čtvrtek 23. dubna 2015

#259 Dětská hřiště

Klučíkům je občas na zahradě dlouhá chvíle a naše domácí atrakce se jim omrzí. Pak vyrazíme na dětské hřiště, kde jsou velké skluzavky, houpačky, horostěna, síť, prolézačky a vůbec super věci, které doma nemáme. Navíc je tam spousta dalších dětí a je to děsně fajn, protože musím být mnohem víc ve střehu než v zahradním teritoriu ;)
Ale vážně: i já mám dětská hřišťátka ráda. Jako malí jsme měli kousek od našeho domu u zdravotního střediska (teprve teď v dospělosti doceňuji to geniální umístění) malé dětské hřiště, které celé vyráběl dědeček několika dětí. Pan Sobotka. Neuvěřitelně šikovný a vitální pán (dodnes žije a věnuje se aktivně cyklistice). Je velmi nadaný pro práci s kovem a kromě historického brnění a repliky zbraní si vyrobil například velociped a nám, dětem z ulice, kolotoč, hrazdu, dvě závěsné houpačky a jednu houpačku - váhu.
Na to, že se naše obec honosí titulem město (a to honosí doslova), s dětskými hřišti je to tu docela bída. Tři malé plácky se skluzavkou, která je aktuálně zavřená, houpačkou závěsnou, dvěma houpačkama na pružině a šlus. Mnohem radši jezdíme občas na hřiště v sousedních vesnicích. Máme vyhlédnutá čtyři volnočasová místa, kde je dostatek zajímavých atrakcí nejen pro dvouleté mrně, ale i pro pětiletého kluka. A to i prvky, vyžadující pohybovou aktivitu, sílu a zručnost. Mám ráda, když je dětské hřiště propracované a může nabídnout příjemné strávení času nejen nejmladším dětem, ale i těm odrostlejším. A někdy i dospělým. Mám ráda, když je hřiště opravdu hřištěm, ne jen skluzavkou s houpačkou, které má už dnes kdekdo doma. Mám ráda, když si někdo dá práci a postaví dětem opravdu velké a pěkné hřiště, na kterém klidně stráví hodiny, aniž by se jim pár zvířátek na péru brzo omrzelo.

Žádné komentáře:

Okomentovat