylo dobře jen vám s nimi, nebo i jim s vámi. Slušnost některých přitažlivých lidí nezná mezí a podstatu vztahu někdy odhalí opravu až vzdálenost.

Je pravda, že někoho při loučení stisknu v náručí silněji a déle, než by bylo vhodné. Možná tím i něco pokazím, možná druhé uvádím do rozpaků. Vem to nešť, jsem v tom už léta konzistentní. Pokud chcete, víte, na čem se mnou jste. Mám paměť jako slon. Umím nezapomínat. A píšu dopisy. Ručně. Inkoustem. Na papír. Do obálky. Chcete-li.

Jenže je tu i druhá strana mince. Ti, kteří se vrátí. Ti, kteří nezapomínají. Ti, kteří mi na dopis odpovědí. Třeba po půl roce. Nebo po roce, nevadí. Ti, kteří mi po dvou třech letech zavolají, jestli bych zase, jako za starých časů, nezašel pod květnové kaštany na pivo. Nemuseli by a já bych jim to prominul. Nic mi nedluží, ani já jim. A přesto se ozvou. Díky Bohu za ně!


Žádné komentáře:

Okomentovat