čtvrtek 26. prosince 2013

#114 Než přijde Ježíšek

Spoiler alert: Nevhodné pro všechny na Ježíška věřící!

Nejranější vzpomínky: pár týdnů před Vánoci to začínalo – rozechvělé očekávání, zda letos přijde Ježíšek a co nadělí. Na Štědrý den nervózní ohlížení k zamknutým dveřím. U večeře nervozita vrcholila, byla jsem schopná do sebe vsoukat maximálně kousek ryby a salátu a pak jsem jen netrpělivě poposedávala na židli až dospělí dojí. Pak zazvonil zvoneček a mně ze srdce spadl obrovský kámen – přišel! Tiché otevření dveří a v úžasu hledím do ztemnělé místnosti na blikající stromek. Nenápadně koutkem oka prohlížím tu hromadu pod  ním. Pak už jen netrpělivě rozbaluji jeden dárek za druhým.
Později už jsem taky dávala dárky. Ty hlavní sice nosí Ježíšek, ale my navzájem se taky obdarováváme. Vybavuju si drogerii na hasičce, kde jsem pořizovala první dárky. Ale ty úplně první, dodnes dávány k dobru jako zábavná historka, byly odjinud. Vybavena maminčiným tipem „třeba voňavé mýdlo do prádla“ jsem se vydala na svoje nejprvnější vánoční nákupy. Prodavačka si evidentně nikdy nedávala voňavá mydélka do šuplíku s prádlem, protože jsem si, nic netušíc, odnášela z prodejny dvě mýdla s jelenem.
Ještě o něco později jsem pod stromem předvedla geniální hereckou etudu „Ty kozačky vidím prvně v životě, jsem strašně překvapená a hele, ony my dokonce skvěle padnou“. Už jsem byla totiž sice světa znalá školačka, ale měla jsem přece ještě mladšího brášku, takže u nás stále chodil nadělovat Ježíšek.
On u nás vlastně nikdy dárky nosit nepřestal. Nikdy nikdo neřekl, že jsme už dospělí a všichni dobře víme, že si dárky nadělujeme pouze my navzájem, tak abychom si už na Ježíška přestali hrát. Každé Vánoce dodnes píšeme nebo pronášíme svá přání Ježíškovi, každý rok s lehkým napětím čekáme, jestli přinese vysněné dárky, pokaždé po rozbalování Ježíškovi poděkujeme. Je to krásný zvyk – dělat, jako by Ježíšek existoval…
Někdo tvrdí, že je to lhaní dětem a lhát se nemá ani o tomto. Já za sebe svým rodičům a babičce děkuji za ty spousty krásných Vánoc, které jsem díky této „lži“ zažila.
Myslela jsem si, že Vánoce už nikdy nebudou mít tak nádherné kouzlo jako měly v bezelstném dětství, kdy Ježíšek představoval nadpřirozenou bytost spravedlivě hodnotící naše činy, zázračně se dostávající do zamčeného pokoje a s pomocí andělů obdarovávající miliony lidí během jediného večera. Myslela jsem si, že ač jsou naše Vánoce krásné, tu magickou atmosféru „věření“ už ztratily. Ale pak přišli oni. Mí chlapečci. Kvůli nim jsme pochopitelně začali zase věřit. Psát dopisy, odcházet po večeři vyhlížet ven Ježíška, radostně poslouchat zvonění jeho zvonečku, s netrpělivostí otvírat dárečky a děkovat za ně. Každý rok je jiný, každý rok je Starší o trochu rozumnější a my musíme být obezřetnější a mazanější. Letos poprvé si synek Vánoce pořádně uvědomoval. Každý prosincový den jsme otevírali adventní kalendář a odpočítávali dny zbývající do příchodu Ježíška. Rozechvění s každým dnem gradovalo a na Štědrý den byl z klučíka už jen uzlíček blaha, protože se dočkal. Sotva zhltnul pár lžiček jídla a pak jen poposedával na židli a čekal, až my dospělí dojíme a nakrmím miminko. Pak šli s tatínkem netrpělivě vyhlížet Ježíška s dalekohledem ven. A když se vrátil, dárky už byly pod stromečkem a pak už jen nadšeně rozbaloval…

Myslela jsem si, že Vánoce už nikdy nebudou tak kouzelné, jako v dětství, kdy jsem neochvějně věřila. Mohu k tomu říct jen jedno: v dospělosti s dětmi jsou ještě tisíckrát krásnější!

Žádné komentáře:

Okomentovat