čtvrtek 30. dubna 2015

#261 Smysly

Jednou jsem přemýšlela, jaký smysl bych zvolila, kdybych se měla jednoho vzdát. Ne, že bych to plánovala, ale občas se mi hlavou honí takovéhle hlouposti.
Rozhodně jsem věděla, že nechci přijít o zrak, abych viděla své děti vyrůstat. Miluju jejich krásné tvářičky a moc by mi chybělo, kdybych se nemohla dívat na jejich ranní výraz vyoraných myšek, na jejich úsměv, na jejich vývoj, na výtvory, které vyrábí. Nemohla bych se jim podívat do jejich modrých očiček a najít v nich odpověď na smysl života. Kdybych oslepla, neviděla bych tvář milovaného muže, lidi, které mám ráda, písmenka ve zbožňovaných knížkách, rozkvetlou přírodu, podzimně vybarvené stromy ani všechny krásné věci, které mě obklopují.
Nechtěla bych ani přijít o sluch, abych slyšela své děti mluvit, zpívat, hádat se, smát se. Chci poslouchat melodii jejich hlasů, tón řeči a hezká slůvka, která mi říkají ti, co umí mluvit, a jsem zvědavá na hlas těch, co mluvit ještě neumí. Chci slyšet, když mi můj muž říká, že mě miluje, když mi vypráví, jaký měl den, když se zlobí, že jsem mu zapomněla vyžehlit košili na nějakou důležitou pracovní schůzku. Chci poslouchat hluk, který vyrobí patnáct dětí a šest dospělých v jedné místnosti. Slyšet, o čem si kamarádky povídají, vyslechnout je. Poslouchat hudbu, kterou si pouštím k práci (když nejsou doma děti), zpěv ptáků, šum listí ve větru, cirkulárku od sousedů. Chci slyšet, když mě moje děti volají nebo když pláčou.
Nevzdala bych se ani hmatu, abych mohla pohladit své dva chlapečky a maličké děvčátko, políbit a abych cítila jejich dotyky a pusinky. Nechci přijít o bezpečí, které cítím z mužova objetí. O příjemný pocit při zabalení do peřiny, oblečení oblíbených šatů, v teplé sprše po náročném dni. Chtěla bych si s dětmi malovat, vyrábět, plést dcerušce copánky.
Nejspíš bych postrádala i vůni, protože bych nemohla zabořit nos vlásků mých andílků a nasát jejich dětskou vůni, nemohla bych ani přivonět ke kytičkám, co mi dávají. Necítila bych, když mi můj Starší dává očichat, že se navoněl před nějakou speciální příležitostí. Necítila bych parfém v mužově objetí, jeho vůni, když si lehnu na jeho polštář. Necítila bych své oblíbené květiny, jídlo. Navíc vůně je polovina chuti.
Chuť by mi také chyběla, jsem "všežravec". Nemohla bych bez ní vychutnat oblíbenou kávu, sladký dezert, oblíbené jídlo, chutnou novinku. Chtěla bych ochutnat a upřímně pochválit pokrm, který připraví jiní.
Nechci se vzdát žádného smyslu. Ale kdybych o jeden měla přijít, nejsnadnější by to asi pro mě bylo bez chuti. Co vy? Čím vám jaký smysl dělá radost? Otevřete oči a pořádně se rozhlédněte, po všech věcech, které vás obklopují. Nejsou krásné? Zaposlouchejte se do zvuků, které kolem vás plynou. Nadechněte se nosem. Co cítíte? Přejeďte dlaní přes něco, co máte po ruce, nebo sobě po vlasech, po tváři. Napijte se vody. Jak chutná?

Žádné komentáře:

Okomentovat