#106 Teoretizování o poezii

Už zkraje střední školy jsem si myslel, že budu básníkem. Nosil jsem s sebou všude notýsek, zaznamenával si dojmy. Psal jsem verše o sto šest. Kupoval jsem si v antikvariátech básnické sbírky klasiků a na veletrzích knihy nových autorů, hrdě je stavěl na polici. Občas jsem je i četl! Vydrželo mi to plus mínus do svatby…

Vystudoval jsem literární vědu a získal celkem přísný pohled na to, co je a není dobré (a zejména, kolik toho ne-úplně-dobrého dnes a denně vzniká). Od té doby už – kupodivu? – to moje psaní nestojí za nic. Na většinu básnických sbírek v knihovně sedá prach. Uvědomil jsem si ale, že mám poezii pořád rád. Jen mě čím dál víc baví rýpat do ní a rozlišovat tři významy toho slova.

Za prvé se poezie říká čemukoli, co napíše někdo, kdo si říká básník. Svého času slovo „básník“ mívalo stejnou magickou auru jako dneska v některých kruzích „copywriter“ Pamatujete?

Za druhé, poněkud banálně, znamená poezie jakoukoli množinu básní. A báseň, to je co? No přece něco, co není próza, něco, co má „typické vlastnosti“!

1. Řádky se zde nelámou podle prostoru na stránce, ale dříve. 
2. Konce slov na konci řádků „se rýmují“. Chcete-li být moderní, na vlastnost č. 2 rezignujte.
3. Stavba vět kolísá nebo je zvláštní, případně tu věty vůbec nejsou. 
4. Je tu plno „poetických obratů“ a přirování. 
5. Vzácně se vyskytne i rytmus, ale je to celkem zbytečný přežitek. 

Omlouvám se za mírnou ironii (doufám, že jste ji postřehli).

Za třetí, výraz „poezie“ se používá pro jakousi tajemnou kvalitu či esenci. Může být přítomna v architektuře, jídle, přírodě, ženských křivkách a podobně. I na internetu! Má v sobě špetku (či plnou hrst) tajemství a mystiky, dokáže probouzet nepojmenovatelné lidské city, nahlíží do hloubek i povznáší lidskou duši a podněcuje touhu „také tvořit“ – to vše pod pečetí neobyčejnosti, překvapivosti a jedinečnosti.

Moc mě těší, když tu skutečnou poezii potkám. Občas se jí zalíbí dokonce i v nějaké básni, věřili byste tomu?