Některé věci člověk nezjistí, dokud se neožení. Jak by taky mohl, když Vánoce trávíme většinou v rodině, do které jsme se narodili? Až když jsem byl na prahu dospělosti pozván do rodiny své nastávající, zjistil jsem – vážně vyveden z míry – že není bramborový salát jako bramborový salát.
U nás se kolem něj vždycky dělaly různé fórky, například tatínek nedal pokoj, než že do vánočního salátu musí být mrkev na kostičky, ale hrášek, považte, ten se musí pěkně okrájet do kuliček ;o).
Jaké to pak bylo překvapení, když jsem zjistil, že v rodině mé ženy nejen že se hrášek nekrájí do kuliček, ale on tam VŮBEC NENÍ! Ani mrkev. Ten nejslavnostnější salát smí obsahovat jen brabory (a kolem jejich krájení je taky trochu rituál), strouhanou cibuli, najemno nakrájenou kyselou okurku a domácí majonézu. Je skvělý. Jiný, ale skvělý. Jako příloha se ke kaprovi hodí lépe než jakýkoli jiný, protože ho podpoří, ale nepřebije.
Určitě je to u vás zase trochu jinak. Někdo dává vajíčko, někdo trochu lovečáku, výjimečně se vyskytne sýr, někdo dovolí kukuřici. Brambory jsou to jediné podstatné. A samozřejmě název, provázání s Vánoci a to, jak pečlivě se hlídá rodinná tradice.
Možná by ten salát mohl být metaforou pro leccos kolem vánočních svátků, jejich (ne)náboženského obsahu – vědět o té různosti, ctít ji, radovat se z ní, ale nebát se držet vlastní tradice.
Žádné komentáře:
Okomentovat