čtvrtek 31. července 2014

#203 Bratrská láska

Sice jsme se jako děcka pořád pošťuchovali a řezali jsme se, ale postupem času jsme si s bráchem vytvořili velmi pevný vztah. Troufám si říci, že až výjimečný - nebo aspoň tak už mi to několik lidí v průběhu času řeklo. Svěřujeme se (zcela určitě já jemu) jako nejlepšímu kamarádovi, podnikáme společné akce, výlety, legendární návštěvy kina (ty víš, proč legendární;). Máme společné koníčky, občas spolu jedeme na dovolenou (jojo, naše legendární dovolená v Dahabu:), než jsem měla děti, chodívali jsme spolu plavat a trénovat freediving, chodili jsme spolu do tanečních, teď chodíme do jazykovky. To on dal první impuls k tomu, že jsem začala běhat a já jeho (snad) přivedla ke čtení.
Celkem automaticky jsem ho požádala, aby byl kmotrem mým dětem. Nedokážu si představit, komu jinému bych je radši svěřila, kdyby se mi mělo něco stát.
Doufám, že i mí synové budou mezi sebou mít tak pevné pouto. Zatím samozřejmě těžko říct, nejsou sourozenci ještě ani rok a půl. Vypadá to ovšem nadějně. Mají se totiž upřímně moc rádi a nežárlí na sebe. Mladší to má mnohem jednodušší, už od narození má brášku, kterýho zbožňuje, a který ho zbožňuje, a je to pro něj samozřejmost. Starší se sice musel poprat s tím, že už není sám, ale zvládl to skvěle. Od začátku se na miminko těšil a já jsem se mu to snažila ulehčit tím, že jsem bránila jakýmkoli náznakům sourozenecké rivality.
Ano, sem tam se pohádají o nějakou hračku. Ano, občas si chce Starší hrát sám a Mladší to nechápe. Ale to je naštěstí jen výjimečná situace. Když vidím, jak se ráno láskyplně vítají, jak Starší popřeje Mladšímu dobré ráno a ptá se ho, jak se vyspinkal (nekecám, každý den!), jak si spolu hezky hrají. Jak Starší vždycky okamžitě přiskočí na pomoc Mladšímu, když potřebuje, jak se o něj stará, jak se automaticky spolu o všechno dělí. Jak Mladší chodí za Starším kamkoli se hne a snaží se ho napodobovat. A on ho učí - jak dělají zvířata, jak se maluje, jak se skáče v kalužinách a staví se bábovky...
Myslím, že to chytli za dobrý konec. Mně nezbývá než doufat, že jim to vydrží, a podporovat je.

pondělí 28. července 2014

#202 Pane Lorenc, uvezu to?

Mimořádný příspěvek od Luboše Račanského


Pokud jste snad neviděli film Na samotě u lesa, jistě z něj znáte alespoň hlášky, které doslova zlidověly. Pan Lorenc je karikatura, ale tak jako je za pověstí skryt nějaký pravdivý základ, je pan Lorenc archetyp, kterému můžu (v dobrém slova smyslu) přiřadit konkrétní osoby. Představuje pro mě nějakého moudrého stařešinu, který sice na jednu stranu může být brzdou pokroku, ale především je nositelem vědění, zejména takového, které těžko vyčtu z knih. Je dobré si jeho rady vyslechnout, přestože jich nemusím dbát (ačkoliv je dobré vědět, proč jsem tak učinil). Člověk by měl ctít starší a pokud je to někdo jako pan Lorenc, je to hned snazší. Podle mě jde o úžasné win-win řešení: mně to pomůže a oněm starším lidem to přidá na důležitosti a důstojnosti. Je nezbytné mít pana Lorence i u vás v práci.
  • „Mladí vpřed, staří na svá místa!“
  • „Jsme mladý, dynamický kolektiv.“
Proč bychom měli začínat od píky, když se můžeme postavit na ramena našich předků. Samozřejmě mám svého pana Lorence i ve stavebnictví, jinak bych se neodvážil začít se stavbou svépomocí. Nedávno jsem začal koketovat s myšlenkou, že bych se vrhnul do včelaření (nic velkého, tak tři úly). Věnoval jsem nějaký čas teoretické průpravě, ale co dál? Nakonec jsem si uvědomil, že ve svém blízkém okolím mám tolik včelařů, kterých se můžu zeptat, že by byla neskutečná škoda toho nevyužít. To takhle přijedete koupit několik kilo medu a rázem zjistíte, že uplynuly už dvě hodiny a že byste dokázali poslouchat celý den. V příspěvku bydlení u rodičů jsem upozorňoval na myšlenku „Kdyby byla úcta k rodičům něco snadného, nemluvilo by se o tom v Božím přikázání.“ V dobře fungujícím společenství není výchova pouze na bedrech rodičů. Dalo by se říct, že pan Lorenc v podstatě vychovává. Přidal bych ještě citát z knihy o bitvě u Thermophyl Ohnivá brána
Vynikající zvláštnost spartské metody je v tom, že každého chlapce vychovává učitel, nikoli jeho otec. Učitel může říkat věci, které otec nemůže; chlapec se může přiznat učiteli k věcem, s nimiž by se hanbil svěřit otci.
Páni Lorencové mi dělají ohromnou radost, máte někoho takového i vy?

pátek 25. července 2014

#201 Chvála tance


Nepostojím. Proč taky stát, když můžete tančit? Tanec prohloubí prožitek z hudby. A naopak. Tanec je, jako když se necháte nadnášet vlnami v moři. 

Mně osobně se hodiny "tanečních" vyhnuly. Přesto zatančím cokoli se mi zamane. Latinu i klasiku. A můžu u toho vypadat jako zkušená tanečnice. Částečně je to možná talent, ale také trik. Ten spočívá ve výběru partnera. Když máte dobrého partnera či partnerku, povyrostete vedle něj. Ostatně tenhle "trik" platí i ve vztazích v životě.

Tanec je ostatně dost podobný vztahu. Dobrovolně necháte někoho vstoupit do vaší intimní zóny; některé tance vyžadují dokonce velmi těsný tělesný kontakt. Nejdříve se seznamujete, tu a tam si s rozpačitým úsměvem pošlapete špičky či uděláte chybný krok. Pak vás ostych opouští a získáváte větší jistotu; otočka, záklon, vlastně spolu flirtujete a jste stále odvážnější a pak..dobrá, nechám té analogie se vztahem, zkrátka vaše kroky se následují takřka na milimetr přesně a výsledkem je, nebo přinejmenším může být, dokonalá souhra. Takový tanec je radost. Nejen pro ty kdo tančí, ale i pro ty, kdo pozorují.
Tanec kultivuje. Není jen tělesným cvičením. Ne nadarmo jsou součástí "tanečních" i základy etikety, ačkoliv podle ohlasů účastníků jsou trpěnou součástí výuky. Tanec nutí soustředit se na tělesný postoj, svalový tonus určitých partií. Též ladnost pohybů, výraz tváře. Tanec učí sebeovládání, protože vás může dovést až na pódium před stovky lidí a naučit se pracovat se stresem. 

Tanec rozšiřuje obzory. Prostřednictvím hudby se můžete seznámit s kulturními reáliemi, protože většina tanečních či hudebních stylů má vazbu na sociální skupinu či prostředí, genezi. Poslechem exotické hudby s jinou stavbou či rytmikou, bystříte smysly. Učíte uši slyšet jinak.

Výhodou tance je, že tančit se dá do jisté míry všude. Doma, v klubu, se sluchátky na chodníku na ulici, za běhu, o půlnoci na náměstí, na střeše parkujícího auta, ve fontáně. Záleží jen na vás.
Tanec jsou endorfiny. Když na to přijde, vydržím tancovat několik hodin v kuse. Jen tak. Nepotřebuju k tomu drogy. Tanec je droga.

čtvrtek 24. července 2014

#200 Proč píšu 1000 radostí podruhé

Máme dokončenou dvoustovku a dnešní jubilejní příspěvek o tom, proč píše pro 1000 radostí, vám přináší Tereza.

V současné době je běžné být pořád nespokojený, stěžovat si, nadávat a mračit se. Na otázku "Jak se máš?" je jediná správná odpověď - "Nestojí to za nic." Tak proč jsem začala psát pro 1000 věcí, které mně dělají radost?
Protože jsem nerada součástí davu. Je fajn se občas nechat unášet proudem jako medúza, ale mnohem lepší je prorážet vlny a drát se proti nim.
Protože je prokázáno, že výčet pozitivních záležitostí vyvolává pozitivní náladu (a naopak). A já mám mnohem radši dobrou náladu, než špatnou, všechno jde pak líp od ruky, stihnu víc věcí, svět je barevnější a když se usmíváte, usmívá se i on na vás.
Protože ráda píšu a možnost se jednou týdně realizovat veřejně byla lákavá. A lidi to čtou. A někdy se jim to i líbí!
Protože je mnohem větší výzva najít v negativistickém světě nějakou věc, která dělá radost, a umět ji vyzdvihnout a popsat tak, aby to někoho zaujalo, pobavilo nebo dojalo. A v ideálním případě přimělo souhlasně pokyvovat hlavou.
Protože některé radosti bereme jako samozřejmost a je užitečné si připomenout, že bychom za ně měli být vděční. A jiné radosti jsou tak nepatrné, že ani nepostřehneme, že nás vlastně jejich přítomnost těší. Některé radosti jsou tak originální, že ostatní nenapadne, že zrovna tohle někomu může dělat radost. A taky jsou některé radosti tak velké a hromadné, že prostě musí být zahrnuty do naší tisícovky.
Protože mě těší být součástí příjemného a zajímavého kolektivu autorů tisíce radostí.
Protože mě to baví a dělá mně to radost.

středa 23. července 2014

#199 Narozeniny

Byly doby, kdy jsem neměl rád své narozeniny. Jelikož jsou uprostřed prázdnin, byli vždycky všichni kamarádi a spolužáci jednak v myšlenkách někde úplně jinde, jednak často na táborech, dovolených, u babiček… A nebyl Facebook, který mě v takových chvílích spojoval se světem (a vnutil mé narozeniny mnoha známým přímo pod nos). Tak na mne v ten den mysleli většinou členové nejbližší rodiny. Není to málo, já vím. Ale bylo mi to málo. Taky jsem se jako kluk bál, že dostanu málo dárků. A jako dospělý, že dostanu moc – věcí.

Pak jsem si přečetl Pána prstenů. A až po letech mi došlo, jak geniální je koncept zmíněný v prvních kapitolách: dospělé Hobití kulatiny znamenají, že oslavenec dává dárky svým hostům, nikoli naopak. Nejde o to, vzít to doslova – vtip je v tom nečekat, že tu opravdovou radost vám někdo zvenčí zorganizuje nebo zajistí. O vlastní radost se v dospělosti musí člověk umět aktivně postarat. Možná právě jen tak bude podle jeho gusta... Někdy stačí správně si zvolit, v čí společnosti trávíte čas, a ono to ostatní přijde samo.

A tak jsem ve 30 letech poprvé vzal narozeniny do vlastních rukou a sám pro sebe a pro své kamarády uspořádal víkendový „den vděčnosti". Nakonec se mezi pátkem a nedělí u nás ukázala spousta príma lidí. Vypili jsme sud Guinnessu, upekli ovci a radovali jsme se. Od té doby jsem to už vždycky pojal skromněji, ale i tak to bylo letos báječné: zašli jsme na lukostřelnici (o tom jindy) a pak se celou noc těšili z veselé společnosti, vína, sýrů a muziky.



Dosavadní bilance od ostatních (4 hodiny odpoledne, a stále přibývá):
Celta a fantastický čokoládový dort od ženy.
Přání od dcerky.
Pomuchlání od synka.
Telefonát od rodičů.
Oříšky od babičky.
Sklenička sangrie od sestřenice.
Kniha od blízkého kamaráda.
Kniha od šéfa.
Bochník čerstvého chleba a sýr od kamarádů, jejich společnost po celou noc i ráno.
Noc plnou muziky a palačinky k snídani od brášky.
Zavolání od milé kmotry našeho synka.
SMS přání od kamarádky, sestry, tchána a tchýně.
Osobní e-mail od dávné milé spolužačky a spoluzpěvačky.
Nespočet gratulací přes Facebook.

A co jsem si nadělil sám?
Lukostřeleckou lekci s pěti skvělými kamarády.
Lahev rumu a holandský sýr.
Slušný oběd a večeři.
Večer a noc s muzikou a pak půl dne volna z práce.
Konzultaci stavebních plánů s kamarádem projektantem.
Návštěvu u babičky a sestřenice.

Když to tak počítám, je toho víc než kdy jindy. Děkuju!

PS: To s tím rozdáváním dárků všem příchozím je prý v Anglii běžné i u školních dětí a celkem slušně to ruinuje rodinné rozpočty. Hm, takhle to být nemá…

čtvrtek 17. července 2014

#198 Svítání

Zdravím vás z rozžhavené Dalmácie, která mi včera po páté ráno poskytla inspiraci na dnešní radost.
Každé ráno teď v létě vstávám v jinou dobu, ale vždycky až po východu slunce. Jednak vychází moc brzy (pro ženu na mateřské) a jednak se do prosluněného rána vstává mnohem lépe. A když jsem na dovolené, doufám ve vstávání ještě pozdější.
Když mě včera v pět ráno probudil Mladší na krmení, byla jsem zralá na skok z balkonu, protože mi bylo jasné, že už neusnu. Ještě nevyšlo slunce, ale už bylo dost světlo. Když jsem ale na balkoně přehazovala nohu přes zábradlí, všimla jsem si, že přímo proti mně nad kopcem září obloha blízkým svítáním. Rozhodla jsem se neskákal a užít si východ slunce. (Ve skutečnosti jsem si toho všimla z okna kuchyně, kde jsem chystala prckovi krmení. Skákat jsem chtěla až pak.)
Trvalo to jen pár minut. Bylo světlo už jako ve dne, na východě žhnula obloha do žlutooranžova a záře byla stále jasnější. A najednou se nad kopcem objevil kousek svítící žhavé koule a první hřejivé paprsky nasvítily krajinu kolem. Brzy dosáhly i na mě a já jsem cítila jejich teplou záři. Cítila jsem se osvíceně...
Během pár desítek vteřin se na obzoru odkrýval celý sluneční kotouč a nakonec se od horizontu odpoutal a rychle stoupal na své trase. Ještě chvíli jsem ho nadšeně pozorovala. Bylo to moc krásný a jímavý okamžik a já jsem byla ráda, že mě na něj Mladší včas vzbudil.

P.S. Omlouvám se všem, kteří vstávají brzy a kouzlo svítání si užívají pravidelně. Přiznávám, jsem spáč. A byl to pro mně vzácný okamžik.

P.P.S. A ještě jsem na chvíli usnula.

úterý 15. července 2014

#197 Klidná odpověď

Někdy přijde člověku v práci do schránky dlouhý e-mail. Plný barviček, VELKÝCH PÍSMEN, negativních emocí, obviňování a kdo ví čeho ještě. Také to znáte?

Mám jedno zvrhlé potěšení: odpovídat na tyto maily. Někdy to pochopitelně vyžaduje odstup, krémový věneček nebo rychlou chůzi na oběd a zpět. Pochopitelně to velice svádí přišít hrubou záplatu na hrubý pytel. Odpovědět na dlouhé osočování dlouhou apologezí. Vysvětlit do detailu, že se pisatel útočné epištoly mýlí – a případně, že nemá právo být takto arogantní.

Kouzelným trikem hodným mistra iluzionisty je sáhnout do pomyslného klobouku a dostat ze sebe jinou reakci: odpovědět stručně a konstruktivně. Poděkovat za věcné připomínky, vyhnout se reakci na útok. Nabídnout osobní setkání místo dlouhých mailů, klidně "co nejdříve, podle toho, jak se Vám to bude hodit".

Přiznávám bez uzardění, že se to ne vždycky povede. Někdy je to pěkně těžké neuklouznout v poslední větě. Jindy je nesnadné nezvorat to úplně už od začátku. Ale když se člověk udrží, nechá zprávu pár minut (v práci) či pár dní (v soukromí) neodeslanou, a pak to klapne a komunikace nezabředne do bahna, ale lehkonoze poračuje k rozumnému cíli? Pocit k nezaplacení!

čtvrtek 10. července 2014

#196 Kulturní památky

Přemýšleli jste někdy o tom, kolik je v naší zemi hradů a zámků? Moc, že? Kromě těch hodně známých, které jsou na každé mapě s turisticky zajímavými místy, jsou u nás ještě stovky dalších památek, o kterých nevíme, dokud se v jejich blízkosti neocitneme.
Ve spoustě vesnic stojí nějaký malý zámeček, historický mlýn, významná budova... Koneckonců samotné kostely, které jsou v každé vísce, jsou kulturní památkou. Pro příklad "skrytých" památek nemusím ani chodit daleko. V mých rodných Sokolnicích stojí zámek s malou zámeckou zahradou a bažantnicí. Patřil rodu Mitrovských, kteří v něm bydleli v zimě, zatímco v létě pobývali na známém Pernštejně. V současné době zámek slouží jako domov důchodců. 
Nad Sokolnicemi na Prateckém kopci stojí Mohyla Míru. Dvě stě let starou vzpomínku na vybranou bitvu u Slavkova nechal postavit císař Napoleon.
V blízkých Chrlicích, které jsou součástí Brna, stojí hezký zámek, který v dnešních dnech funguje jako Ústav sociální péče pro zrakově postižené.
V Předklášteří, v kraji, ze kterého pochází můj otec, stojí klášter Porta Coeli (brána nebes) s nádherným portálem. V Dolních Kounicích stojí zbytky jeho dvojčete - Rosa Coeli (růže nebeská). V Kloboukách u Brna je zachovalý větrný mlýn, který je vidět z hlavního tahu na Hodonín. A tak dále. Takových známých i neznámých památek bych mohla ze svého nejbližšího okolí vyjmenovat spoustu.
V úterý jsme byli s manželem navštívit jeho bývalého kokegu a současného kamaráda v Hrušovanech nad Jevišovkou. Pavel bydlí na dohled od hrušovanského zámečku, který je zároveň i důvodem, proč se z Vysokých Tater přiženil na jižní Moravu. Za komunistů sloužil zámek jako vojenská kasárna, ve kterých si odkroutil povinnou vězeňskou službu a seznámil se se svou nastávající ženou. Vojáci zámek zdevastovali, v současné době je to ruina. Je to škoda, je to jinak krásná budova.



středa 9. července 2014

#195 Poznání

Někdy je potřeba se zamyslet, aby si člověk uvědomil pravou hodnotu toho, co má. Ne, nemluvím teď o tom, na co si můžete sáhnout, i když to občas taky není k zahození. A občas si na to můžete sáhnout, i když vám to vůbec nepatří, jako třeba na strom nebo vodu. Měla jsem ale na mysli něco, co si člověk uvědomuje většinou až časem a v mnohých případech až zpětně, nedej bože ve chvíli, když už to vůbec nemá. Přemýšlela jsem o tom jednoho dne, kdy mi bylo dáno se lehce vymanit ze zajetého rytmu, odejít z práce dřív (byť z důležitého důvodu) a uvolnit myšlenky. Po dlouhé době jsem si dokonce dopřála kino s výdobytkem 3D obrazu a se strpěním baštících a mlaskajících dětí a dospělých (mlaskání a křupání díky bohu brzy odeznělo). Stálo to za to, protože i ten film byl plný krásných myšlenek, možná proto, že skoro polovinu titulků tvořili Indové, což jsem u Dream Works nečekala.
Matně jsem převalovala v hlavě myšlenky, šla domů mírnou oklikou a rozhlížela se. Dívala jsem se na to, jak se město v čase mění a jak zkrásnělo, i když mi s odstupem přijde, že i za mého dětství bylo krásné, jen jsem si tu krásu uchovala nějak jinak. Tam, kde kdysi bývalo dětské hřiště a moji rodiče tvrdívali, že tam byl zámecký skleník, a jejich rodiče tam pamatovali sportovní hřiště, je dneska park. A tam, kde se za mého dětství bořily tenisové kurty, aby se ukázalo, že pod nimi jsou zbytky všebarevných střepů skla po starých sklárnách, je dneska taky park. A tam, kde se v zimě kropívalo hřiště na hokej, stojí dneska apartmány a hřiště na hokej se mrazí tam, kde bývalo asfaltové hřiště na fotbal. A hřiště na fotbal je zase tam, co bývala stará cihlářská jáma s vodou, na kterou se v zimě chodilo bruslit a okolo sáňkovat…když to člověk vezme kolem dokola, je to až absurdní.
Třeboň je město zasazené do krajiny. Nenapadá mne výstižnější věta, jelikož je tam, kde se skutečně nachází, a díky historickým velikánům a jejich nápadům se tam nacházet může. Bez ohledu na staré křivdy a utrpení, za nichž se vysoušely bažiny a budovaly stoky a rybníky, to byla právě tato vodní díla, která o povodních dělala, co mohla, dokonce co bylo nad jejich konstrukční síly, aby ochránila lidi. A byla za to náležitě oceněna a doceněna. Když jsem tak procházela městem, vzpomněla jsem si na tu předrevoluční dobu, omlácené budovy a rozbité chodníky. I když trochu přeháním, Třeboň díky památkové rezervaci vždycky vypadala o něco lépe, než bylo v republice běžné. Některá místa dokonce lépe než dnes (což je velmi smutné). Vzpomněla jsem si na zákoutí hradeb u starých lázní, kde bývala polorozbořená zeď a kam nikdo neviděl, takže se tam dalo chodit za školu. Vzpomněla jsem si na nesekaný trávník v zámeckém parku plný kopretin a pryskyřníků, kohoutků a vlčích máků, na kterém se dala natrhat nádherná kytice lučních květin, ale pouze za předpokladu, že vás nikdo nechytil, protože se na něj nesmělo vstoupit. Na trávník se vlastně vůbec nesmělo vstoupit. V zámku se nacházely jídelny i s kuchyněmi, tělocvična a internáty, parkem se chodilo denně. Pamatuji si, když jsem si jednoho dne odpoledne někdy v šesté třídě zkracovala cestu pěšinkou přes trávník mezi starým jilmem, platanem a liliovníkem, jak jsem se na ní přesně uprostřed potkala se zaměstnancem CHKO v uniformě. Zatrnulo nám oběma. Omluvně jsme se na sebe usmáli, vyhnuli se a šli svou cestou. A pamatuji, jak si paní ulomila rozkvetlou větev onoho přísně chráněného liliovníku a nesla si ji čouhající z tašky v klidu ven. U brány jí odchytil ochranář a paní ta větev stála tehdejších pětset korun československých. Liliovník nevydržel přemokření, když stál metr ve vodě o povodních, a uschnul. Stejně jako magnólie, kde jsme se fotili po nafocení maturitního tabla. Na obou místech už vyrůstají nové stromky – liliovník a magnólie.
Když jsem šla obloukem přes park u hradeb, vzpomněla jsem si, jak jsme půl roku po revoluci trávili jeden z posledních vyučovacích dní prvního ročníku čtyřletého gymnázia brigádou na odstraňování rostlinek z asfaltu. Aby byla práce a koordinace jednodušší, pojmenovali jsme si pěšinky jmény, která bychom půl roku nazpět nemohli beztrestně použít. A tak jsme měli Gotwaldovu třídu, Leninovu třídu, plac Marietty Šagiňan (ruská spisovatelka) a tak dále a tak dále… Naše třídní – ruštinářka – z nás „kvetla“. Byla stále ještě poněkud nervózní, avšak uznávala, že když se zakřičí, že je třeba kotouč na Leninovu třídu, bylo to všem jasné a byl tam okamžitě. Dneska už si málokdo vzpomene, že něco takového bylo nemyslitelné. Pamatuji si, když jsme se v roce 1992 se třídou dostali – po naší vlastní iniciativě – na týden za hranice, jak jsme cestou do Holanska zírali v Norimberku na tu pohodu pozdního odpoledne, vonící hospůdky, partičku lidí, kteří si v hradním příkopu hrají volejbal, a my jim občas hodíme míč. Na dvojici, která seděla na trávě a hrála šachy. Na dívku, která měla nataženou deku, ležela na břiše a četla si knihu. Na všechny ty dnes všední věci, které pro nás byly donedávna nemyslitelné a tak nové. Z dnešního pohledu na nás místní museli koukat jako na sbírku exotů. Vzpomněla jsem si na to docela nedávno, když jsem kráčela v Budějovicích přes park plný lidí, kde si každý dělal, co chtěl, bavil se, hrál, četl si. A najednou jsem si uvědomila tu svobodu, která visí zcela hmatatelně ve vzduchu. S takovou samozřejmostí, že už si ji nikdo ani neuvědomuje. A přišlo mi zvláštní, že jsem si ji neuvědomila ve chvíli překračování hranic, za které jsme mohli kdysi jen zbožně koukat z kopce nad nimi, ale ve chvíli tak běžné, tak samozřejmé a při něčem tak malicherném jako je čtení v parku uprostřed města.
Čím jsem starší, tím víc se dívám kolem sebe. Všímám si věcí, které se mění, všímám si lidí, kteří se mění, všímám si změn společnosti. Víc se zajímám o všechno, proč a jak a co s čím souvisí. Stávají se pro mne mnohem zajímavějšími zprvu zcela banální věci, které v širších souvislostech dokreslují tu atmosféru, ty změny. Zajímám se i o historii a proč k těm věcem došlo, protože: „Národ, který zapomene svoji historii, je odsouzen prožít si ji znovu.“ A já ji nechci znovu.
Šla jsem z kina a přemýšlela o tom, co je kde jinak a jak jinak, a co všechno už si vlastně pamatuji. A jak mne mrzí, že jsem se nenaučila dívat se kolem pořádně už jako malá. A jak jsem ráda, že jsem se to naučila relativně záhy i za tu cenu, že mne mnozí považovali a považují za podivína. A když jsem tak šla pomalu domů a shora mi na hlavu začaly dopadat první dešťové kapky, předcházela jsem dvě mladé matky s dětmi. A v tu chvíli mne překvapilo – mile – když jsem zaslechla útržek hovoru:

„Právě proto jsou ti staří lidé moudří. Vidí to dít se znovu a znovu a zase znovu, až už si to pamatují. A najednou se to chtějí učit a zajímá je to a pamatují si to. Já už mám taky chuť se znovu začít učit. Chtěla bych znát ty rostliny. Sice si něco pamatuji, měla jsem i herbář, to, co v něm bylo, znám….“ Ještě jednou jsem se ohlédla po těch dvou mladých ženách, které byly o dobrých deset, patnáct let mladší než já. A říkala jsem si, jak je dobře, že takhle uvažují. A jak je zvláštní, že takhle uvažují ve stejnou dobu, v jakou já v hlavě převracím moje myšlenky a vzpomínky. A jak se v čase mění hodnota informace. Z původního „být ve správný čas na správném místě“ na pozdější „vědět a poznat včas, co má skutečnou hodnotu.“ Poznání - nemůžete si na to sáhnout, ale přece to má nepřekonatelnou cenu. Ale psssst, jinak někdo vymyslí, jak ho zdanit…


úterý 8. července 2014

#194 Milí kostlivci


Dneska mi udělala radost věc opravdu velmi nečekaná. Chtěl jsem si sepsat pár problémů k řešení a nemohl jsem v práci najít funkční pisátko. Chvíli jsem hrabal v papírech a pod nimi, až jsem našel tupou tužku. Jal jsem se ji ořezávat a najednou jsem si uvědomil, jak moc je stará.


Dostal jsem ji s jednou objednávkou ze Střešovické písmolijny. A to bylo rozhodně dlouho před tím, než jsme se do Střešovic přestěhovali. Zhruba před deseti lety? Obyčejná dřevěná tužka. Stěhovala se se mnou nejméně třikrát. Tuha není polámaná.

Tak jsem si zase vzpomněl na nedávný hovor o hodinkách a jejich směšné "monofunkčnosti" v porovnání s mobilem. No schválně, kdo z Vás má pořád tentýž mobil tak dlouho jako já tu tužku?

Navíc mi připomíná časy, kdy jsem se čistě pro vlastní potěšení a pro krásu vlastnoručně (i když digitálně) sázených knih stal hrdým zákazníkem Písmolijny. Nad stolem mi pak visel jejich kalendář s gryfem. Díval jsem se na něj denně a sázel diplomovou práci, která nakonec vyšla jako malá brožovaná knížečka, s obrázkem na krémově bílé obálce z luxusního papíru. Bez těch hnusných modrozlatých plátěných desek se obešla celkem legálně, ale to je jiný příběh... Časy, kdy jsem byl v knihách až po uši. Časy, kdy jsem se zamiloval do Andulky. Časy minulé, ale krásné. Nastala zrovna teď chvíle udělat něco pro to, aby se vrátily?

čtvrtek 3. července 2014

#193 Místo, kde vás dojde vaše duše

Někteří z vás toto sousloví dobře znají a jednoho možná nadzvedne ze židle. Žádné strachy, nejedná se o plagiátorství, ale o oslavu právě toho místa, které je takto označeno.
Na dnešek jsem měla připravený jiný příspěvek, ale v noci se mi zdálo, že jsem znovu na místě, kde mě dochází moje duše, a protože už se stejně nějaký ten čtvrtek chystám o tom místě napsat, bude to dnes. Bez 10 dnů rok od mé jediné a jedinečné návštěvy.
Kde to místo, kde vás dojde vaše duše vlastně je? Říká se mu Ke Kořenům, Kavárna Ke Kořenům, U Kořínků, U Honzy a Jitky nebo prostě Vysoká u Kosovy Hory. Tam mají Honza s Jitkou velký dům, velká srdce, dvě krásné holčičky, spoustu zvířat (včetně koně, který se koupe v bazéně) a dveře i náruč dokořán. Na tom místě se zastaví čas, vaše tělo je opečováváno a hýčkáno skvělou kuchyní, výbornou kávou, latte artem na přání a bohulibou činností a vaše duše se v tom ráji klidu a pohody znovu spojí s vámi. Na tom místě se budete cítit jako doma a nebude se vám odtud chtít odejít. Na tom místě se seznámíte s novými lidmi, zkusíte si vařit, malovat, kovat, jezdit na koni, krmit slepice, mluvit italsky, zkusíte si hrnčířský kruh. Na tom místě se dozvíte, že 90% všech problémů vyřeší objetí, budete spát v posteli nebo ve stanu nebo v kuchyni na zemi, vyzkoušíte si nehorázně vysoké nádherné střevíčky velikosti 37 (nebo 36?), přestože od každé je tam jenom jedna. Na tom místě se kosí tráva bosky.
Na to místo přijedete, nebudete chtít odjet a pak se tam budete chtít vrátit. Na tom místě mi bylo dobře. S Jitkou, @HonzaKorinek, @ProsteBlond, @viitek, @klabosnice, @wowynka, @tomcek, @Virus_3000, @vykook, @pracj3am a @NotyTom.

úterý 1. července 2014

#192 Přecházení na červenou

Od vlaku chodím do práce přes údolí podél široké, rušné a špinavé silnice se čtyřmi proudy. V okolí není na můj vkus moc stromů, tak působní dost prašně a vyprahle – provoz navíc zahušťují hojně využívané městské autobusy.
Po cestě jsou celkem čtyři světelné křižovatky. A pěkně pitomě řešené. Pokaždé před nimi zastaví štrůdl aut a pak se pomalu rozjíždí. Když jich projede tak dvacet, vznikne dlouhá mezera, jak ostatní vozidla zadržely předchozí semafory. Pak následuje další dávka. Problém je v tom, že dva menší přechody uprostřed toho půldruhakilometrového úseku nijak nereagují na to, jak jsou zrovna nastavené semafory na velkých křižovatkách.
Musím přejít někde v půli. Tak tedy dojdu k přechodu a zmáčknu tlačítko pro chodce. Silnice je prázdná, v obou směrech stojí auta nahoře na velkých křižovatkách. Semafor chvíli nereaguje, auta mají zelenou. Až ve momentě, kdy se blíží tři autobusy a dvě desítky osobáků, začne naskakovat zelená pro chodce. Sto lidí zastaví, já sám přejdu, pak se všichni pomalu rozjíždějí, přetížené autobusy vychrlí oblaka smradu, dají se do pohybu a pokračují k dalším světlům.
Vadí mi to. Zejména to zastavování a rozjezd plné stosedmasedmdesátky v kopci. Jenom kvůli mě. Hrozný puch a další vmáčknutí kol do asfaltu. Tak jsem se naučil přecházet na červenou. Počkám na mezeru. Podívám se na obě strany, vidět je tak na 300 metrů. Pak rychle po přechodu chvátám na druhou stranu. Ohlédnu se, a pořád nikde nikdo, a na semaforu zůstala zelená. Až dorazí ty tři autobusy, které vidím v dálce, vesele projedou. Kolik tím ušetřím člověkominut, kolik litrů benzínu a nafty, když to dělám už mnoho měsíců? Denně se díky mně nekoná zastavení a rozjezd desítek vozidel.
Hloupé to je v případě, že jdu do práce později a okolo se vyskytují maminky s malými předškolními dětmi. Je to nevýchovné, nebezpečně špatný příklad. Nedokázal jsem se zatím zastavit a vysvětlit jim to. Zajímalo by je to vůbec?