středa 31. července 2013

27# Botanické Zahrady

Vydávat se na výlety do zoologických zahrad se stalo poměrně bežným způsobem trávení času. Každou chvíli ve zprávách slýcháme, že se tomu a tomu zvířeti narodilo mládě, že můžeme příspět na toho a toho živočicha. Botanické zahrady se nacházejí tak trochu v jejich stínu. A neprávem.

Připomněl jsem si to včera, když jsem se procházel mezi květy oleandrů a hortensií v té Liberecké. Spoustu rostlin, jejichž krása se pohybuje od očividné až po tu, kterou člověk musí chvíli hledat. Ideální místo pro klidné (samotné či sdílené) přemýšlení. Uvědomíte si, že koukat kolem sebe má smysl, že i v obyčejném podrostu se můžou nacházet zajímavé a krásné rostliny.

V botanické zahradě se nachází tolik rostlin různých tak různým způsobem. Nejde jenom o květiny s nádhernými, velkými a barevnými květy, ale i o majestátnost obrovských rostlin z tropických oblastí a třeba i různých keřů na nichž lze obdivovat různé tvary listů. Člověk si uvědomí, jak krásné věci dokáže příroda vytvořit.

Až se budete příště rozhodovat, kam vyrazit na výlet, zkuste vzít v úvahu i botanické zahrady. Zaslouží si možná naši pozornost víc, než se domníváme.

pondělí 29. července 2013

#26 Snídaně v hotelu

Jednou z věcí, kterou mám cestování nejraději - ať už jde o dovolenou, nebo o pracovní cestu - jsou snídaně v hotelech. Forma servírování pro mě není až tak podstatná, ale preferuji snídaně formou bufetu.

Ráda obcházím bufet a obhlížím místní speciality. V současném světě se rozdíly mezi jednotlivými kuchyněmi stírají. V turisticky exponovaných destinacích najdu kdekoliv na světě nabídku obnášející variace na anglickou snídani, pečivo, výběr salámů, sýrů, ovoce, zeleniny a cereálie s jogurtem. Přesto rozdíly existují. Tam najdu vedle klobásek pyré ze sladkých brambor, smažené banány či yuccu, onde vyzkouším k snídani congee, polévku miso nebo třeba crumpets a Marmite. To co snídám ale není pro moji zálibu v hotelových snídaních tak důležité.  

Líbí se mi i ten mumraj okolo. Pobíhající kuchaři s tácy, servírky doplňující příbory a kontrolující aby všeho byl dostatek. Úplně nejraději se ale dívám pod ruce kuchařům smažícím  lívance, vaječné omelety nebo těm zkušenými pohyby roztírajícími palačinky. 

Ráda taky pozoruji rozespalé hosty. Tenhle pán je tu první den, pozná se to podle toho, že si vzal k míchaným vajíčkům a slanině francouzské tousty. S tím druhým se vidím už třetí ráno. Už se i zdravíme. A támhleten, ten má nějaký známý obličej, není to to náš premiér? Vypadá mnohem menší než v televizi!  

V čem mají tedy hotelové snídaně pro mě kouzlo? Částečně v tom, že je nemusím připravovat. Nemusím prostírat stůl, nemusím vařit. Nemusím sklízet nádobí a skládat je do myčky. Jen přijdu, pozdravím, najím se, poděkuji a odejdu. 
Druhá část jejich kouzla je v jejich zvláštní atmosféře. Snídaně v hotelové restauraci jsou jakýmsi mezistupněm mezi mým soukromým prostorem a tedy zamčením dveří pokoje a odchodem do prostoru veřejného. Přicházím k nim upravená, nalíčená a zpravidla pro ni mám vyhrazen pevný časový úsek, ze kterého nemůžu část ubrat, k čemuž může domácí prostředí svádět. Při jídle tak nemusím tříštit pozornost a soustředím se jen na jídlo, svůj protějšek anebo pozorování snídaňového ruchu.

Dobrou chuť k snídani :-)




pátek 26. července 2013

#25 Pohled do krajiny

Odmalička jsem milovala spíš přírodu než města. Když jsem byla malá, rodiče se mnou každý víkend někam jezdili. Na chalupu nebo jen tak na výlet, do hor, i do blízkého okolí. Tehdy se pravděpodobně zrodila moje vášeň – dlouhé zírání do nekončící krajiny.

Naplňuje mě to hřejivým pocitem. Cítím, že jsem součástí něčeho velkého, krásného a nekonečného. Něco, co nemá začátek ani konec, přesto to je a svou existenci si náramně užívá. Uvědomuji si, jaké mám štěstí, že vůbec jsem. A že můžu vidět to, co vidím.

Nejlépe se mi „kochá“ na horách. V Alpách, Tatrách, ale i v našich Krkonoších. V létě i v zimě se vrcholky nalevo i napravo derou k nebi. Tam, kde jeden končí, druhý začíná. Při pohledu na ně se jen stěží ubráním oné slavné české větě „to jsou panorámata“. Myslím to ale zcela upřímně. Nádherně se pozoruje také moře, jezero nebo větší rybník a jejich okolí, se kterým splývají. Miluji i obyčejné zelené louky, žluté pole z řepky nebo slunečnic a lány s otepi slámy. Nakonec není od věci ani pozorovat z výšky specifickou krajinu města. Domy a domečky, proud červených střech, tyčící se věže kostelů… A nad tím slunce, které vše pozoruje z výšky a hlídá každý kousek této krásné země.

Možná to celé souvisí ještě s jednou vášní – lezení na všechno, co je v okolí zdaleka nejvyšší a z čeho je dobrý výhled na všechny světové strany. Ale to možná někdy příště. Krajina se totiž dá pozorovat i na cestě, v autě nebo ve vlaku. Jenomže v takových případech bych nejradši vyskočila a utíkala bych napříč tím, co se mi tak hrozně líbí.

čtvrtek 25. července 2013

#24 Latte art

Jedna z věcí, které mi dokážou zpříjemnit den a udělat velkou radost, je kafe s obrázkem.
Mám v Brně jednu svou oblíbenou kavárničku, kam se snažím zajít pokaždé, když jsem ve městě (zdrobnělinu „kavárnička“ jsem použila záměrně, její půdorys totiž nedosahuje ani 5 m2). Už zdálky mě vítá dvojice baristů s úsměvem, při přípravě kávy zapředou přátelský rozhovor a objednanou kávu dekorují mléčným obrázkem. Možná se to někomu zdá jako bezvýznamná drobnost nebo snad i jako samozřejmost. Mně ale ne. Pro mě je to známka toho, že si někdo s mou objednávkou dal práci, že mu záleželo na tom, abych byla spokojená, a že mi chtěl udělat radost. Toho si hodně cením. Nemluvě o tom, že pokaždé dostane „kafíčko“ i prcek (našlehané mléko se sirupem a zdobením), mnohdy na účet podniku.
Možná namítnete, že se mi příjemného přijetí, úsměvu, družného rozhovoru, latte artu nebo dětského nápoje dostává proto, že už jsem v této kavárně takzvaně „štamgastem“. Ano, nejspíš je to tak. Ale ikdyž jsem si tam kdysi kupovala Caffé Latte poprvé, dostalo se mi stejně vřelého zacházení, úsměvů a kouzelného obrázku.

Nejsem velký milovník kávy, pravidelně ji nepiju a dokážu si bez ní představit den. Nerozeznám kvalitní zdroj a dělím různé druhy jen na „chutná“ a „nechutná“. Když už si kafe dám, tak s cukrem a s mlékem (omlouvám se všem kávomilcům, tak to je). O kvalitě instantního prášku, který mám doma, si nedělám iluze. Na hrnku takového hnědého kakaa bych nevykreslila obrázek ani pastelkama. O to víc mě potěší, když mi někdo naservíruje šálek kávy mnohem lepší chuti, stonásobně hustější pěny, vše korunováno obrázkem z našlehaného mléka. A to celé, doprovázeno milým úsměvem přátelské baristky nebo oblíbeného baristy a přáním hezkého dne, to prostě musí udělat radost.

"objímací" kafe je od mého kamaráda Honzy K.

úterý 23. července 2013

#23 Vůně stromů


Vyráželi jsme jako kluci s tatínkem na letní vandry. Ten poslední byl z Bratislavy do Komárna, ovšem po maďarské straně. Hned v první vesnici nás táta vzal do hospody, že to musíme zažít. Jeho babička Klára byla ze Slovenska, ale měla maďarské školy. V kuchyni jí to zůstalo, počítala égy, kétem, három. A tatínek nám vyprávěl, jak když se poprvé v dospělosti dostal služebně do Maďarska, praštila ho do nosu známá vůně: vůně babiččiny kuchyně.

Mám to také tak. Některé zážitky se mi vybavují s konkrétním číchovým vjemem - a naopak, bez něj bych si na ně nikdy nebyl vzpomněl. Kupodivu si nedovedu vybavit žádnou negativní asociaci; mezi pozitivními pak kralují vůně stromů.

Když cítím kvetoucí lípy, vybaví se mi kurz architektonického kreslení v jihočeské Lásenici. Bylo mi sedmnáct. Nešlo mi to, ale pracoval jsem pilně. Sedával jsem velku pod kvetoucími lípami, nemotorně přidával čáru k čáře s očima upřenýma na starý barokní statek. K tomu jsem si z ohrané kazety pouštěl Freewheelin' Boba Dylana, myslel na jednu pihovatou spolužačku a na zadní stranu výkresu jsem si psal verše. Pak jsme se učili zvonit v kostele. A koupali se (jenom kluci) bez plavek. Za hraní a zpívání u závěrečného táboráku jsem dostal šátek...

Vůně borové kůry to má složitější, perou se při ní staré vzpomínky na víkendy a prázdniny mezi pískovci v Kokořínském dole spolu s dalšími pozdějšími výlety. Většinou mezi skály a většinou něco, co by se dalo nazvat "rodinná pohoda". Ať už jsem byl dítě já, nebo jsem měl později s sebou své vlastní cipísky. Od vůně našich borovic je to pak v hlavě kousek k mnohem kořenitějšímu vjemu, spojenému se středomořskými pobřežními háji. Těm však patří asociace palčivé nenaplněné touhy.

Suché akátové listí a celá paleta pachů řídkého kyselého lesa na drolivém podloží mě vrací na dětský lesní tábor v Rusavkách, do světa slunce, prachu, kouře a odřených kolen. Do časů čiré radosti, prázdné hlavy, věčně udržovaného ohně zapáleného první den jedinou sirkou, ručně stavěných hrnčířských pecí, srpnových hrušek a prvních akordů, do času před prvními láskami.

Tahle kouzla umí i pajasany, ořechy, břízy obrostlé měkkou travou, buky a javory. Vrací člověka do chvil, kdy byl v souladu se sebou samým, kdy byl přítomen v okamžiku a čas plynul skrze něj. Znáte to čarování taky? Co vám stromy připomenou? A co jiné vůně? 

pondělí 22. července 2013

#22 Kritika

Kritika je dle akademického slovníku cizích slov: "posuzování, posudek; zpochybnění, distancování se, negace něčeho". 

Proč bych měla mít z kritiky radost, když je něčeho negací? To sem přeci nepatří! 

Ačkoli pochvala je něčím, co nás potěší a povzbudí k pokračování v určité činnosti, tak kritika je tím, co nás přiměje se zamyslet a zkusit udělat věci jinak. Pokud máme tu čest s kritikou konstruktivní, tak nám osoba kritika poskytuje navíc tu službu, že nám nabízí svůj vlastní vhled a návrh řešení problému. Pak je kritika doslova k nezaplacení. Předpokladem pro kritiku je znalost a porozumění předmětu, osobě či činnosti, který kritice chceme podrobit. Vyžaduje tedy, logicky, jakousi intelektuální zdatnost. 

Kritiky se začasté obáváme a vyvolává v nás negativní emoce. Ohrožuje nás. Proč? Z toho co je uvedeno výše můžeme logicky vyvodit fakt, že kritika může být zřídkakdy cílena na nás samotné. Může cílit na to, co vytváříme (třeba na tento blog, děkuji že čtete :-), na naše chování, možná i na náš vzhled, protože to jsou věci, které do určité míry nastudovat můžeme. Jen málo lidí nás zná tak důkladně, aby nás mohlo kritizovat jako člověka. Mohli bychom tedy být naprosto klidní. Osobně si kritiku bereme jen v důsledku toho, že svou tvorbu považujeme za svoji součást. Naše tvorba je jen jeden střípek z celé mozaiky naší osobnosti. Ano, kritiku je třeba přijímat kriticky. 

Což mi připomíná jak důležitou je i osobnost toho, kdo kritizuje. Každý máme různou úroveň znalostí, rozdílné preference a v neposlední řadě i různou míru sebekritičnosti. K téže věci nám tedy různí lidé mohou poskytnout různě hodnotné informace. 
Ano i kritiky je třeba vybírat kriticky.

Možná to natolik považujeme za samozřejmé, že si to už ani neuvědomujeme, ale kritika nám nabízí možnost udělat si přehled v nepřehledném světě. Přehled v oblastech, ve kterých se sami nevyznáme. K tomu nám slouží například kritika literární, filmová, divadelní a mnohé další. 

Možná trochu troufale, s důrazem na kritičnost při vnímání osobnosti kritika, bych zde zahrnula i portály shromažďující kritiky hotelů, restaurací.

čtvrtek 18. července 2013

#21 Sledovat mraky

Moc často se k tomu nedostanu, vlastně skoro vůbec. Jen tak si venku lehnout, ideálně do trávy a hledět do nebes, dokud mě nezačnou bolet oči. O tom, že na to nemám čas, nebudu ani mluvit. Ale hlavně, kdykoli jsem venku, mám oči jenom pro syny (nejde Starší moc blízko k silnici?, kde ztratil klobouk?, nesvítí na Mladšího?, aha, kde má dudlík?). K tomu samozřejmě klasika: koukání pod nohy, na cestu, na práci, kterou zrovna dělám, a tak dále. No a navrch mám ještě důležité poslání – jakmile jsme venku, musím se ostražitě rozhlížet po okolí a vyhlížet všechny broučky, ptáčky, pěkné kytičky, stromy, zajímavosti a samozřejmě kamínky, šišky, klacíky, kaštany a jiné poklady, které si musíme vzít domů. Uznáte, že s tím vším nemám kdy civět do mraků.

Nedávno jsme byli s pár kamarády na písku a na koupačce v lomu. Ze začátku to bylo jako vždy. Hlídala jsem jedním okem Staršího, aby měl čepici, neházel písek ostatním klukům do obličeje, nebral jim hračky, neuklouzl ve vodě nebo nechodil daleko od břehu. Druhým okem jsem sledovala Mladšího, jestli nestrká trávu do pusy, neleží na slunci, neválí sudy do vody nebo neobaluje dudlík v písku. Trochu jsem u toho všeho zapomněla na sebe a pořídila jsem si lehčí úpal. Mladší zrovna usnul a kamarádka nabídla, že dohlídne na Staršího, ať si zalezu do stínu. Lehla jsem si na deku vedle kočárku a chvíli nevidoucím zrakem zírala přímo nahoru. Pak jsem si všimla, jak zajímavě vypadá mrak přímo nade mnou. Různě se roztahoval, rozpíjel a trhal jako cukrová vata. Dobře hodinu jsem sledovala, jak se mraky v nebeském závodu předhánějí a předbíhají, podle toho, jak v které výšce fouká vítr. Mračna se přes sebe přetahovala a vytvářela obrazce. Nad bochánkovými kumuly se protahoval cirrus prolínající se s cirrostraty a dohromady to všechno vypadalo jako bílý krasohled. Ráda mraky fotím, ale tentokrát jsem jen ležela, sledovala a odpočívala.

Jak za peřinkou peřinka nebem si plují/ jak pára od draka, co spí ve sluji/ jak nadýchané jemňoučké chomáčky vaty/ jak ovečka, co stíhá ovečce paty/ jak heboučké lehoučké peříčko/ jak sen, co vítr odfoukl maličko.

středa 17. července 2013

#20 Úsměv

Pohled jeho očí se upínal tam, kde seděla ona. Zadíval se na krásné zrzavé vlasy, které zakrývaly pihu na jejím čele. Po krátkém pohledu do tmavých, nazelenalých očí pokračoval po jejím nose. Přeběhl rýhu vedoucí k rtům. V tu chvíli si vidličkou elegantně dala do úst kus čokoládového dortu a pak se usmála. Miloval její úsměv už od první chvíle, kdy se potkali. Vedle očí se jí vytvoří malé vrásky, její krásné rty se ohnou, zvednou, aby odhalily řadu bílých zubů. Celý obličej jí tak vykvete, že to nejde neoplatit taky úsměvem.
Tak takhle popisuju jeden, konkrétní úsměv v mojí připravované povídce. Ten váš oblíbený ale klidně může vypadat úplně jinak, odehrát se v odlišné situaci a přesto jeho efekt bude stejný. Určitě znáte ten pocit, kdy se na vás sympatický člověk usměje a vy máte hned lepší náladu. Po takovém úsměvu zapomínáte na starosti, v srdci se vám zvedne vlna optimismu a s radostí se to všechno pokusíte oplatit svým.

O důvodech k úsměvu je vlastně i tahle stránka, ale každý máme svoje vlastní. Ať už jsou to konkrétní věci (když se nám něco podaří, radost z radosti druhých) nebo jen chvíle sdílené pozitivní atmosféry, úsměvem dáváme najevo, že je nám taky dobře. Že jsme rádi, že jsme taky jen lidé.

Ne nadarmo byla lidská tvář vybavena přibližně čtyřmi desítkami obličejových svalů, jen je někteří lidé používají trestuhodně málo. Úsměv nás spojuje a umožňuje prožívat radostné chvíle naplno. A prokazatelně zvedá náladu.

Tak to třeba zítra zkuste, a usmívejte se třeba jen o trochu častěji :)

úterý 16. července 2013

#19 Vítězit nad slovy


Trápil jsem se nad tím, jak je jeden kolega - říkejme mu třeba Pavel - nespolehlivý. O něco ho požádáte. Po týdnu se mu připomenete. Slíbí to poslat večer. Za týden už mu píšete denně. A když nakonec přece jen zareaguje, dozvíte se, že to, co jste potřebovali, není přece důležité. Po čase už nás to vědělo víc a to slovo "nespolehlivý" viselo ve vzduchu jako černý mrak.

Měl jsem toho kluka rád, ale štval mě čím dál víc, až se to nakonec hrozilo překlopit do alergie. Nespolehlivý, nespolehlivý, nespolehlivý.

Pak jsem šel jednou střílet z luku a zase mi to vrtalo hlavou. Jenže asi pomohl čerstvý vzduch, v hlavě se mi to otočilo: co je vzorem spolehlivosti? Třeba švýcarské hodinky? Nikdy vás nezklamou. Dokonalé, přesné, vždycky splní to, co od nich čekáte.
Najednou mi to došlo: jde o to, co od druhých čekáte. Kolik je očekávání, tolik je druhů spolehlivosti. Předtím bych byl řekl, že spolehlivý člověk splní, co slíbil. Splní to včas. Přijde včas. Nezapomíná, co má udělat. Nevymlouvá se, že měl něco důležitějšího.

Jenže on je tu ještě jiný prototyp spolehlivosti: spolehlivost starého solitérního stromu, dvěstěletého dubu. Můžete mu věřit, že ho vždy najdete tam, kde jste ho nechali. Můžete se pod něj schovat do bezpečí před větrem. Můžete na něj vylézt a rozhlídnout se do daleka. Když se ztratíte, jeho silueta na obzoru vám pomůže najít cestu zpět. Nikomu nestraní, je pro všechny (narozdíl od švýcarských hodinek). A přesně takovým druhem spolehlivosti vyniká tenhle můj kolega! Když se jednou stane vaším kamarádem, zůstane jím, ať si navzájem řeknete cokoli, i ve vzteku. Pokud dojde k tomu, že je něco důležité, věnuje tomu maximum pozornosti.  Nemůžete na něm nechat ty malé věci, ale v těch velkých je i pro ostatní aboslutní jistotou.

Tak se mi povedlo vyhrát nad jedním ošklivým slovem. V tu chvíli zmizela i alergie na blízkého spolupracovníka, vzduch se vyčistil, atmosféra se projasnila. Pavel totiž není nespolehlivý. Pavel je výjimečně spolehlivý.

pondělí 15. července 2013

#18 Květiny doručené kurýrem

Obyčejný pracovní den: sedím v kanceláři, přede mnou na stole několik kupních smluv, které musím nastudovat a na jejich základě vytvořit naši smluvní dokumentaci. Papírování! Venku je slunečný den a kolem mě cvrkot openspacu.
Volá mi asistentka: „Káťo, je tu kurýr s nějakou zásilkou pro Tebe, dojdi, prosím, na recepci, potřebuje Tvůj podpis“. Běžím k recepci. Tam stojí potutelně se usmívající mladík s deskami, ptá se, jestli já jsem opravdu já,  a žádá můj podpis. „Copak mně nesete?“ ptám se, protože nevidím žádnou obálku a to, že by mi mohl přijít nějaký balíček, jsem už za chůze zavrhla. Nic jsem neobjednávala, tak to bude asi nějaká běžná pošta.  Mladík se otočí a podává mně něco velkého a neforemného, navíc zabaleného v hedvábném papíru a evidentně těžkého, protože to podává oběma rukama. To je kytice! Blesklo mi hlavou. Následovala rychlá analýza situace. Úplně jsem zapomněla, že mám narozeniny, protože oslavu s kolegy jsem plánovala až na čtvrtek. Bude to tedy kytka k narozeninám. A od koho? Bláhová, kdo jiný než ON mně tu kytku mohl poslat?
Kytice je těžká, musím ji vzít oběma rukama. Kurýr mně pomáhá strhat hedvábný papír. Nádherné rudé růže! A tolik! Jako naschvál musí kolem recepce projít kompletní osazenstvo pobočky. „Co to máš?“ „Kdo Ti to posílá?“ „Taková velká kytice, kolik těch růží je?“ Některými odpověďmi si zatím sama nejsem jistá. Až pak nacházím mezi květy lístek s přáním. Jsem překvapená, možná i trošku v šoku. Nečekala jsem to. Růže nádherně voní a překvapení střídá velká radost. Nesu si svůj růžový poklad ke stolu a nemůžu se na něj vynadívat. Nejspíš jich bude 27. Tolik je mi totiž let. Obdivné komentáře kolegů skoro nevnímám a zmůžu se jen na připitomělý úsměv.

Střih.

Zapomněla jsem, že má máma narozeniny. Vždycky říká, že si nemáme dělat starosti, ale přeci jen je to kulaté výročí. Sedím v kanceláři v Praze a ona je také v práci. Co poslat kytici kurýrem? Zkusím zavolat do jednoho známého květinářství, ale na moje maloměsto nejsou schopní doručit kytici ještě dnes. Co teď?
Vzpomněla jsem si, že ve městě, kde sídlí mámina firma, je ve stejné ulici květinářství. Telefonuji.  Rozvoz květin nenabízejí. Přemýšlej. Chvilku trvalo, než jsem květinářku přemluvila. Bude to velká kytice. Musí se domluvit s majitelkou. Kam doručit? Je to přeci jen sto metrů! Platba předem? Není problém.  U které banky máte účet? Celá akce mně zabrala čtvrt hodiny času.
Seběhnu o pár pater níž na pobočku a o pár minut si s květinářstvím potvrzujeme přijetí peněz a upřesňujeme si barvu růží a čas doručení.
O hodinu později mně volá rozrušená máma. Slyším stejné překvapení a stejnou radost, jako jsem poprvé cítila já. Růže jsou prý nádherné a voní a ona i všichni v kanceláři byli v šoku, když přišla drobná květinářka v zástěře s kolegyní, která jí otevírala dveře, protože kytici musela nést oběma rukama.  Prý ji skoro nebylo vidět.  Jen se usmívám.

Střih.

Za půl hodiny mně volá květinářka. Jsem jí vděčná za ochotu a děkuji jí. Ona mně kupodivu také děkuje. Takřka stejně překotně, jako moje máma, mně líčí svůj zážitek a to, jakou jí udělalo radost, když kytici doručovala. Jen se usmívám.


Miluju květiny. Ráda je dostávám a možná ještě raději je dávám.  A taky už vím, že někdy jedna jediná kytice může udělat radost třem lidem.

pátek 12. července 2013

#17 Oblečení jako vzpomínka

Různí lidé si různé situace pamatují různě. Podle pocitů, podle vůně, podle barev, podle počasí nebo jen podle fotografií, případně vůbec. Já mám třeba některé zážitky nebo důležité momenty života spojené s oblečením, které jsem měla na sobě.

Vím, v čem jsem byla, když jsem psala přijímací test na gymnázium, vím, v čem jsem složila ústní kolo přijímaček na vysokou školu. Pamatuji si, jaké oblečení jsem si vybrala na závěrečný test v autoškole, na absolventský koncert v „zušce“, na první let letadlem a pamatuji si také to, co jsem oblékla v den, kdy jsem poprvé potkala svého přítele. Dokážu přesně říct, v čem jsem poprvé viděla představení v Národním divadle, Eiffelovu věž i Niagárské vodopády nebo v jakém oblečení jsem zdolala nejvyšší horu Norska.

Má to jednu velkou výhodu. K tomu, abych si vybavila dřívější zážitky, úspěchy nebo něčím významné momenty, nemusím otevírat fotoalbum, diář nebo číst staré záznamy v deníku, stačí otevřít skříň. A tu přeci otevírám minimálně jednou denně.

Má to ale i jednu velkou nevýhodu. Určitých kousků oblečení se totiž nemůžu zbavit, protože k nim mám silné citové pouto. Týká se to například právě šortek, ve kterých jsem došla na vrchol Skandinávie a na které jsem pak musela přišít záplatu, protože nepřežily můj sjezd sněhem na cestě dolů. Tyto šortky už dávno ztratily svou původní fialovou barvu a k první záplatě by mělo přibýt asi tak osm dalších, aby zmizely všechny díry, ke kterým za ty roky častého nošení přišly. Nelze je vyhodit. Stejně jako zelené tričko, modrá mikina, červené šaty, růžový svetr nebo modré tílko.

Nejlepší na tom ale je, že se ráno obléknu, vyjdu ven, podívám se na sebe a uvědomím si, co všechno už jsem v tomto oblečení zažila. A to mě těší. 

čtvrtek 11. července 2013

#16 Nečekaná přátelství



Bylo nás osm. Naprosto cizí holky, věkový rozdíl až dvanáct let, úplně odlišné životní úrovně, styly, různá zaměstnání, bydliště i koníčky. Měly jsme společnou jednu jedinou věc: byly jsme poprvé těhotné, přibližně ve stejném měsíci a vybrali jsme si ten stejný předporodní kurz. Po ukončení kurzu jsme se už nikdy nemusely potkat, ale Zuzka nás všechny kontaktovala s otázkou, jestli se nechceme v mateřském centru znovu sejít, navzájem si ukázat děti a sdělit si dojmy. Přišly jsme všechny a to byl začátek velmi výjimečného přátelství.
Jsou to už skoro čtyři roky, ale pořád se pravidelně scházíme přibližně každé dva měsíce. Jednou až dvakrát ročně si spolu vyjedeme na týdenní dovolenou někam na chatu, jezdíme na výlety, vzájemně se navštěvujeme, pořádáme vánoční večírky. Všechny máme už druhé dítě a všech šestnáct potomků se společně kamarádí. My mamky si navzájem vyměňujeme zážitky, rady a názory. Já osobně jsem za toto přátelství velmi vděčná.
Toto všechno je dílem náhody, že jsme čekaly děti ve stejnou dobu. Dílem rozhodnutí navštěvovat zrovna ten konkrétní kurz. Dílem štěstí, že jsme si navzájem „sedly“. A taky dílem tolerance, že se přátelíme i přes různé životní názory a styly výchovy.
Měla jsem velké štěstí i v porodnici. Na pokoj mi dali Petru, neznaly jsme se, ale hned jsme si rozuměly a při výměně dojmů z narození našich prvorozených jsme zjistily, že její švagr (který ji měl vézt do porodnice) a můj manžel (který mě měl vézt do porodnice) spolu předchozí den pili ve sklípku, aniž by tušili, že my se zatím přemisťujeme do porodnice i bez nich. Za těch pár dní jsme se spřátelily tak, že jsme dodnes v kontaktu a jezdíme jedna k druhé na návštěvu.
Nepřestává mě udivovat, jak náhodně může takové pevné kamarádství vzniknout. Někam jdete, s myšlenkami na něco jiného, za naprosto jiným účelem a vracíte se s nově nabytým přítelem. A já jsem důkazem, že nemusí být jen jeden, ale rovnou sedm. A to mně dělá radost.

středa 10. července 2013

#15 Poezie

Kdysi převládající forma psaného umění, dneska je tak trochu utlačovaná všudypřítomnou prózou. O to víc ale vynikne kouzlo jedné z hlavních forem literatury - poezie.

Rychlá. Intenzivní. Bezprostřední. Autentická a atmosférotvorná. Předávání vlastních, niterných zážitků, vykreslování snových obrazů pomocí básníkova vnitřního oka. Citlivá i naštvaná, pravidelná i chaotická. Několik vět a mají takovou sílu. Má dravost, kterou próza nikdy mít z principu nebude. Její struktura ji k tomu nutí, práce s údery dojmu rozsekaného do jednotlivých řádek patří k tomu, co dělá básníka básníkem.

Jazyk nízký i vysoký, zrcadlo světa i odraz osobnosti. To všechno jsou věci, kvůli kterým básně čtu. Poezie je jedinečná svou strukturou, kde je potřeba obratně pracovat s každým slovem tak, aby sedělo, osekávat zbytečná a přidávat žádoucí. To krásné ale přijde i při čtení - fantazie. Představy, které ve vás těch pár slok vyvolává, pocity, které přináší. 

Zlost? Krása? Odcizenost? Nebo jen radost ze života vykreslená jako obraz živoucího města? Možností je spoustu, a proto je poezie krásná taky svou variabilitou. Má nespočet podob, spoustu žánrů a podžánrů, každý si může najít to svoje. Popis výše nebude sedět na starořecké eposy, jejich svébytnou atmosféru naopak nelze srovnávat se zpověďmi Václava Hraběte.

A abych nezapomněl - nejen číst, ale i psát poezii je radost. Zachytit okamžik do papíru, kde zůstane v podobě ovlivněné autorem napořád. Ale to odbíhám už tam, kde na to přijde možná někdy příště.

pondělí 8. července 2013

#14 Přátelství (na dálku)

Sedím ve vlaku a čtu si knížku. Jedeme už dvě hodiny.  Najednou mi utečou myšlenky od děje, a zamyslím se. Jak dlouho jsme se neviděly? Určitě to musí být déle než rok. Těším se na ni. Jak asi bude vypadat? Jaké bude setkání?

Jedu za svou nejlepší kamarádkou. Seznámily jsme se před několika lety. Žily jsme ve stejném městě. Ani jedna z nás tehdy netušila, že z nás jednou budou přítelkyně. Dnes nás spojují společné zážitky. Známe svůj způsob uvažování a životní filosofii.Víme o sobě to, co o sobě obvykle vědí životní partneři. I to, co o sobě možná ani partneři nevědí. 

Rozdělují nás odlišný způsob života a několik stovek kilometrů. 

Přesto, nebo možná právě proto, jsem před shledáním vždycky trošku nervózní. Protože je pro mě ten vztah důležitý. Co se změnilo? Budeme si stále mít co říct? Lidé se mění a mohou se tak změnit i vztahy. Z dialogu se po letech můžou stát dva míjející se monology. Z živého hovoru a otevřených zpovědí je zdvořilostní, takřka formální konverzace nebo jen vzpomínání na staré časy. I to se stává.  


O dvě hodiny později už sedíme v družném hovoru nad kávou a smějeme se. Změnilo se hodně. Změnily jsme se my. Ale zdá se, jako bychom v rozhovoru plynule navázaly tam, kde jsme vloni skončily. S překvapením dokonce zjišťujeme, že naše úvahy se nezávisle na sobě ubírají podobným směrem, ačkoliv třeba ne nutně totožnými cestami. Docházíme k podobným závěrům, klademe si podobné otázky, pochybujeme o podobných věcech. A především jsme ochotné to spolu nadále sdílet. 

Všechno je tak v naprostém pořádku. 

pátek 5. července 2013

#13 Plánování dovolené


Dovolená. Těšíme se na ni celý rok. V posledních týdnech odpočítáváme dny, v posledních dnech odpočítáváme hodiny. Napětí stoupá, těšení exploduje. Odjezd a za pár dní je všechno pryč. Povinnosti volají a další dovolená se skrývá hluboko za obzorem. 

Přestože nejezdím na dovolené, které by trvaly měsíce, občas si tak připadám. Protože myslí jsem pryč daleko déle a hlavně dříve, než skutečně odjedu z města. A nemyslím tím, že před volným týdnem myslím na vše jiné, než na to, na co bych skutečně měla. Říká se tomu plánování...

Vybrat typ dovolené (relax u moře, adrenalin na horách...), vybrat destinaci, ubytování (hotel, kemp...) a pak to nejdůležitější - program! A to je to, co mě baví a co dokážu s velkou chutí připravovat týdny dopředu! 

Obklopím se mapami, turistickými i cyklistickými, napůjčuji si průvodce, googluji, počítám kilometry, čtu reference a rady i tipy, píšu denní program minutu po minutě, kilometr po kilometru. Vymýšlím, kde se stavit na jídlo, co si dát dobrého, na jakou atrakci si koupit vstupenku a kterou raději vynechat. 

A pak? Pak zjistím, že týden na dovolenou je málo.

čtvrtek 4. července 2013

#12 Praskající led

Tento příspěvek má dvě zcela nesouvisející části, ale obě mají společnou jednu věc: jde v nich o praskání ledu.

Nejprve tedy o tom, co je asi všem v těchto dnech blízké. Je červenec – ačkoli v tomto roce nemá moc smysl upřesňovat stav počasí názvem měsíce, který zrovna vévodí kalendáři. Tak tedy jinak: je teplo, je horko a je dusno. Zdá se, že by to mohlo být léto. Chodíme lehce oblečeni, nosíme sluneční brýle a klobouky, konzumujeme zmrzlinu, opalujeme se, koupeme se a potíme se. A doplňujeme tekutiny. Málokdo se asi ochlazuje podle tradiční čínské medicíny horkým zeleným či bílým čajem, většina naopak sáhne po studených nápojích. Vychlazené pivo či kofola v horku jenom zasyčí (na mě už působí Pavlovův reflex). Jako úplná nutnost se mně v letních dnech jeví tvořítko na led. Pár kostek a libovolný nápoj je za chvilku příjemně chladivý. A já zbožňuju právě ten praskavý zvuk, který led při kontaktu s tekutinou udělá. Je to jen taková drobnost, ale pro mě je to známka toho, že se za okamžik příjemně osvěžím a zase na chvíli budu to horko snášet mnohem snáz.

Praskající led podruhé. S přicházející zimou první jarní mrazíky přemění všechny kalužiny a louže v tenké křehké sklo. Mým dětským zvykem (který jsem si ponechala až do dospělosti, co si budem nalhávat) bylo každou sebemenší kaluží projít nebo ještě lépe proběhnout. To krásné chrastivé prasknutí ledu, když se na něj došlápne.


A ještě jeden praskavý bonus, když už jsem zabloudila do té zimy. Znáte takový ten temný, dunivě praskavý zvuk ledu na rybnících?

středa 3. července 2013

#11 Dopisy

Otevřu oči. Slézám z postele a ještě před nutnými ranními úkony jdu po schodech dolů do haly, kde stojí náš klavír. Na jeho víku totiž děda nechává poštu.

A pak se můžou stát dvě věci. Buďto se zklamaně otočím a vracím se nahoru, nebo seběhnu rychle dolů a beru obálku do ruky. Přišel další! Jakou má barvu? Co je to za známky? A hlavně - kdo píše? Protože je mi od chladné podlahy zima, vracím se šťastně s dopisem v ruce do obýváku.

Pořád ještě mám tendenci otvírat dopisy rukou a odtrhávat klopu násilím. Naštěstí se ale už stíhám zadržet a na pomoc si beru nůžky - nechci obálky poničit, protože si je nechávám. A teď nastává ta chvíle.

Co můj protějšek napsal? Jak mi odpověděl? Změnil se jeho rukopis? Jak dopis vyzdobil, co přidal, nehodil dovnitř třeba básničku? Skládanku? Kresbu? 

V době internetu je dopis něco, na co je potřeba si udělat čas. Zamyslet se. Zpomalit, utřídit si myšlenky. Zbytečný anachronismus? Pro někoho možná. Pro mě ale krásná věc, kterou jsem objevil až nedávno. 

Miluju kreativitu, kterou to ve mě probouzí - po čase člověk přestane posílat jen suchý text a při vymýšlení jak dopisy obvzláštnit, dostávám nápady, na které bych jinak nepřišel. Miluju to napětí, kdy dopis protistrana obdrží, a čekání na odpověď. Miluju barevné obálky. Zkoumám rukopisy a to, jak různé lidé různě skládají papír.

Vlastně i dnes jsem dva dopisy odeslal. A nemůžu se dočkat, až mi další zase přijdou zpátky.





úterý 2. července 2013

#10 Ranní probuzení při vycházejícím slunci

Otevřít oči a vidět na zdi doslova zlaté ornamenty vymalované ranním sluncem = zaručeně vydařený den.

Nedávno jsem se ráno probudil do nového dne v okamžiku, kdy slunce svými paprsky ozařovalo naši ložnici. Okamžitě jsem si vzpomněl na vstávání před několika lety, kdy jsme s manželkou, ještě jako novomanželé, měli garsonku s oknem směřujícím na východ.

Pamatuji si na ranní vstávání při východu slunce, zejména na jaře a v létě, a na to, jak mě takové ráno dokázalo „nakopnout“ na celý den. Ať už mě v takovém dni čeká cokoliv, jdu do toho s daleko větším elánem a ničeho se nebojím. 

Slunce a jeho paprsky mají na naše životy obrovský vliv, což jsme letos pocítili během února a března, kdy slunce svítilo nejméně za několik uplynulých let a bylo vidět, ba doslova cítit, jak nám tato životadárná energie schází.

Mám proto sluneční svit rád a úplně ze všeho nejraději jeho ranní fázi, protože má krásně zlatavou barvu (vždy si ho představím jako miminko děda vševěda ze známé pohádky), velikou sílu, která však po ránu nebývá „drtivá“ a v neposlední řadě proto, že mě po ránu příjemně pohladí a dodává mi sílu.

pondělí 1. července 2013

#9 Džentlmenská dohoda

Dnes vám povím příběh. Příběh jedné mojí kamarádky. (opravdu kamarádky, ač bych ráda aby byl můj) 
Nastoupila do nového zaměstnání a při nástupu se dohodli s nadřízeným na tom, že jí po uplynutí zkušební doby zvýší plat. Nic neobvyklého. Možná až na to, že tuto dohodu uzavřeli ústně. Práce ji bavila, tak se do ní pustila s vervou. Uplynula zkušební doba, uplynul i měsíc po ní a kamarádka čekala výplatnici s navýšeným platem. Částka na výplatnici byla stejná. Stejnou zůstala i po dalším měsíci. Po šestém měsíci už to ta klidná a smířlivá osoba nevydržela a zeptala se nadřízeného jak se to má se zvýšením platu. 
Jednoduchému dotazu předcházelo sbírání odvahy, příprava argumentace a sumarizace pracovních výkonů a úspěchů. Od jedněch známých totiž slyšela posměšky, že si podmínku zvýšení platu nenechala zanést do pracovní smlouvy a od druhých historky o „handrkování se“ s nadřízeným takřka o stokoruny.
Reakce nadřízeného ji překvapila. Nemusela nic vysvětlovat. S velkým studem přiznal, že na dohodu zapomněl. Omluvil se za to, plat jí při nejbližší příležitosti navýšil a navýšení jí firma vyplatila zpětně i za měsíce, ve kterých jí, dle původní dohody, příslušelo. Je to pro vás historka z říše science-fiction?  Opravdu se stala.

Podobné nepsané dohody uzavíráme téměř denně (teď nemám na mysli smlouvu kupní, kterou uzavíráme de facto s každým nákupem zboží, byť je to párek v rohlíku ve stánku na rohu). Může jít i o situace, kdy zákazník slíbí, že od vás odebere zboží či službu, kdy dodavatel slíbí, že dodá, pošle, zajistí. A učiní tak přesto, že jste dohodu nepodchytili smluvně. Zahrnuji sem i mnohem banálnější situace, kdy se dohodnete s kamarádem či kamarádkou, že vám s něčím pomůže, že pro vás něco udělá, že budete na něčem spolupracovat. A oni to skutečně udělají, přinesou slíbenou věc, doprovodí na akci, zkrátka snaží se splnit to, co slíbili. 

Pro některé lidi jsou možná slova jen zvukem. Něčím, co se vysloví aby vyplnilo okamžik a ve vteřině je pryč. Taky znám vtípky jako „slibem nezarmoutíš“ nebo „co já vám slíbím, to vám nikdo jiný nedá“.  Je ale příjemné přesvědčit se, že stále existují lidé, kteří neříkají slova naprázdno. Jejichž slova platí a dodržení slibu je pro ně takřka otázkou osobní cti. Mohlo by jich být víc. Protože to, jak je dodržení slibu vzácné, si uvědomím teprve tehdy, když jej někdo nedodrží.