Jsou věci, které nám dělají radost, protože jsou příjemné, dojemné, protože se nám daří nebo protože nám zlepšují náladu. A jsou věci, které nám dělají radost, i když se nám zrovna nepovedou. Dnes chci psát o jedné takové činnosti, v níž nejsem zrovna úspěšná a přesto mi nosí radost. O zahradničení. Já jsem totiž typický kozel zahradníkem. Ani ne tak, že všechno sežeru, jako že na to prostě nejsem ta správná osoba.
Uvědomila jsem si to včera, když jsem hlídala jedenáctiletého prasynovce Honzíka, který mi jen tak ledabyle oznamoval, že mu vykvetla kala. Už věky pěstuje kaktusy, poslední roky si k nim přidal další rostlinky, bylinky a květiny. A daří se mu.
Mně chcípne každý druhý kvítko. Z těch domácích v květináči mám úspěšnost padesát na padesát. Orchideje žijou všechny tři (a ty by mě zrovna nemrzely...), guzmánie, dracena a amarylis jsou nenáročné a ibišek jsem v podstatě vzkřísila z mrtvých (léčila jsem ho biolitem od mšic - mimochodem, to kvítko, co nevím, jak se jmenuje, a už dvakrát jsem ho předtím resuscitovala, léčbu biolitem nerozchodilo). I ta jedovatá zelená věc zatím žije. Slunečnice, vánoční hvězda, růže a tilandsie už odpočívají v chlorofylovém nebi.
Venkovní květináčové květiny mají téměř stoprocentní úmrtnost (zapomínám zalívat). Osteospermum a petúnie uschly hned, zbytek bojoval, ale marně. Jenom hortenzie se zatím jakž takž drží (a to hlavně díky tomu, že jsem ji dostala teprve před měsícem k narozeninám a celkem často na ni prší). Ale uvažuju, že ji z květináče přesadím do země, tak bude mít šanci na dlouhý život. Květiny venku v zemi u mě totiž jsou nejúspěšnější. Skoro všechny to přežijí.
Ale přesto mě to baví a těším se, až budeme mít terénní úpravy kolem domu všechny hotové a budu moct si pomalinku dotvořit zahradu a předzahrádku k obrazu svému. Plány mám velkolepé. Úspěšnost? Uvidíme.
Jo a pěstování zeleniny se radši chopil muž, on je v zalévání zodpovědnější...
Žádné komentáře:
Okomentovat