pondělí 29. září 2014

#219 Tak to bude tanec...


Prý když si zajdete za africkým šamanem, že máte depresi, zeptá se vás: Jak je to dávno, co jsi přestal tančit?

Dávno, velmi dávno. Když nepočítám těch pár plesů, tak jsem někdy kolem roku 2000 chodíval do klubů a svíjel se při rytmu diska. A před tím naposledy na gymnáziu, protože těch pár plesů s mojí tehdejší zákonitou nemůžu počítat za tančení a plesy s Jitkou byly spíše z donucení.
Když jsem začal v tanečních sbírat první zkušenosti s kultivovaným pohybem v rytmu hudby, objevil jsem (tedy kromě zákonité trapnosti dané ostychem před těsným kontaktem s druhým pohlavím), že mě to baví. A o to víc, když jsem pak našel v davu dívek i stálou taneční partnerku. Jen můj pocit, že by ráda pohybové souznění obohatila i o romantičtější rovinu, a moje nechuť k tomuto kroku vlastně způsobila, že jsem nechtěl přejít do Pokračovaček a na chvíli mé taneční hemžení utichlo. Tedy přesně do doby, kdy se třída zbláznila do tance natolik, že mí pokračovací spolužáci sehnali v Kralupech tělocvičnu a spustili taneční kroužek.

Šel jsem do toho a chytilo mě to za srdce, nohy, boky, ramena a vůbec všechno. Tančil jsem na kroužku, na ulici, cestou na autobus, vlastně pořád. Pak jsme nacvičovali předtančení na maturiťák a já zažil opojení tance sehrané skupiny, krásu choreografie.

A pak nic. Tedy vojna a při ní a po ní už jen plesové duo válka a polčík proložené šlapáním zelí v obleku do rytmu disko-fláků.

Nedávno jsem zjistil, že jsem zapomněl chodit. Nemylte se, pohybuji se po vlastních nohou pravidelně, ale když jsme byli na delší procházce, nebo jsem nesl nějakou zátěž, začaly mě bolet bedra. Přisuzoval jsme to věku, tomu, že jsem přibral a vynechal jsem tuto aktivitu pokud možno úplně. Jitce jsem řekl, že když procházka, tak s nějakým konkrétním cílem, abych měl kompenzaci za to nepohodlí bolesti zad.
No a asi tak před měsícem jsem zjistil, že to celé je jenom proto, že už neumím chodit, respektive že chodím s bederní páteří tuhou jak prkno, boky se ani nehnou a nohy jsou taky jakési natuhlé. Od té doby se učím chodit znovu a soustředím se, aby se boky hýbaly spolu s tělem. Aby šly do rytmu.

Dneska ráno, když jsem šel do práce jsem si najednou všiml, že je to jako tanec. Má svůj rytmus a svou ladnost. Trochu jsem tomu pomohl, soustředil se na kladení špičky, přenesení váhy přes patu a zhoupnutí boku tak, aby ramena zůstala v rovině. Přesně jako při latině, kterou jsem miloval. Jive, když spěchám, slowrock při pomalejší chůzi a blues, když se kochám. A najednou jsem zjistil, že se usmívám. Jdu do práce, na zádech batoh, usmívám se jak měsíček na hnoji a tančím.
Tančím do rytmu ódy na život. Slavím svou malou velkou radost. Štěstí z tance všedního dne.

čtvrtek 25. září 2014

#218 Jít na houby

Moc ráda chodím do lesa na houby. Mám jedno oblíbené místo, daleko od domova, kde rostou hřiby, bedly, masáky, ryzce i holubinky (což je tak v kostce všechno, co sbírám). Snažím se vyjet co nejdřív, ale:
a) nejsem ranní ptáče, před půl sedmou sotva vstanu
b) moje děti nejsou ranní ptáčata, za to jsou hrozný "nevejpravy"
c) hodina cesty
Když vlezu do lesa, okamžitě větřím. Jak je cítit houboví, vidím to optimisticky, na polívku to bude. Hned začíná honba za hříbky (no, honba... spíš procházka). Od první chvilky si užívám božský klid. Ticho přerušuje jen hluk zpod mých nohou - křupnutí větvičky, šustění listí. Z každé houby mám radost, ať už je to obyčejná holubinka nebo hřib pravý. Stejně tak mám radost, když uvidím muchomůrku. Jednak jsou to krásné houby a jednak důkladně prohledávám její okolí. Říká se, že kde rostou muchomůrky, rostou taky hříbky. Bude na tom něco pravdy, protože všechny praváky, které jsem letos našla, byly v blízkosti muchomůrky červené. A pokud tam nebyl pravák, tak aspoň kozák nebo suchohřib. Mám radost i z hořčáků. Ne, že bych je sbírala, ale pokaždé si zálibně prohlížím ten krásný velký hřib, nepoznamenaný slimáky ani červy (proč asi?:).
Hledání hub chytlo i mé chlapečky. Starší si už vykračuje pyšně s malým košíčkem a poctivě nás volá ke každé houbě, kterou objeví. A mívá úspěch. Mladší zatím svůj košík nemá, ani mě nevolá, když něco najde. Ale jakmile chvilku u něčeho dřepí, tak je to buď brouk nebo houba. Naposledy našel několik pěkných hříbků. A moc se mu líbí muchomůrky, tak ho nesmím spustit z očí.
Houbaření je samozřejmě mnohem veselejší, když se něco nachází. Ale nevadí mi ani, když nic neroste. Ta procházka klidným tichým lesem za to stojí. A třeba uvidím aspoň veverku.

úterý 23. září 2014

#217 O lískovém keři a štědrosti

Toho vína koncem léta, těch jablek. Člověku by se chtělo být lískovým keřem, na potkání shazovat kolemjdoucím lesklé krasavce přímo pod nos, aby si všimli, shýbli se, zastavili, popošli kousek dál, znovu se shýbli – a třeba na chvíli zapomněli na svět při tom vzrušeném hledání. Užil jsem si té hojnosti dosyta a naučil se louskat ořechy mezi posledními zdravými zuby.
     Odkud se to všechno bere, lískový keři? Jenom si saješ sílu ze země a ze slunce, na jaře rozdáváš plné hrsti pylu, v létě stín a na podzim oříšky, pak trochu spánku a po zimě na novo. Jakoby ta síla a radost a dobrota jen proudila skrze tebe: rozdáváš se – a rosteš, mohutníš, usycháš, a žiješ dál ve svých odnožích. Nikde tě neubývá.
     Kdybych chtěl být štědrý jako ty, kde mám na to brát? Peníze mi do listů slunce nenasvítí, ze země natáhnu tak leda vlhkost a rýmu. Když dám dost do sbírky v kostele, nezbyde mi potom na kafe s přáteli a místo radosti se na mně urodí jen povzdech a mrzutost. Odpustím komusi promlčené dluhy a pak se (jak nepřebývá a nejsnáz šetřit na sobě) po obyčejném chlebu k obědu zbytečně rozčílím na někoho ze svých blízkých. A když si na to promíjení někteří zvyknou a příště mi rovnou nic nevrátí? Budu se stydět o to říct.
     Těžko být štědrý, když není kde brát. A ať mě třeba měsíc svědí palec u nohy, jestli zas budu s klidným srdcem někde velkoryse rozdávat, buď si to peníze či čas a nebo síly, když moji milí doma mají zatím hlad.
     Tak jak to tedy je? Čeho mám vždycky dostatek a třeba přebytek? Můžu hledat, co jsou mé oříšky, má síla a plodnost? Mám také větvičky, na kterých se vždycky najde dost pro všechny veverky, plšíky, havrany i lidi? A nebo prostě nejsme lísky ani vinné keře, nejsme studánky, jenom čas od času vysychající nádrže?
     Štědrost byla zřejmě původně slovem pro neužitečné rozhazování a plýtvání, všechny její nové sestřičky však v sobě mají něco velikého: velkorysost, velkomyslnost, velkodušnost. Ve slovnících je tomu nejinak – velké srdce, široká dlaň. Velké srdce, které mnoho vidí a mnoho pojme a nemusí se bát o kousek místa. Veliký citroník, který než stihnete otrhat, znovu nasadí do květu a přinese plody. Strom, který se nebojí o rovnováhu, když se na jedné větvi začnou houpat nezbední kluci. Veliký pes, který nechává koťata prát se mezi svýma nohama.
     Pořád mě fascinuje, když slyším někoho říkat „Nestarej se, to není problém. – Není pozdě, přijedu pro tebe, jen chvíli počkej. – Klidně si dej pivo dvě, domů budu řídit já. – Tak tady přespi, kam bys chodil, ráno si dáme spolu čaj a něco k tomu. – To se stane, nedělej si z toho hlavu, příště to bude lepší." A jedno snad nejsilnější, laskavé i drsné: „když nejde o život, jde o hovno." A starý Moudrý k tomu praví: „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš." (Kaz 11,1)
     Dej mi, Pane, veliké srdce. Tak veliké, abych mohl dobře pamatovat na ty, které miluji a oni nemuseli do předsíně, když (tak často) přijde návštěva. Dej mi, Pane, srdce s velikými dvoukřídlými okny bez závěsů, skrze něž je vidět ven na ulici, do nichž na jaře svítí slunce a v zimě se na nich dělají ledové květy. Dej mi srdce, ve kterém se může sedět na koberci a kde se může drobit na zem a pít ze svátečních skleniček. Dej mi, Pane, srdce s velikou lednicí, ve které je pořád alespoň jedna láhev dobrého vína a trochu sýra, pro příchozí. Amen

čtvrtek 18. září 2014

#216 Asociace

Ne, že bych si nepamatovala, který den je čtvrtek a co mám za povinnost, ale posledních několik týdnů (a možná i měsíců) mám vychytanou upomínku. Každé ráno totiž posílá Honza Kořínek (z místa, kde vás dojde vaše duše) na sociální sítě fotku latté artu a vždycky ve čtvrtek na svou kávu vykreslí hrozivého Vogona. A já mám ten obrázek spojený ne se čtvrtkem, ale právě se svým příspěvkem pro 1000 radostí. 
Před třinácti lety jsem na Vánoce dostala světle fialový huňatý svetr, který jsem si vzala o pár dní později na svoje první rande se svým nynějším manželem. Dodnes stačí, abych si ho oblékla a okamžitě se mi vybaví ten rozechvělý pocit z první schůzky s mužem, do kterébo jsem byla až po uši zblázněná. Jak jsem nervózně žmoulala v dlaních okraje rukávů, až jsem ten na levé ruce trochu rozpárala.
Mám na dně zbytek parfému, který jsem používala mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem a sotva si přivoním, okamžitě uvnitř cítím závan zamilovanosti, ten neopakovatelný příjemný zmatek v těle i v duši. A mám trošku jiného parfému, díky kterému si zase okamžitě připomenu to krásně nejisté období očekávání prvního miminka... A stačí kdekoli ucítit podobnou vůni a okamžitě si ty pocity vybavím.
Kdykoli si beru v oblíbené kavárně kávu do KeepCupu, hned si vzpomenu na svého lektora z angličtiny, protože ačkoli si tam caffe latté beru celkem často, s KeepCupem jsem chodila jen do jazykovky.
Kdykoli vidím malovanou sovu, vzpomenu si na sovomilku, kterou jsem nikdy osobně neviděla, za to o ní vím, že zbožňuje sovy ve všech podobách a na čemkoli.
Kdykoli tankuju benzín do auta, vzpomenu si, že jsem si ještě nepředplatila Zeitung a že jsem ho dlouho nečetla. Protože vydavatel dřív pracoval na benzínce. Kdykoli vidím, jak se na dálnici předjíždějí kamiony, vybavím si ten zvláštní pocit při potápění. Protože kamarád, se kterým jsme si dělali kurz potápění, jezdil s kamionem a kdysi mi vysvětloval, že to si kamioňáci nehrají na honěnou, ale díky tomu pro mě krátkému zdržení, ujede ten rychlejší tahač za celý den o několik desítek kilometrů víc.
Když slyším "Den se v růži skryl..." nebo "Bože, cos ráčil...", objeví se to prázdno po odchodu blízké bytosti.
Když piju bílý čaj, slyším řehot kamarádky, která používala parfém s podobnou vůní.
Baví mě ty asociace, ty zdánlivě nesouvisející věci, které k sobě v mozku díky nepatrné spojitosti zapadnou.

středa 17. září 2014

#215 Jiný přístup

Na tuhle radost jsem se dlouho těšil. A konečně teď sedím v líném ranním motoráčku z Kolína do Sázavy-Černých bud.
Máme tam sraz s Janem F. Bímem, se kterým plánujeme strávit několik hodin v rozhovoru. Dlouho jsem už koketoval s myšlenkou na koučování, a i když jsem o tomhle přístupu slyšel tolik různých věcí, pořád jsem si nebyl jist.
Až několikanásobné doporučení právě Jana Bíma mě přesvědčilo: on to totiž dělá jinak. Nesedí se u kafe, ale jde. Nebo putuje? Ze Sázavy zamíříme na sever, jestli se vše povede, čeká nás cca 25 kilometrů.
Druhá sympatická věc: za Janovy služby platím za hodinu tolik, kolik si sám za hodinu vydělám. Ne víc, ne méně. To je systém podle mého gusta!
Tak doufám, že ten jiný přístup přinese své ovoce.

pátek 5. září 2014

#214 Šťastná karta

Ať už je to Bůh, příroda, osud nebo vesmír, jsem tomu "něčemu" vděčná za karty, s kterými mě "to" vyslalo do života.
Začnu-li povrchně (protože nechci povrchně končit):
Jsem vysoká akorát - dosáhnu i do horních poliček ve skříni, ale i na těch nejvyšších podpatcích nejsem žirafa převyšující vlastního muže.
Mám husté a zdravé vlasy - barva, pravda, není nic moc, ale v dnešní době, kdy je naprosto běžné si vlasy barvit, budu raději nespokojená s nevýraznou světle hnědou než s kvalitou nebo objemem. Díky tomu mohu nechat vlasy růst a nestříhat a zapletu dva copy, z nichž každý je silný tak, jako když některé jiné ženy zapletou jeden.
Mám sice světlé, krátké a rovné řasy, ale za to hodně husté. Všechny nedostatky jdou snadno napravit s pomocí kosmetiky, pouze s hustotou nelze udělat nic. Šťastná karta.
Mám hezké plné rty, bezproblémovou pleť, v genech minimum vrásek, pevné a kvalitní nehty.
Mám pevnou kostru, díky níž nikdy nebudu křehká padesátikilová éterická bytost, zato jsem ustála spoustu pádů, nárazů a karambolů a jedinou zlomeninou.
Nemám postavu modelky, ale v uplynulém roce jsem sama sobě dokázala, že pevnou vůlí a vytrvalostí zvládnu být sama se svou postavou spokojená.
Jsem zdravá, netrpím žádnou nemocí, žádnými neduhy a přivedla jsem na svět dvě děti a třetí bude snad za pár měsíců následovat.
Potkala jsem hned napoprvé toho pravého muže, se kterým jsem dodnes, postavili jsme dům, založili rodinu (a zasázeli stromy).
Vyděláváme akorát, abychom svépomocí postupně dokončili stavbu a úpravy domku, uživili tři děti, jednou za rok jeli na dovolenou a mohli si koupit, co potřebujeme nebo chceme.
Mám děti, které jsou zdravé a spokojené a mají se nade vše rády.
Narodila jsem se do velké rodiny, která umí držet při sobě, podporuje se a nehádá se ani nepomlouvá.
Mám bráchu, který je mým duševním dvojčetem.
Mám spoustu známých a kamarádů, se kterými si popřejeme k narozeninám, pošleme si pohled k Vánocům, povzbudíme se v těžkých chvilkách, radujeme se společně v těch veselých, pochválíme si účes nebo šaty atp.
Mám několik blízkých kamarádů, se kterými se navštěvujeme, zajdeme si společně na kávu, pivo nebo za sportem či kulturou, se kterými si můžu popovídat atd.
A mám pár velmi dobrých přátel, kterým se můžu svěřit s těmi nejosobnějšími radostmi i starostmi, o které se můžu opřít a které si ráda vyslechnu nebo nabídnu oporu.
Nepotřebuju se dívat, co mají ostatní, co já nemám, ani závidět, když se mají líp než já.
Umím být spokojená se svým obyčejným životem a vděčná za karty, se kterými hraju.
Mám se dobře, nic mi nechybí a jsem šťastná.

čtvrtek 4. září 2014

#213 Babí léto

Nikdy si nevšímám vlaštovek tak moc jako ve dvou obdobích - když na jaře konečně přiletí a když se na sklonku léta začínají houfovat. Mám tyto černé elegantní ptáčky moc ráda. Jejich veselé švitoření, pečlivost, s jakou slepují svá hnízda, oddanost loňským domovům a lidským obydlím, píle, se kterou nejprve krmí svá mláďata a později je učí létat, to vše ráda sleduji. Ale nejvíc pozornosti jim věnuji právě když přilétají a zvěstují jaro a když začnou hromadně vysedávat na drátech a zvěstovat svůj odlet.
Právě vlaštovky sedící na drátě elektrického vedení se staly symbolem babího léta - toho teplého zlatavého podzimu, kdy stromy dají úrodu a odějí se do všech. Kdy pod nohama zašustí první spadené listí a vlakový násep se začervená spoustou šípků. Kdy kaštany pustí do světa své krásné mahagonové plody, dýně zoranžoví a dorostou do velikosti vhodné na strašáka a v polích zavoní dým bramborové natě po sklizni hlíz.
Je to krásné období v roce, kdy slunce hřeje a zdobí, je teplo, ale ne horko, kdy se dům zdobí dekoracemi s podzimní tématikou velmi jednoduše. Stačí pár listů, šišek, ořechů, kaštanů, jablíček, okrasnou dýni, nějakou kukuřici i se šustím a domov je krásně nazdoben.
Večer, když zapadne slunce a ochladí se, stačí jen zapálit oheň v krbu, rozsvítit svíčky, zachumlat se deky a se skleničkou burčáku vychutnávat chuť babího léta.

úterý 2. září 2014

#212 Známky




Jedna věc se s vynálezem e-mailu dočista ztratila: už neplatíme za každou odeslanou zprávu. Leccos se urychlilo, lecčíms jsme zahlceni. Ztratil se ale jeden kouzelný moment – předplácení poštovních služeb. Chcete-li se podívat na groteskní genialitu vynálezu poštovních známek v celé její kráse, přečtěte si knihu Zaslaná pošta (Going Postal) Terryho Pratcheta.

Jako kluk jsem nikdy známky nesbíral: nefungovalo u mne to minimalizované kouzlo dalekých krajů, nebavilo mě odmáčení. Na všechno se nějak muselo opatrně. A navíc, české známky bývaly nějak normalizačně šedivé, nezábavné, prostě socialistické. Copak o to, když přišla lesklá plnobarevná Bětka z Anglie (hodně výjimečně), ta se mi líbila. Byla ale vždycky stejná...

Teď dělám řadu věcí na truc elektronice a patří k nim i posílání nevyžádané pošty (pohledů a dopisů). K tomu však neodmyslitelně patří i házení do schránky. A tedy nutnost předem zásilku oznámkovat. Začal jsem si po letech kupovat celé aršíky a nestíhám se divit. České známky jsou krásné! Veselé, zajímavé, plnobarevné, leské – a samolepicí. Radost kupovat, radost posílat. Jen si při pohledu na ně říkám: proč se odjakživa odlepovaly z obálek, a nestříhaly i s kouskem razítka. Mě by to nevadilo... Jak se to vlastně dneska dělá s tím novým lepidlem?