Mám dvě různá období. V jednom se mi sny vůbec nezdají (nebo
si jich alespoň nejsem „vědoma“), v tom druhém se mi zdají jako na běžícím
pásu. První období trvá zhruba měsíc, to druhé maximálně týden. I když mě noční
vidění občas vyčerpávají, mám raději to snové období.
Pravděpodobně sníte podobně – zdají se vám nesmysly, kdy
příběhy nemají hlavu ani patu, zdá se vám o situacích, které jste zažili, nebo
si váš mozek v noci představuje důležité momenty, o kterých víte, že někdy
nastanou. Někdy se probudíte s úsměvem a potěšením, jindy úlekem nebo
překvapením. Někdy vás mrzí, že jste sen nedosnili, jindy jste rádi, že vidina už
dál nepokračovala.
Když jsem byla na základní škole, asi tak ve čtvrté páté třídě,
pustila nám paní učitelka v hodině přírodopisu dokument pro děti o tom,
jak vznikají sny. Obrázek, který ukazoval, jak se v mozku míchají prožité zážitky
s fantazií, mě inspiroval natolik, že jsem nad svými sny začala přemýšlet.
A vydrželo mi to dodnes. Ještě v posteli nebo až u
snídaně si dokola přehrávám, co jsem viděla za zavřenýma očima. A obrovskou
motanici začínám pomalu rozplétat. Zdá se mi o lidech, kterým musím zavolat,
zdá se mi o místech, o kterých mi někdo vyprávěl, zdá se mi o situacích, které
jsem zažila, zdá se mi o předmětech, které jsem zahlédla, a zdá se mi o tom,
čeho se bojím. Jedna a jedna dá nakonec dvě a z domu už většinou odcházím s kompletně
rozklíčeným snem. Některé sny jsou ale zapeklité. I když nad nimi přemýšlím
celý den, na to, proč se mi zdály, nepřijdu.
Někdy si ve snáři dokonce vyhledávám, co by mé vidiny mohly znamenat. Když si ale přečtu něco nepěkného, zaklapnu snář s tím, že je to jen výmysl. Někdy se mi ale i ty nepříjemnosti vyplnily...
Žádné komentáře:
Okomentovat