pátek 22. listopadu 2013

#95 Látkové kapesníky

Venkovní teploty se blíží k nule a to znamená jediné: začíná období rýmiček. Období nemoci, která umí být zákeřná. Hlavně tedy u mužů. Smrkání, popotahování a huhlání, to vše k ní patří. Navíc nadávky, zlost, bolavá hlava, občas krev a strach z nejhoršího (to poslední je vlastní pouze mužům). A kapesníky všude – ve všech kapsách, pod polštářem, na židli, na gauči, na stole, všude!

Konec narážek na muže – také rýmičkou občas trpím. (To, že při tom neumírám ani neskuhrám, je vedlejší.) Jenže já ji prožívám zcela jinak než většina lidí kolem mě. Já ji totiž protrpím s bavlněným kapesníkem v kapse. Ve světě, kterému vládnou papírové kapesníky, jsem raritou.

Vlastně vůbec nechápu, proč se papírové kapesníky těší tak velké oblibě. Jasně, jsou hygieničtější, skladnější a hodí se k více činnostem, ne jen ke smrkání. Navíc jich je v balíčku víc, takže se můžou půjčovat. Tedy věnovat. Jenomže se musí neustále kupovat, navíc se trhají, některé nepříjemně páchnou a i po nepodařeném pokusu o smrkání, i když jsou téměř nepoužité, se musí vyhodit. A když má někdo opravdovou rýmu, tak se jimi brzo plní koš.

Od malička pěju slávu na ty bavlněné. Vždyť jsou o tolik kouzelnější! Jsou příjemnější, jsou barevné, vyžehlené, navoněné, zkrátka jako od maminky. Používají se i několik let, takže si mezi nimi můžete najít oblíbence, do kterých smrkáte s chutí, takže vám rýmička zas tak nevadí.

Pamatujete si, jak nám na ně maminky vyšívaly jména, abychom si je ve školce poznali? Jak krásné vyšívané bílé kapesníčky dostávali chlapci v tanečních? A jak jsme kapesníkem (ovšem tím čistým) mávali na rozloučenou? Třeba babičkám?

To vše mám spojené s bavlněnými kapesníky, proto je mám ráda. Přestože většinou používám ty papírové (síla společenské zvyklosti), na ty z látky nedám dopustit. 

Žádné komentáře:

Okomentovat