pátek 28. března 2014

#157 Bydlení u rodičů

(mimořádný příspěvek od Luboše Račanského)


Rodina je dnes je v lepším případě otec, matka a jedno dítě, někdy dvě. Mnozí jsou na tom ekonomicky tak dobře, že si můžou dovolit nebydlet u rodičů, dokonce i snadno opustit partnera. Slovo výměnek, nebýt například nového občanského zákoníku, bylo skoro zapomenuto.

Pochopitelně je potřeba, aby se člověk osamostatnil, takříkajíc vylétl z hnízda. Rozhodně mu to pomůže ve vztahu ke svým rodičům a umožní mu to důstojně se vrátit. Na twitteru jsme se shodli, že prubířským kamenem partnerského vztahu je stavba nebo rekonstrukce domu, narození dítěte a bydlení u rodičů. My se zrovna pokoušíme o hattrick. Abraham Skorka v knize O nebi a zemi, rozhovoru se současným papežem Františkem, říká: „Kdyby byla úcta k rodičům něco snadného, nemluvilo by se o tom v Božím přikázání.“

Nejde jen o hlídání děti. Ve spoustu věcech je sdílení domácnosti pohodlné a ekonomicky výhodné. A nemusíte to ověřovat v tak krajních případech, jako kdyby vypukla válka. Na druhou stranu Teraza v Ódě na vlastní domácnost psala, že třeba nemohli rozhodovat o tak obyčejných věcech, jako kdy se bude topit. Mně třeba neskutečně leze na nervy televize a kdykoliv jdu kolem, mám chuť ji vyhodit z okna.

Ovšem nejvíc mě hřeje vědomí, že žijeme tři generace pohromadě. Přijde mi důležité, že děti vidí babičku a dědu každý den a ne jednou za čtvrt roku. To se naštěstí nezmění ani až se odstěhujeme, protože to bude jen na sousední pozemek, za plot, který tam nakonec asi ani nebude.

čtvrtek 27. března 2014

#156 Pro rodiny s dětmi

Vždycky mě potěší, když vidím, že někde myslí na děti. Konkrétně mám na mysli, obchodní domy, obchody, restaurace a podobná zařízení, kde někdo myslel na to, že někteří zákazníci přijdou s dětmi a vymyslí pro ně nějakou vychytávku, pomoc nebo specialitu.
Například taková parkovací místa pro rodiny s dětmi jsou k nezaplacení. Sama mám dva kluky – Staršího, který nastupuje a vystupuje sám, a Mladšího, který ještě jezdí v autosedačce – vajíčku, kterou vytahuju z auta i s ním. V obou případech to znamená dveře otevřené dokořán. Na běžném parkovacím místě není možné otevřít dveře na obou stranách auta úplně, takže většinou musím zaparkovat víc na pravou stranu místa, pootevřít dveře Staršímu a celou dobu, co vystupuje, je držet, aby je náhodou nerozrazil víc a neodřel vedle stojícímu cadillacu lak. Pak teprve jdu pro Mladšího, opatrně dveře rozevřu, co nejvíc to jde, a vytáhnu autosedačku. Na širokých parkovacích místech pro rodiny s malými dětmi se nemusím strachovat, že odřu cizí auta a oba kluky dostanu z auta i do auta mnohem pohodlněji.
Nebo dětské židličky a hrací koutky v restauracích a cukrárnách. Díky vysoké židličce pro dítě se můžu „v klidu“ najíst a nakrmit prcka (ve skutečnosti to v naprostém klidu není nikdy). A zatímco čekáme na jídlo nebo jsme už po jídle, můžou se kluci zabavit v dětském koutku a já se nemusím bát, že vlezou někomu do talíře sotva se otočím.
Stejně tak hlídání v dětském koutku v obchodních domech a velkých obchodech. Nemám s nimi osobní zkušenost, zatím jsme si na nákupy brali vždycky kluky sebou, ale věřím tomu, že spousta rodičů hlídání dětí během brouzdání po obchodech uvítá. A například jeden nejmenovaný obchod s nábytkem má mimo dětského koutku s hlídáním po prodejně umístěné hrací věže.

A okrajově bych taky ráda zmínila pokladny pro těhotné. Ráda vidím, když na nás matky (a nastávající matky) někdo myslí.

úterý 25. března 2014

#155 Hodinky

"You never actually own a Patek Phillipe. You merely look after it for the next generation."
Mohli byste něco takového říct o mobilu nebo o libovolném kousku své elektroniky?

První hodinky jsem měl půjčené od maminky – ta je zas dostala od své tchýně. Byly malinké, a jestli si dobře pamatuju, po obvodu zdobené skleněnými brilianty. Potřeboval jsem je k tomu, abych cestou do školy a ze školy správně stíhal přívoz přes řeku.
Pak jsem dostal svoje vlastní Primky a měl jsem je až asi do 15 let. Když mi u nich už asi po osmé upadla osička, rozhodl jsem se, že si sám koupím nové, pořádné. (S bázní a třesením jsem si je byl vybrat v Koscomu na Poříčí, co tam pořád ještě je, a bál jsem se, co tomu řekne táta. Co by říkal, nic. Pro mne to byl osamělý krok do světa mužů.) Ty Casia mám až dodnes. Jsou na baterii, kovové, bez datumky. Malé, neelegantní – ba až směšné na stárnoucím zápěstí. Po většinu času mě to ale netrápí.
Mít hodinky na zápěstí je totiž báječná věc: zejména pro to, že pro ně nemusíte sahat do kapsy. Když jedete na kole nebo na koloběžce, můžete se podívat, kolik času vám zbývá do odjezdu vlaku. Když sedíte na nudné přednášce, stačí uhnout pohledem, a hned máte přehled, jak dlouho se ještě budete trápit. Když někam jdete s oběma rukama plnýma, stále víte, kolik je hodin.
Hodinky jsou monofunkční a nerozptylují. Když vám ukážou čas, nevnucují vám zároveň počet nepřečtených e-mailů. Podle hodinek se můžete řídit i v přírodě, kdy po týdenním vandru všem elektronickým zařízením dávno došla šťáva.




Asi znáte několik scének s motivem hodinek z PulpFiction. Já mám kromě nich ještě moc rád i uštěpačný komentář ze Stopařova průvodce po galaxii: výsměch pozemšťanům, kteří si ještě stále myslí, že digitální hodinky jsou celkem dobrý vynález. Moje hodinky totiž samozřejmě musí být ručičkové. Ale už jsem ocenil i jedny binární, ty byly moc zajímavé. Kamarád říkal, že je to príma kočkolap. Já jsem těmi svými nikdy nikoho neoslnil. Nevadí.
Co vy? Nosíte pořád hodinky? Jsou pro vás praktickým kamarádem, jedním z doplňků, nebo symbolem vašeho společenského statusu?

neděle 23. března 2014

#154 První jarní/letní/podzimní/zimní

Střídají se pravidelně. Jednou prší, pak sněží, pak fouká svěží vítr a nakonec je vedro k padnutí. Vedro po chvíli opět vystřídá déšť, ten vystřídá sníh a tak dále. S každým ročním obdobím mám spjaté určité aktivity, které rok co rok opakuji. A přestože vždycky přijdou na řadu, aniž bych se nad nimi zamýšlela, poprvé jsou v daném roce něco víc. Poprvé totiž opravdu potěší.

Jaro: první projížďka na kole, první pivo na zahrádce. Léto: první koupání, první opalování. Podzim: první hledání hub, první sbírání kaštanů. Zima: první lyžování, první stavění sněhuláka.

Nebo jinak. Jaro: barevné sako. Léto: nové plavky. Podzim: originální deštník. Zima: kulich se šálou.

Jsou to obyčejné aktivity a obyčejné věci, ale na jejich „letošní premiéru“ se každý rok těším až nepřiměřeně hodně. Neochotně zazimovávám snowboard a zimní bundu posunu hlouběji do skříně, už ale s nadšením vytahuju jízdní kolo ze sklepa, měním baterky v tachometru a dofukuju pneumatiky. První pokořené kilometry, i když jich je jen do dvaceti, jsou speciální. Za měsíc, až se budu vracet ze sedmdesátikilometrového výletu, tak mi budou připadat obyčejně, budou jako každé jiné.

Stejné to bude, až letos poprvé skočím do vody. První letošní koupání! O pár dní později už budou tempa ve vodě normální. Prostě bude léto a k němu voda přeci patří.

Těší mě každé roční období, protože každé má něco do sebe. Nejvíc mě ale těší, když TO všechno začíná.

čtvrtek 20. března 2014

#153 Jarní slunce

Má to tak většina lidí, které znám, takže dnešní příspěvek pro 1000 věcí, které mně dělají radost bude o jedné z těch hromadných a všeobecných radostí. U mě je právě aktuální, tak tady je.
Po zimě, ať byla jakkoli mírná jako ta letošní, a nedostatku světla a paprsků vyjde slunce. Po dnech mdlého svitu s šedým odstínem začne slunce hřát. Nabíjí energií, zásobuje vitamínem D, kterého se nám v zimních měsících nedostávalo.
Máme ložnici orientovanou na jihovýchod, takže nám oknem proudí paprsky od brzkého rána do pozdního odpoledne. Mám tak možnost na sobě pozorovat, jak velký vliv na mne má slunečný den. Například se budím snadno, brzo a s úsměvem. S dobrou náladou se den startuje mnohem lépe a díky tomu, že se budím někdy mezi šestou a sedmou, mám na všechno i dost času. Dokonce se mi k ránu zdávají i hezčí a barevnější sny. Třeba ten dnešní…
Nemluvě o tom, že nepotřebujeme přes den topení, většinu místností spolehlivě vyhřeje slunce.
V domě se všechno projasní, venku vybarví a prohřeje. Vzduch zavoní jarem (myšleno ročním obdobím, ne prostředkem na nádobí) a mám chuť vylézt na zahradu, strávit na ní celý den a zalézt až se západem slunce. Odhazuju oblečení po vrstvách a nastavuju se hřejivým dotekům slunce (a taky se občas spálím).

Ty první jarní sluneční paprsky prostě dokážou zázraky.

čtvrtek 13. března 2014

#152 Nové boty

Tohle zná každá botomilka – radost z nových bot. Lhostejno, jestli jsou zimní, letní, kotníčkové, páskové, kožené, semišové, černé, červené, balerínky, lodičky, pohorky, kecky nebo gumáky. Prostě jsou nové.  Tečka. Pravda, střevíčky na podpatku se asi více spojují s radostí z bot než tenisky na běh, ale těšit se můžeme z jakýchkoli bot.
Nové boty se v botníku objeví docela snadno. Tak třeba proto, že je potřebujete. Staré se vám rozpadly, nehodí se vám k novým kalhotám, potřebujete větší, pracovní nebo zdravotní. Nebo je chcete. Hromadíte boty a do sbírky vám chybí ještě černozelené páskované na 9 cm podpatku a bílé balerínky s bleděmodrými kytičkami. No a pak jsou speciální případy, kdy je prostě musíte mít. To nové boty ani nepotřebujete ani nechcete koupit, ale náhodně je potkáte. Ty nejúžasnější boty na světě, které milujete na první pohled a buď bez nich ani z obchodu neodejdete, nebo odejdete, ale stejně na ně myslíte každý večer před spaním, v noci se vám o nich zdá a nemůžete je dostat z hlavy. Rozum napovídá, že budou určitě strašně drahé, ale pohled na cenovku vás nedokáže odradit. Buď je stejně tak moc chcete nebo jsou dokonce za slušnou akceptovatelnou cenu. Mozek zas našeptává, že jsou teda určitě hrozně nepohodlné. Tak si je vyzkoušíte a…. ách, jako v papučce. A už stojíte u pokladny. Existují i případy, které si vysněné botky koupí i za neslušnou neakceptovatelnou cenu, přestože se v nich cítí jako ve španělské botě kombinované s palečnicí – to nejsou botomilky, to jsou blázni.
Ač i já si ráda nakupuju nové botky, rozum* vyhrává a nemám jich zase tak moc**.
Mojí inspirací na dnešní příspěvek ale nejsou žádné z mých botiček, jak by se mohlo zdát (žádné nové…), ale nákup nových bot pro Staršího. Z loňských vyrostl, tak jsme včera vyrazili pro nové. Hned po vstupu do obuvi JE uviděl, ukázal na NĚ a jiné ani nezkoušel. Celý večer a celé dnešní dopoledne, dokud nebyly znehodnoceny chůzí po venku, v nich vykračoval doma. Večer si je nesundal ani ve chvíli, kdy lezl do postýlky, že v nich bude spinkat. Tatínek mu to dovolil a ke mně polohlasem pronesl, že konečně aspoň jeho syn bude jednou spát „na kovboja“ v oblečení a v botách, když on to nikdy až k botám nedotáhl. Prcek po pár minutách naznal, že se v nich nespinká úplně pohodlně, tak si je sundal, ale aspoň si je položil vedle sebe na polštář. Ráno ještě ani neotevřel oči a už je zase obouval.

Tak takovou radost z nových bot já mít neumím. Ale mám radost z té jeho radosti z nových bot.


* Obvykle platí rovnice „rozum = peněženka“.
** Si myslím já. Můj muž si to nemyslí.

středa 12. března 2014

#151 Zápisníky radosti

Ne, nejsem sluníčkový člověk. Nebudu se Vám tu rozepisovat o své rodinné anamnéze ani o konkrétních problémech a zážitcích. Koneckonců, každý z nás nese nějaké břímě, ne?

Četl jsem si nedávno zajímavou (byť trochu roztříštěnou) úvahu Omyly pozitivních lidiček. Autor zmiňuje celou řadu nebezpečí souvisejících s "duchovním úletem". Skoro bez výhrad s ním souhlasím. Smysl pro realitu mám, bolestem se nevyhýbám, špatné věci mě celkem snadno ponoukají k nějaké protiakci. Naučil jsem se prožívat zlost a vztek, dávat včas najevo, když někdo netolerovatelným způsobem překročí důležitou hranici.

Nicméně: naučil jsem se taky, že mohu zaměřovat svou pozornost. Že si mohu vybírat, které věci si chci zafixovat v paměti. Že mám volbu v tom, jak budu se svým okolím komunikovat. Že mohu ovlivnit, co bude předmětem našich hovorů. A proto se mi líbí lidé, kteří berou vděčnost a radost jako něco, co má smysl uchovávat a sdělovat. Namátkou:

Někdo prostě stručně děkuje obyčejným věcem: http://thxthxthx.com/

Někdo popisuje věci, které mu přijdou báječné: http://1000awesomethings.com/

Někdo spojí krátký postřeh s pečlivě vybranou fotkou: http://www.comiudelaloradost.cz/

Někdo využije jména, aby na něm postavil své tvoření: http://stastnyblog.cz/

A někdo to dělá zase trochu jinak... http://radost.adammarcan.cz/

Na předloňském TEDxKošice mluvil moc hezky zakladatel projektu http://www.dobrenoviny.sk Róbert Sedlák. Ten založil Dobré noviny čistě proto, že mu přišlo dobrých zpráv v médiích příliš málo - a přitom poukázal na to, že informace, které konzumujeme, mají vliv na to, jak prožíváme realitu.

Kamarád, kterému jsem říkal o Tisíci radostech, mi odpověděl: "No, nechci Tě zklamat, ale takových projektů je na světě spousta." Já vím, a věděl jsem to ještě předtím, než jsem začal psát. Nejde mi, nejde nám o originalitu. Jen snad trochu vyvažujeme obecnou rovnováhu. A krásné je, že v tomhle oboru neexistuje žádná konkurence.

Počasí může být pošmourné. Stačí, když si všimneme zelené trávy, a všechno je jinak.

pondělí 10. března 2014

#150 Když jsi v tísni, řekni to písní, hééj

Hudba je zvuk. Hudba je melodie, rytmus. Hudbou může být trylkování houslí u Vivaldiho ale i rytmický zvuk strojů ve von Trierově filmu Dancer In The Dark. Vojenský pochod nebo střílení z děla v Čajkovského Ouvertuře 1812. Hudbou je i píseň; slova uspořádaná v melodický celek.

Každá hudba s sebou nese emoční náboj, který do ní její autor vložil. Ať už volbou nástrojů, melodie, její dynamiky, nebo který více či méně explicitně vložil do samotného textu. Koneckonců pro autory je skladba hudby či textů jakýmsi očistným procesem. Emoce stojí u jejich zrodu a emoce předává i posluchači.

Baví mě vnímat hudbu takto. V čase a prostoru. Baví mě, když se hudba či text trefí do mého aktuálního naladění. Třeba, že Mňága a Žďorp, které cituji v titulku mě zase oslovují, i když trochu jinak než před patnácti lety. Spojuji si hudbu s určitými situacemi, lidmi. Je to přirozené.

Kdysi jsem si představovala, jaké by to bylo, ne kdybychom přímo zpívali, ale kdybychom spolu komunikovali prostřednictvím hudby či písní. Nezůstalo jen u představ. Posílali jsme si odkazy videa z youtube, sdíleli, naslouchali a mluvili o tom. A nejen my.

Myslím si že hudba je jako vyjadřovací prostředek mnohdy i srozumitelnější než řeč samotná. Někdy totiž dokáže hudba dostat našeho komunikačního partnera na podobnou "vlnu" mnohem spíše než několik dlouhých vět.

A za mě teď takto: :-)



čtvrtek 6. března 2014

#149 Filmy pro pamětníky

Miluju filmy pro pamětníky.
Vydržela bych u nich sedět celý den, pouštět si jeden za druhým a na konci každého jen povzdychnout "ach", zabalit se do deky a zapnout další.
Jedním z mnoha důvodů, proč je mám tolik ráda jsou vzpomínky. Ne, nejsem pamětník, ale na tyto filmy jsem se v dětství dívala s milovanou babičkou, která pamětníkem byla a ve mně oblibu v černobílých snímcích vypěstovala. Když se na některý ze svých oblíbených kousků dívám dnes, vidím je úplně jinýma očima a konečně chápu jejich genialitu. Nevím, čím mě tehdy zaujaly jako malou holčičku, snad možná jenom tím, že se líbily právě babičce. Tenkrát jsem nevěděla, co slovo pamětník znamená, a myslela jsem si, že se ty filmy jmenují „propamětníky“, tudíž jeden film je „propamětník“. Dodneška při vyslovování výrazu -film pro pamětníky- nedělám mezeru mezi druhým a třetím slovem, tak to mám zaryté pod kůží.
Filmy pro pamětníky mají jedinečné kouzlo, díky kterému je zbožňuju dodnes. Je to kombinace černobílého vybarvení, krásných a elegantních šatů,  galantních pohledných milovníků, uctivých oslovení, okouzlujících žen a nápaditých příběhů. A pokud ve filmu hraje Nataša Gollová nebo Oldřich Nový aspiruje dílo na mého favorita (proto je mým nejvíc oblíbeným kouskem film Eva tropí hlouposti). Chtěla jsem tady pár těch nezapomenutelných „propamětníků“ vyjmenovat, ale u dvacátého kousku jsem si to rozmyslela. Stejné je to u herců, než bych se přes všechny Ferbasky, Adiny, Raouly a Svatopluky prokousala, vy byste se ukousali nudou.

Pamětníků tehdejších dob už asi moc nebude. A mě několikrát napadlo: až nebudou vůbec, co filmy pro pamětníky? Taky už nebudou? Nebo se titul „Film pro pamětníky“ přesune na novější filmy, které ještě svoje pamětníky mít budou? Třeba Tři oříšky pro Popelku, Jáchyme, hoď ho do stroje nebo Šest medvědů s Cibulkou…

úterý 4. března 2014

#148 Jména lokomotiv

Víte o tom, že každý typ lokomotivy má svou rodovou přezdívku? Objevil jsem to až celkem nedávno. Bardotka má své jméno podle výrazného "poprsí", už dosluhuje a moc jich na našich tratích nepotkáte. Říkávalo se jí také Zamračená podle přesahu střechy přes čelní sklo. Mám k nim citový vztah, nezaměnitelný zvuk jejich silných dieselů provázel pomalé prázdninové cesty po dobříšské trati k babičce a dědečkovi.

Brejlovec má velmi výrazné okenní rámy. Pak je tady Potkan nebo Krysa (piští). Pilným pomocníkem při posunování je Kocour (najdete ho na každém dvorku). Bojí se ho krysy? Čáslavské a havlbrodské rychlíky vozívají Rychlá Esa (řada ES) nebo Peršinky (rychlý start a krátký dolet), Brněnské teď už většinou skvělé škodovácké Messerschmidty.

Rodovým přízviskem to ale nekončí. Motorová jednotka Katr (nebo taky Hydra) dostala své jméno po renovaci a osazení novými motory Caterpillar. Tyhle Katry jsou vůbec výjimečné - a podle mne i krásné. Existuje jich jen pár, a každá mašina má své vlastní křestní jméno a hrdě ho nosí na čele. Já si na pozadí telefonu střídám Evičku a Dorotku. Uhodnete proč?

Víc si toho můžete přečíst třeba tady. A na závěr otázka pro vás: mají své vlastní jméno vaše hudební nástroje či auta?

854-017 Dorotka jako R684, foto Pavel Šturm, http://854foto.net © 2005

neděle 2. března 2014

#147 Horské táborové chaty

Hned za vstupními dveřmi visí nápis „přezouvejte se“ doplněný cedulí „zavírejte“. Následuje obrovský botník a stovky háčků na bundy. Temno a chlad. A vstup do lyžárny.

Pokračuje dlouhá chodba a několik dveří – jedny vedou do obrovské společenské místnosti. V rohu jsou kamna, kolem dokola jsou rozestavěné dřevěné stoly s rozviklanými židlemi. Okna zdobí zašlé záclony, zdi černobílé fotografie. Na zemi je tmavý koberec posetý několika fleky, v poličkách jsou společenské hry, jedno rádio a pár kazet.

Za dalšími dveřmi je schovaná umývárna. Deset záchodových kabinek, desek sprchových koutů, které zakrývá jen umělohmotný závěs, deset oprýskaných umyvadel a pár zamlžených zrcadel.

Dřevěné, přímé a vrzající schody vedou nahoru. A ještě nahoru. Za dveřmi opatřenými čísly od jedné do patnácti se skrývají pokoje. V každém pokoji je několik postelí, nechybí oblíbené palandy. Proleželé matrace, kousavé deky a něco, co dřív mohl být polštář. Malé okénko, topení a hromada nápisů na dřevěných obkladech. „Byl jsem tu, Fantomas.“ „Jmenuji se Lucinka a je mi 14, zavolej.“ A spousta přisprostlých hesel a básniček, které se nedají publikovat.

Na chodbách jsou skříně s povlečením, každá je opatřena nápisem: polštáře, deky, prostěradlo. Když někdo projde po chodbě, vrzání je slyšet až ven. Na zdi je nástěnka a papír s jídelním lístkem. V pondělí koprovka, v úterý šunkafleky, ve středu šišky s mákem, ve čtvrtek rajská a v pátek lečo.

V suterénu je pingpongový stůl, desítky pálek a několik pingpongových míčků, nerozšlápnutý je jen jeden. A venku volejbalové hřiště, pár laviček, hromada dřeva a místo vyhrazené pro večerní táborák.

Také si tak přesně dokážete představit typické vybavení a atmosféru horských chat, do kterých jezdí dětské tábory, horské školy nebo party kamarádů? Jsou staré a zašlé, není v nich signál a někdy ani elektřina. Ale vznikají v nich nezapomenutelné zážitky a přátelství na život a na smrt. Kam se hrabou čtyřhvězdičkové hotely a wellness centra, nemyslíte? :-)