čtvrtek 30. dubna 2015

#261 Smysly

Jednou jsem přemýšlela, jaký smysl bych zvolila, kdybych se měla jednoho vzdát. Ne, že bych to plánovala, ale občas se mi hlavou honí takovéhle hlouposti.
Rozhodně jsem věděla, že nechci přijít o zrak, abych viděla své děti vyrůstat. Miluju jejich krásné tvářičky a moc by mi chybělo, kdybych se nemohla dívat na jejich ranní výraz vyoraných myšek, na jejich úsměv, na jejich vývoj, na výtvory, které vyrábí. Nemohla bych se jim podívat do jejich modrých očiček a najít v nich odpověď na smysl života. Kdybych oslepla, neviděla bych tvář milovaného muže, lidi, které mám ráda, písmenka ve zbožňovaných knížkách, rozkvetlou přírodu, podzimně vybarvené stromy ani všechny krásné věci, které mě obklopují.
Nechtěla bych ani přijít o sluch, abych slyšela své děti mluvit, zpívat, hádat se, smát se. Chci poslouchat melodii jejich hlasů, tón řeči a hezká slůvka, která mi říkají ti, co umí mluvit, a jsem zvědavá na hlas těch, co mluvit ještě neumí. Chci slyšet, když mi můj muž říká, že mě miluje, když mi vypráví, jaký měl den, když se zlobí, že jsem mu zapomněla vyžehlit košili na nějakou důležitou pracovní schůzku. Chci poslouchat hluk, který vyrobí patnáct dětí a šest dospělých v jedné místnosti. Slyšet, o čem si kamarádky povídají, vyslechnout je. Poslouchat hudbu, kterou si pouštím k práci (když nejsou doma děti), zpěv ptáků, šum listí ve větru, cirkulárku od sousedů. Chci slyšet, když mě moje děti volají nebo když pláčou.
Nevzdala bych se ani hmatu, abych mohla pohladit své dva chlapečky a maličké děvčátko, políbit a abych cítila jejich dotyky a pusinky. Nechci přijít o bezpečí, které cítím z mužova objetí. O příjemný pocit při zabalení do peřiny, oblečení oblíbených šatů, v teplé sprše po náročném dni. Chtěla bych si s dětmi malovat, vyrábět, plést dcerušce copánky.
Nejspíš bych postrádala i vůni, protože bych nemohla zabořit nos vlásků mých andílků a nasát jejich dětskou vůni, nemohla bych ani přivonět ke kytičkám, co mi dávají. Necítila bych, když mi můj Starší dává očichat, že se navoněl před nějakou speciální příležitostí. Necítila bych parfém v mužově objetí, jeho vůni, když si lehnu na jeho polštář. Necítila bych své oblíbené květiny, jídlo. Navíc vůně je polovina chuti.
Chuť by mi také chyběla, jsem "všežravec". Nemohla bych bez ní vychutnat oblíbenou kávu, sladký dezert, oblíbené jídlo, chutnou novinku. Chtěla bych ochutnat a upřímně pochválit pokrm, který připraví jiní.
Nechci se vzdát žádného smyslu. Ale kdybych o jeden měla přijít, nejsnadnější by to asi pro mě bylo bez chuti. Co vy? Čím vám jaký smysl dělá radost? Otevřete oči a pořádně se rozhlédněte, po všech věcech, které vás obklopují. Nejsou krásné? Zaposlouchejte se do zvuků, které kolem vás plynou. Nadechněte se nosem. Co cítíte? Přejeďte dlaní přes něco, co máte po ruce, nebo sobě po vlasech, po tváři. Napijte se vody. Jak chutná?

pondělí 27. dubna 2015

#260 Jiné květy

Jistě víte, jaké květy má lípa. Znáte jejich omamnou vůni a hukot včel v její koruně. Možná se stejně jako moje maminka těšíte zjara na záplavu zářivě zelených květů na javorech, které předběhnou listy o pár dnů a dokáží rozsvítit celé údolí. Třeba už jste letos někoho políbili pod rozkvetu jabloní, hlohem či meruňkou. A nebo, pokud jste byli venku sami, nedalo vám to a ulomili jste větvičku šeříku a donesli ji tomu, koho máte nejradši.

Kvetoucí stromy jsou vděčným námětem pro básně i obrazy. Bílá, růžová a mnohé jejich odstíny jsou symbolem mladosti, obnovy, energie, čistoty. Určitě se na vás žádná dívka nebude zlobit, přirovnáte-li ji k mladé jabloňce zjara. Je to vlastně banální. Ale pak mě napadla zajímavá otázka: 

Jak kvete dub?

Jsem pomalý, na kůře trochu hořký, ale leccos vydržím a dlouhodobě je na mne spolehnutí. Mám čím dál radši tvrdé dřevo našich listnatých stromů: dubu, buku, jilmu, jasanu a habru (ten má nejtvrdší). Jabloň, třešeň a meruňka – ta sladká děvčátka se se svou krásou nijak netají. Jak ale kvetou tihle mládenci?

Až vloni na jaře, při procházkách kolem Labe, jsem to objevil. Květy dubu jsou nádherné. Maličké, nenápadné, ale bohaté, složité. Vyrážejí mnohem, mnohem dříve, než se kraj začne odívat do zelené a bílé. Skoro si jich nevšimnete proti černé kůře. Ale jsou tam. Každý rok jako jedny z prvních zakládají naději pro příští generace.

Jasan ve Vysočanech

čtvrtek 23. dubna 2015

#259 Dětská hřiště

Klučíkům je občas na zahradě dlouhá chvíle a naše domácí atrakce se jim omrzí. Pak vyrazíme na dětské hřiště, kde jsou velké skluzavky, houpačky, horostěna, síť, prolézačky a vůbec super věci, které doma nemáme. Navíc je tam spousta dalších dětí a je to děsně fajn, protože musím být mnohem víc ve střehu než v zahradním teritoriu ;)
Ale vážně: i já mám dětská hřišťátka ráda. Jako malí jsme měli kousek od našeho domu u zdravotního střediska (teprve teď v dospělosti doceňuji to geniální umístění) malé dětské hřiště, které celé vyráběl dědeček několika dětí. Pan Sobotka. Neuvěřitelně šikovný a vitální pán (dodnes žije a věnuje se aktivně cyklistice). Je velmi nadaný pro práci s kovem a kromě historického brnění a repliky zbraní si vyrobil například velociped a nám, dětem z ulice, kolotoč, hrazdu, dvě závěsné houpačky a jednu houpačku - váhu.
Na to, že se naše obec honosí titulem město (a to honosí doslova), s dětskými hřišti je to tu docela bída. Tři malé plácky se skluzavkou, která je aktuálně zavřená, houpačkou závěsnou, dvěma houpačkama na pružině a šlus. Mnohem radši jezdíme občas na hřiště v sousedních vesnicích. Máme vyhlédnutá čtyři volnočasová místa, kde je dostatek zajímavých atrakcí nejen pro dvouleté mrně, ale i pro pětiletého kluka. A to i prvky, vyžadující pohybovou aktivitu, sílu a zručnost. Mám ráda, když je dětské hřiště propracované a může nabídnout příjemné strávení času nejen nejmladším dětem, ale i těm odrostlejším. A někdy i dospělým. Mám ráda, když je hřiště opravdu hřištěm, ne jen skluzavkou s houpačkou, které má už dnes kdekdo doma. Mám ráda, když si někdo dá práci a postaví dětem opravdu velké a pěkné hřiště, na kterém klidně stráví hodiny, aniž by se jim pár zvířátek na péru brzo omrzelo.

čtvrtek 9. dubna 2015

#258 Vůně

Nádech, výdech. Nasát nosem. Vůně. 
Dnes je po několika hodně ošklivých a studených dnech zase teplý jarní den. Sluníčko hřeje, mouchy, včely, berušky a motýli poletují z květu na květ, slabý vítr jen jemně čechrá okvětní lístky. A vzduch voní. Jarem a tisíci vůněmi květin. Jaro se šíří ovzduším a napadá všechny smysly. A mně je dobře. Co dobře, krásně. Nechce se nám z procházky domů.
Ale je poledne a hlad je hlad. Přicházíme do kuchyně, kde se v troubě peče a na sporáku vaří oběd. Celý dům voní silným vývarem a po kontrolním otevření trouby taky pečínkou. Jsme jak Pavlovovi psi a vůně nám dráždí prázdný žaludek. Je čas oběda.
Chystáme se do výtvarky a na návštěvu. Beru svůj oblíbený parfém a za chvíli jsem v oblaku voňavého aerosolu (ach, ta romantika:). Nadšeně nasaju směs černé maliny, jasmínu a santalového dřeva. Miluju tuhle vůni! Starší dostal k pátým narozeninám svou vlastní dětskou voňavku, aby nebral tu tatínkovu. Je se Spidermanem a vybírala jsem ji já, aby mi voněla. Může se s ní navonět jen při zvláštních příležitostech, takže si ji dnes důležitě bere a stříká na hrudníček. Už od mala má zvyk, že vždycky, když použije parfém, chodí mi dávat čichnout. Pošimrám ho nosem a čichám. Voní krásně. 
Mužův parfém taky vybírám já. Zbožňuju pánské vůně a voní mi téměř všechny. Ta, co má teď, je směsí pepře, bergamotu, čerstvého mechu a zlaté ambry (jo, vím, že je to výměšek vorvaně:). Je cítit tak dlouho, že i když dávám trička z koše do pračky, stačí zabořit nos... Ale můj muž mi voní i bez parfému. Když přijde po celém dni práce v podkroví nebo na zahradě, objímám ho a s úsměvem se nadechuju jeho vůně. Nechce se moc nechat:) A když není přes noc doma, beru si na spaní jeho polštář, abych z něj aspoň cítila jeho vůni.
Mám strašně ráda vůně květin. Ze všeho nejvíc mi voní fialka a šeřík. Vydržela bych klidně celý den sedět s nosem vraženým mezi fialky nebo šeříky a jen nasávat jejich nádhernou vůni.
Včera jsem vyzkoušela nové mýdlo na vlasy (Hedvábné vlasy a myslím, že s nimi budu už napořád nevěrná svým dosud oblíbeným Kašmírovým vlasům) a tak nádherně mi navonělo vlasy, že jsem celý večer pohazovala hlavou, abych jejich vůni rozvířila. Mimo jiné provonělo celou koupelnu, takže jsem při čištění zubů ňufala.
Jakákoli příjemná vůně dělá hned den radostnější. 

čtvrtek 2. dubna 2015

#257 Zeleně

Dnes je Zelený čtvrtek. Nevím, jestli je to nějaká tradice, zvyk nebo jen můj rozmar, ale zelený čtvrtek a zelené jídlo a zelené pivo mě navedli k tomu, že ladím celý den do zelena. Ke snídani bylo "greensmoothie", tedy v podstatě koktejl z přebývajícího ovoce a zeleniny - hrušky, kivi, banány, avokádo, špenátové listy, ovesné vločky a agávový sirup. K obědu hráškový krém, který milují kluci, a špenát, který miluju já (ano, chudák můj muž nemiluje ani jedno z toho :). Máme zelená trička, já navíc i kalhoty. Zelený pivo nepijem, ale máme světle zelenou okurkovou limonádu. Našla jsem si zelené náušnice.
Je to jen taková hloupost, ale mě baví, sladit se spoustou dalších lidí na stejnou vlnu. Nosit v listopadu knír na podporu Movemberu, hodit si 25. května ručník přes ramen, mít něco zeleného nejen na Zelený čtvrtek, ale i na svátek svatého Patrika, zhasnout během Hodiny Země. Ráda vybočuji z davu a cpu se proti proudu. Ale občas je fajn být medúza a nechat se volně unášet, být součástí stáda.

středa 1. dubna 2015

#256 Sytost

Vyrazíte po dvou měsících s kamarády na pivo. A ejhle, proti Vám i vedle vás tři krásné ženy. Příležitost jako dělaná pro nějaké to machrování, vyprávění historek. Místo toho se však zeptáte té tiché krásky proti vám (jediné z nich neznámé), co vlastně dělá. Začne povídat o práci pro kosmetickou firmu, ostatní dvě se toho chytí, a hovor už pak plyne dál bez vás a točí se především kolem kartáčů na vlasy. Všechny tři mají krásné dlouhé vlasy… A vy mlčíte, díváte se, upíjíte z půllitru, a je vám dobře. Mlčíte?

Později čekáte na tramvaj, a ona se přidá, zjevně se zvedla chvíli po vás. Po pár slovech během těch několika zastávek vás napadne, že by bylo moc hezké zjistit, kde bydlí, doprovodit ji domů. Být galantní. Otestovat sám sebe, jestli dokážete místo vodopádu slov mlčet, poslouchat, ptát se, namotivovat ji, aby povídala. Velká výzva po půlhodině známosti? Má tak krásné oči!

Vzápětí vám dojde, že vás doma čeká žena a tři děti (už sice všichni spí, ale i tak). Rozloučíte se, jste vděčni za to, že jste vypili jedno pivo v milé společnosti, a vydáte se stihnout vlak.

Jednu báječnou věc přináši stárnutí: některých věcí se časem konečně nasytíte. Naučíte se, že dlouhodobé následky mají větší váhu než momentální užitek. Nelapáte po každé příležitosti a nesnažíte se využít ji na maximum. Dokážete vážit.

A to nemluvím jen o krásných dámách. Ta úlevná sytost se týká i jiných věcí: masa, alkoholu, slov. Dobrot. Ambicí. Některé věci mám sice náramně rád, ale už jsem jich měl v životě tolik, že vím, jakou (malou, velkou, chvilkovou, trvalou) radost přináší. Dá se s tím pracovat, když se například vzdáte svého podílu oblíbeného jídla ve prospěch dětí. Nebo svého podílu pozornosti ve prospěch toho druhého.

Přiznám se, že je stále něco, čeho se nasytit nedokážu – i když by se mohlo zdát, že jsem za celý život už měl dost a dost. Povídání s chytrým blízkým člověkem o něčem, čemu já, on nebo oba dva trochu rozumíme (nebo nás to oba dva srovnatelně zajímá). O fotografii, překládání, typografii, muzice, dobrovolnictví, charitě, dřevu, snech, zranitelnosti, otcích, knihách, smrti, psaní, lukostřelbě, ženách, whisky, vandrování, ohni, nožích.

Přiznávám se tedy, že mám stále nějaké nenasytné stránky. Třeba se to časem zlepší. A mimochodem, opovažte se přede mne postavit mísu nevyloupaných nesolených buráků!

Foto (c) Hellish