pátek 29. listopadu 2013

#100 Kamera, klapka, jedem: Proč píšu 1000 radostí poprvé!

Jubilejní příspěvky jsme se rozhodli věnovat vyzpovídání našich autorů. 

Na jednoduchou otázku odpovídá jako první @KaterinaC_


Proč píšeš Tisíc radostí?

Proč proč... jednou, myslím, že to bylo letos v květnu, mě přemohla "nesnesitelná lehkost bytí". Co se mělo dařit se nedařilo; lidé přicházeli, odcházeli, onemocněli, umírali. Nebylo mi moc do skoku a zdálo se že je to celospolečenský jev. V zásadě ale věřím, že podstatný je náš postoj; způsob jak o věcech, situacích či lidech přemýšlíme a mluvíme. A že se na něm do jisté míry dá pracovat. Jednoduše, tak jako můžeme zaměřit svou pozornost na to negativní, můžeme ji zaměřit i na to pozitivní a oba póly v sobě vyrovnat. Tak jsem se sebrala a psaním chtěla připomenout věci příjemné. Sobě a třeba i ostatním. 

Píšu i proto, že psaní mě baví obecně, protože si tím třídím myšlenky a učím se srozumitelnému vyjádření. Což považuju za lifelong story. Zjišťuju ale, že teď píšu i proto, že ačkoliv jsem první impuls možná dala já, tak mě idea "Tisícovky" spojila s výbornými parťáky. Sam, Terezka, Káťa (v pořadí jak v týdnu publikují) jsou mi inspirací nejen pohledem na svět, ale i svojí disciplinovaností při práci, kterou na blogu odvádějí. Což je úžasný. Je to prostě týmová práce. Bez nich by blog nebyl. Taky si vážím důvěry všech ostatních ne-pravidelných přispěvatelů a hostů. Že mají "koule" na to, přispět na blog s růžovým, divně dlouhým titulem. A píšou skvěle, někteří mě svým stylem inspirují. Píšu i proto, že mám důvodné podezření, že jsme psaním pár lidem opravdu udělali radost. Takže jestli jsme zvedli náladu ještě některým dalším, z těch víc než patnácti tisíc lidí, co na blog doteď zavítalo, tak to mělo a má smysl.

Takže se dá říct, že píšu, protože mi dělá radost že píšete, čtete, komentujete, hvězdičkujete, retweetujete, píšete maily a bavíte se. 

čtvrtek 28. listopadu 2013

#99 Kaštany



Poslední dvojciferný příspěvek připadl na mě. Snad nebudete zklamáni obyčejností mojí devadesátédeváté radosti:
Jírovec maďal neboli kaštan koňský považuji za nejdokonalejší strom vůbec. Mám ráda všechno, co s ním souvisí, a všechny jeho podoby. V každém ročním období je na něm něco, co okouzlí, potěší, udělá radost.
Kaštan strom – je mohutný a vysoký, s krásnou košatou korunou. Na jaře se nádherně zazelená, aby mohl v létě poskytovat spoustu stínu. Je ozdobou každého parku a aleje kaštanů, lemující cesty a silnice, vypadají jako mohutná hradba dřevin. Kamarádka zahradní architektka by mi asi nedoporučila kaštan jako solitér do zahrady, ale v rozlehlejší travnaté prostoře je důstojným králem. Jeho dřevo se používá na výrobu nábytku, pokud není napadeno škůdcem, což v našich krajích bohužel často bývá. Jeho kůra je krásně členitá a jeho kmen je jako dělaný na to, být objímán (třeba vílami mezi námi).
Kaštan květ – popravdě, vůni kvetoucího kaštanu se vyrovná jen jeden jediný strom, a to akát (lípa promine, je pro mne až na třetím místě, ale v těsném závěsu). Včelaři mají květy kaštanů rádi, protože jejich nektar je bohatý na cukry. Ten krásný bílorůžový kužel hustě utkaný z drobných kvítků se správně nazývá lata. Plně kvetoucí strom mi připomíná vánoční stromeček ozdobený spoustou bílých svíček, který už na dálku voní a z blízka žije bzukotem tisíců včel.
Kaštan list – pěti nebo sedmičlenný list kaštanu na podzim postupně žloutne, oranžoví až nakonec úplně zhnědne. Ráda ho používám jako podzimní dekoraci, buď samostatně, nebo jako „podestýlku“ pro ozdoby z podzimních plodů.
Kaštan plod – nejdřív se ukrývá v zelené pichlavé tobolce – tu asi moc lidí nesbírá, ale i tu dokážu nějak využít. Kromě dekorativního účelu v podzimní výzdobě posloužila letos taky na výrobu ježečků (s pomocí hřebíčku jako očiček a čumáčku a šípků jako úlovku na bodlinách). A mnohem krásnější je to, co se ze slupky nakonec vyloupne. Hnědý lesklý kaštan. Letos na podzim jsem byla překvapená, jaká nadílka na nás pod stromem čekala. To už děti ani nikdo jiný kaštany nesbírá? Vždyť jsou to tak nádherné plody, které odedávna slouží k mnoha účelům: jako přírodní stavebnice pro děti, snad každý si někdy v životě vytvořil z kaštanů a špejlí zvířátko; jako krmivo pro zvířata, kterým jsme kdysi na základní škole museli kaštany sbírat povinně; jako léčebný prostředek je součástí různých tinktur, mastí, odvarů, esencí či koupelí; jako dekorace, která zdobí můj dům jak na podzim, tak v době adventní a vánoční, protože je krásnou ozdobou pro každý věnec nebo stromek; jako něco, co se dobře drží v dlani a žmoulá v ruce, něco co si instinktivně strčíme do kapsy, do kabelky nebo pod polštář – podle lidového léčitelství kaštany odebírají energii a léčí tak například revma, artrózu, nemoci dolních končetin, ale i tlumí bolesti páteře, bolesti hlavy, křečové žíly, poruchy lymfatického systému a záněty močových cest.
A odbočím-li trochu ke kaštanovníku setému a jeho jedlým plodům – pečené kaštany jsou nedílnou součástí předvánočních trhů, ale používá se i kaštanová mouka, pyré, nádivka a dokonce i kaštanové pivo.
Největší radost mi ale dělá ten velký, původně lesklý a jako vyřezaný z mahagonu, teď už ohmataný a ošoupaný, z lásky darovaný kaštánek v kapse mého kabátu.


středa 27. listopadu 2013

#98 Učení

Miluju učení. Na základní škole jsem dostával vesměs jedničky, ale učení pro mě nikdy nebylo sbírání známek. Rád bych se považoval za renesančního člověka, ale doba polyhistorů dávno minula a již drahnou dobu není v silách jediného smrtelníka načerpat veškeré vědění lidstva. To ovšem nijak nebrání osobnímu kaizenu, drobným každodenním krůčkům za vzděláním. 

Nasávám znalosti jako houba. Mnohdy jsem tím svému okolí už pro smích. Třeba učení slovíček, takové ten kartičkový systém (repetition spaces), ale v elektronické podobě (karatasi, Anki, Supermemo…), věnuji ne víc jak pět minut u snídaně nebo při čekání na zastávce. Učení cizích jazyků je dnes vůbec radost; jsem nadšený z projektu duolingo.com, za kterým stojí Luis Von Ahn, zakladatel reCaptcha. Ve své TED přednášce popisuje, jak učením pomáháte překládat internet

 Moderní technologie odbourávají překážky. Nelze se více vymlouvat na to, že jsem nevycestoval a že české vysoké školství je takové a makové. Z pohodlí obývacího pokoje, kavárny či vlakového kupé lze díky coursera.org zdarma navštěvovat přednášky (včetně domácích úkolů a testů) renomovaných zahraničních univerzit jako MIT, Yale, Barklee, Princeton a desítek dalších. Rovněž toužím osvojit si nové dovednosti. O stavbě domu se tu už psalo ale o hře na hudební nástroj nebo kreslení zase někdy příště. 

 Je sladkou odměnou, pokud naučené znalosti můžu použít, ale i kdyby ne, řídil jsem se moudrem, které vyřkl Mahátma Gándhí: „Žij, jako bys měl zítra zemřít. Uč se, jako bys měl žít navždy.“

úterý 26. listopadu 2013

#97 Stát se hostitelem

Když se stěhovali do velikého domu na venkov a pouštěli se do rekonstrukce, snili o tom, že ve velké místnosti s krbem v podkroví vznikne prostor pro setkávání mnoha lidí. Doba byla těžká, míst, kde by se mohli v klidu a nerušeně potkat lidé dobré vůle, bylo málo. Rekonstrukce se protáhla, většinu zbývajících sil pohltila péče o děti, přišla revoluce, doba se změnila. Ten velký dům na krásném místě měl ale pořád svou kapacitu…

To je polovina historie mého rodného hnízda. Dlouhá léta jen čekalo… Pak k nám začala své kamarády zvát sestřička. Pak bráška. I já jsem to zkusil. Hned od začátku bylo jasné, že to byla dobrá volba. Maminka svým úsměvem, srdečností a velkorysostí dokáže kohokoli během minuty okouzlit. Táta je zase skvělý vypravěč, má v rukávu tisíce historek a zabaví libovolně velkou společnost. A vyzná se ve víně. Před pár lety postavil na zahradě profesionální pec na pizzu. Nakrmí třicet lidí za čtvrt hodiny, takže přibyla další motivace.

A kde jsem v tom já sám? Mám moc rád hosty. Chtěl bych být jako mí rodiče… Moc se mi líbí být hostitelem. Být tím, kdo nabízí, do rozdává. Tím, kdo nemá na starost nic jiného, než aby se ostatní cítili co nejlépe. Máte tak najednou velkou moc. Krásnou moc. Nejlépe jsem si to užil na své svatbě: měl jsem jako jediný přehled o víně a klíč od sklepa a mohl jsem tedy svým nejlepším přátelům vědomě nabízet to nejlepší (tenkrát to byl fenomenální červený tramín od pana Mikyška z Miroslavi). Tereza už o tom krásně napsala a věřím, že mnozí z Vás to cítí podobně. Různých podobenství o hostině je koneckonců plné i samo evangelium.

Svatbu jsme měli už hodně dávno. Rád bych si zase takovou akci zopakoval. Jenže: když jsou u nás doma na návštěvě více než tři lidé, začínám být po pár desítkách hodin nervózní. Stárnu, jsem snadno unavený. V domácím prostředí potřebuju svůj klid. Přiznám se, že ani nemám tak dobrou pověst jako mí rodiče. Dlouho mě to mrzelo.

TEDxPrague 2013

Nakonec jsem však našel způsob, jak si to všechno vynahradit: připojil jsem se k týmu TEDxPrague. A záhy se z toho vyklubala vzácná příležitost k tomu být svým způsobem hostitelem (a nebo jedním z hostitelů, na tom koneckonců nesejde). Zvete vzácné hosty, některým z nich svěřujete úlohu řečníků. Z jejich vystoupení sestavujete pestré menu, vymýšlíte přílohy, kombinujete chody. Pak v samotný den hostiny dohlížíte na to, aby bylo vše na svém místě, hosté byli spokojení a odcházeli s něčím, co si budou dlouho pamatovat. Ne vždy se všechno povede na sto procent, ale to nevadí. Koneckonců pár kousků na grilu připálí i můj jinak pečlivý tatínek.

Nemusíte si zvát halasnou společnost k sobě domů, nemáte-li na to zrovna sílu nebo prostor. Přesto se můžete stát hostitelem a být obohacen tím, kdo vaše pozvání přijme. Třeba virtuálně zrovna tady na @tisicradosti. Nechcete někdo taky k nám na návštěvu?

pondělí 25. listopadu 2013

#96 Second chance II.

Dost možná by se tento příspěvek mohl jmenovat i "chvála DIY". Pamatujete na zapomenutou pohovku z článku před dvěma týdny zde? Recyklace a upgrade jsou moje oblíbená zaklínadla. Obdivuji lidi, kteří hýří nápady jak něco vylepšit, využít znovu anebo jinak, a navíc jsou zruční tak, že tyto nápady dokáží na špičkové úrovni zrealizovat. Na některé práce není třeba být profesionálním restauratérem. Stačí mít nápad a být zručný.  Sama jsem totiž tak trochu Ferda Mravenec, práce všeho druhu. Nebo třeba hacker interiérového designu. V záběhu, samozřejmě.

Na věcech nelpím. Dokážu nekompromisně vyhodit či poslat dál spoustu věcí až to okolí nemusí být milé. Ale jsou věci, kterých se není třeba vzdávat. Nemusí mít hodnotu, kterou lze vyjádřit v penězích, nemusí jít o starožitnosti nebo umělecká díla. Může to být obyčejný stůl, židle, cokoliv. Mohou mít třeba sentimentální hodnotu a okoralý vzhled dosud neomezil jejich funkci. Třeba jako ta pohovka. Může být první věcí, kterou jste si do společného bytu pořídili. Její čalounění několikaletým používáním mohlo získat nežádoucí patinu ale tvar a pohodlí zůstalo. 

A to je okamžik, kdy na scénu může vstoupit Ferda Mravenec nebo hacker; vyberte si. Chvíli dumá co s tím. Vymýšlí a srovnává několik řešení; analyzuje technologické postupy, materiály anebo počítá náklady, zkrátka hledá cestu jak co nejelegantněji vrátit oblíbený kus do života či oživit. Řešením pak můžou být v případě pohovky třeba banality jako přehoz či nové polštáře, anebo ušití nového potahu nebo dokonce kompletní přečalounění. Tu zbrousit, tam nalakovat. To co je podstatným, je to, že oblíbený kus zůstane zachován. Navíc se z původně sériově vyráběného kusu stane unikát.

Objektem zájmu Ferdy Mravence v každém z vás může být prakticky cokoliv. Mohou být předměty, které vám někdo daruje, které naleznete ve starožitnictví či vetešnictví a dokážete v nich vidět potenciál TOHO kusu, který dá vašemu domu či bytu duši a učiní ho osobitým domovem. A ještě se u úpravy pobavíte.

pátek 22. listopadu 2013

#95 Látkové kapesníky

Venkovní teploty se blíží k nule a to znamená jediné: začíná období rýmiček. Období nemoci, která umí být zákeřná. Hlavně tedy u mužů. Smrkání, popotahování a huhlání, to vše k ní patří. Navíc nadávky, zlost, bolavá hlava, občas krev a strach z nejhoršího (to poslední je vlastní pouze mužům). A kapesníky všude – ve všech kapsách, pod polštářem, na židli, na gauči, na stole, všude!

Konec narážek na muže – také rýmičkou občas trpím. (To, že při tom neumírám ani neskuhrám, je vedlejší.) Jenže já ji prožívám zcela jinak než většina lidí kolem mě. Já ji totiž protrpím s bavlněným kapesníkem v kapse. Ve světě, kterému vládnou papírové kapesníky, jsem raritou.

Vlastně vůbec nechápu, proč se papírové kapesníky těší tak velké oblibě. Jasně, jsou hygieničtější, skladnější a hodí se k více činnostem, ne jen ke smrkání. Navíc jich je v balíčku víc, takže se můžou půjčovat. Tedy věnovat. Jenomže se musí neustále kupovat, navíc se trhají, některé nepříjemně páchnou a i po nepodařeném pokusu o smrkání, i když jsou téměř nepoužité, se musí vyhodit. A když má někdo opravdovou rýmu, tak se jimi brzo plní koš.

Od malička pěju slávu na ty bavlněné. Vždyť jsou o tolik kouzelnější! Jsou příjemnější, jsou barevné, vyžehlené, navoněné, zkrátka jako od maminky. Používají se i několik let, takže si mezi nimi můžete najít oblíbence, do kterých smrkáte s chutí, takže vám rýmička zas tak nevadí.

Pamatujete si, jak nám na ně maminky vyšívaly jména, abychom si je ve školce poznali? Jak krásné vyšívané bílé kapesníčky dostávali chlapci v tanečních? A jak jsme kapesníkem (ovšem tím čistým) mávali na rozloučenou? Třeba babičkám?

To vše mám spojené s bavlněnými kapesníky, proto je mám ráda. Přestože většinou používám ty papírové (síla společenské zvyklosti), na ty z látky nedám dopustit. 

čtvrtek 21. listopadu 2013

#94 Svatomartinská husa



Dneska se ještě jednou s dovolením vrátím ke svatému Martinovi. Téměř dva roky jsem toužila zavést novou tradici – svatomartinskou husu u Šteflů. Předloni jsme se totiž s pár přáteli nechali nalákat na nabídku místní restaurace (eufemismus jako blázen) a vydali jsme se na husí menu. Za nehoráznou cenu jsme dostali jídlo nevalné chuti a zařekli jsme se, že už nikdy více. A když jsme se k tomu po nějaké době vrátili, napadlo nás příště uspořádat svatomartinské hody u nás. Už loni jsem si myslela, že to uskutečníme. Ač jsem byla v pátém měsíci, byla jsem odhodlaná do toho jít. Nakonec jsme ještě neměli v domku hotovou kuchyň a sešlo z toho (naštěstí, nedokážu si představit, jak bych to s břichem zvládala). Až letos…

Pár zápisků z příprav:
„Čas do #svatomartinská husa T-26,5 hodin. Na chleby zaděláno, těsto na sušenky upatláno. Stay tuned, tuším, že něco vymamlasím a bude sranda.“

„Mimochodem: #svatomartinská je večeře o 5 chodech pro 10 lidí. Všechno domácí, všechno dělám sama. Už mi věříte, že to bude vtipný?“

„#svatomartinská T-25: zapomněla jsem na poslední sušenky, klouzala jsem pro ně do trouby z koupelny se šamponem na hlavě. Ještě jsou jedlý.“

V čase T-24 mi napsala kamarádka, že jejich dcera má neštovice, a že nepřijdou. Z původních 12 pozvaných se smrskl počet hostů na 4. Myslela jsem, že to odpískám. Ale v lednici už se válely nasolené husy a v mrazáku ani milimetr místa.

„Čas do #svatomartinská T-21 hodin. Dávám péct chleby, vařit brambory, chystám na dezert, vytahuju druhou troubu. A dávám si kafe...“ To bylo devět večer :o)

„#svatomartinská T-20,5 hodiny. Hádejte, která hvězda nemá mlíko do těsta na táč?“

„T-18,5 hodiny. Dorazilo mlíko, malinový táč zachráněn, nemusí se péct zítra s husou. #svatomartinská“ To bylo půl dvanácté v noci…

„Trouba č. 2 vypadá spíš jako exponát z technického muzea :) Pro dnešek už dobrou noc. #svatomartinská“



„T-14,5 hodiny. Čas rozžhavit trouby. Dát si kafe v 9 večer byl ten nejlepší nápad! #svatomartinská“ Půl čtvrté ráno (mezi tím jsem trochu spala)

„#svatomartinská T-8 hodin: vůně husy. Hračky jsou uklizeny. Teď ještě jak přesvědčit dítě, že uklizený mají zůstat...“

„T-necelý 4 hoďky. Držte mi palce, ať stihne vychladnout a ztuhnout sádlo z 90°. Začínám být mírně nervózní. #svatomartinská“

T-3 hodiny přijíždí mamka. Původně pro Staršího, ale nakonec zůstala až do T a pomohla. Naštěstí, jinak bych to nestihla.

„T-2 hodiny. PANIKA!!! #svatomartinská“

„T+10 minut vše hotovo. S dvouhodinovou pomocí mojí mamky. Díky moc všem za podporu :) #svatomartinská“

„T+40 minut. Pouze jeden host a tomu chutná velmi moc. Evidentně tu kojeneckou rýžovou kaši umím :) #svatomartinská“

Na večeři nakonec dorazilo 6 hostů a v průběhu večera ještě další 3. Jídla sice zbyla spousta, ale dopadlo to líp, než jsem si myslela.

„#svatomartinská T+9 hodin: hosté odešli; skvělá společnost, jídlo ušlo, zábava výborná. Upadám do cca dvoudenního kómatu.“

A o den a půl později:
„Sice jsem v čase T-1 nadávala, že už v životě nikdy víc, ale už přemýšlím, jak to příště udělám s jiným timemanagementem :) #svatomartinská“

Sice mně to tak v průběhu vůbec nepřipadalo, ale celá příprava a pak následná večeře mě moc bavila a měla jsem radost z toho, že je ostatním u nás dobře a příjemně se baví (snad to ode mě moc domýšlivé). Jedinou výraznou vadou na celém večeru byl střep, který našel v mase své porce husy manželův strýc (díky moc, Tesco).
A velikou radost jsem měla, když si druhý den manželův bratranec pochvaloval, jak si pochutnal a že to byl „vynikající“ večírek. A ještě větší, když o pár dní později muž vyřizoval od kamaráda, že mu moc chutnalo.
Tak příští rok zase!

středa 20. listopadu 2013

#93 Nejlepší přítel člověka

Cvakly vchodové dveře a máma na mě zavolala, že je doma. A že přivezla štěně z psího útulku. Voříška. Nechala jsem skripta skripty a běžela ke dveřím. Hurá! Je to už půl roku, co jsme bez psa.

V předsíni se vratkých miniaturních nožkách potácelo cosi malého, s černou, lesklou srstí, jen o málo většího než krysa. Když to "cosi", slyšelo moje radostné jásání, okamžitě to vytvořilo mokrou skvrnu na koberci. A hned další a další. Tomu říkám entrée!. Jak jí jen budeme říkat? To "cosi" bylo totiž fenka.

Rodinná rada, které jsem předsedala, se shodla na jménu Terezka. Výchovy Terezky jsem se ujala se vší důsledností.  Ostatní členové domácnosti ji úspěšně "sabotovali" nejrůznějšími ústupky. Hygienické návyky získala, základní povely poslechla, na vodítku disciplinovaně chodila, ale psí bouda na dvoře od jejího příchodu zela prázdnotou. Jídlo od nedělního oběda dokázala vysomrovat dokonce od táty a to během několika sekund. Stačil jeden upřený pohled a mávnuti tlapkou. Máma zas přísahala, že jí pod peřinou vlastně skvěle zahřívá nohy.

Terezka rozeznala zvuk motoru auta každého z členů rodiny a při jejich zaslechnutí začala rozjíveně sprintovat po domě. Při každém příchodu kohokoliv z nás předváděla takřka tanec svatého Víta, byť jsme se vracívali domů všichni denně. Vždycky se radovala jako bychom se rok neviděli. Díky tomu šílenému, nadšeně skákajícímu, kňučícímu psisku byl každý návrat domů něco, na co dalo celý den těšit, A pokud jsem měla mizernou náladu, stačil i jeden z očí do očí a vše bylo zapomenuto. Mohli jste ji hladit, objímat i pusinkovat. Povídat si  s ní. Cítila se dotčeně, když jste si jí nevšímali a když jste o ní mluvili, předstírala, že neslyší. A když si myslela, že spím, a že ji nemůžu odehnat, vyskočila mi na postel a usínala stočená do klubíčka v mých nohách na peřině. Dobrá, přiznávám. Byl to můj jediný ústupek. Taková naše tichá dohoda: ona věděla, že já vím a já jsem věděla že ví, že já vím. Víte?

Zkuste mi rozmluvit, že něco podobného mi nenabídne i jiné zvíře než je pes. Nejspíš neuslyším. Miluju psy. Měla jsem štěstí na psy živelné, komunikativní, skvělé parťáky v dobrém i zlém. Mám je ráda pro jejich chytrost, učenlivost, důvěřivost a bezelstnost. Každý pes je, stejně jako každý člověk jedinečný. Má vlastní povahu a vždy mě pobaví, jak jeho povaha reflektuje povahu jeho majitele. V pozitivních tak i negativních rysech. Každý asi od svého psa čekáme něco jiného. Ale jsem si jistá, že přesně to co potřebujeme od toho svého také dostaneme.

úterý 19. listopadu 2013

#92 Dřina

Psal jsem ženě domů z konference,
že jsem unavený, dýchám tence,
že mi hlava třeští
od únavy.
A ona se zlobí, hubuje mě:
tak proto jsi jezdil přes půl země?

Zapomněl jsem zmínit, že jsem šťastný…,
že mi tenhle způsob už je vlastní:
radost hledat v dřině,
ať už šedé kůry, nebo dlaní.

V tom je větší zrada nežli v kocovině,
že když není dřina, člověk planí.

Mám rád věci, které nejsou zadarmo. Zážitky, o které se člověk musí poprat. Situace, které vyžadují úsilí a námahu. Možná je v tom skrytý nějaký archaický princip potvrzování mužnosti. Přijde to sice až na konci, ale ten pocit ze "zvládnul jsem to" je k nezaplacení. Těžko si dovedu představit, že bych se cítil jako chlap na základě výčtu, čemu všemu jsem se dokázal vyhnout. (Ano, jsou i tací, kteří se chlubí tím, jak očůrali berňák, alimenty, šéfa, dopravní policii – ale i oni tu svou pochybnou pýchu staví alespoň na chytrosti. Uhodli jste dobře, nemůžu je vystát.)

Nejde ale jenom o konkrétní situace, jsou věci těžké jaksi dlouhodobě, plíživě. Vydržet roky ve věrném manželství. Vychovávat více než jedno dítě, přiměřeně přísně a zároveň otevřeně a laskavě. Nezačít v práci podléhat rutině a říct si o náročnější úkoly ve chvíli, kdy to začínám odbývat. Zvolit si náročnou kontaktní profesi, která se nedá dělat ve čtyřech hodinách týdně online z jakési středomořské pláže, protože například vyžaduje trpělivý osobní kontakt s problémovými lidmi. Používat ruční nářadí místo elektrického.

Obdivuju lidi – jako je například maminka mé ženy – kteří si dokáží vzít k sobě domů nemohoucího rodiče a pečovat do něj do posledních chvil. Obdivuju ty, kteří odolali svodům informačního světa a začali se živit rukama, bez možnosti "pasivního příjmu z prodeje internetové reklamy". Nesmírně si vážím všech, kteří si vzali do péče nebo adoptovali opuštěné dítě.

A ještě k té konferenci: vyjeli jsme na ni s kolegy z projeku Rozeznění (www.rozezneni.cz). Asi taky znáte, že intenzivní vzdělávání je velice únavné. Kontakt s lidmi z rozdílných kultur, debatování složitých a nepříjemných otázek v cizím jazyce, to téměř bolí. Vykračování z oblasti bezpečného pohodlí si žádá spoustu sil, zejména pro introverty jako jsem já. Ale stojí to za to. Máte najednou silný pocit, že se vám rozšiřuje obzor. Že unitř rostete, prohlubujete kořeny, košatíte, nasazujete do květu. Že jste živí.

pondělí 18. listopadu 2013

#91 Hoblování

Je víkend a já se probudil s hlavou jak vambeřice, protože mě cestování z Holandska nechalo napospas rýmě. A Jitka požaduje kurník. Ten měsíce rozdělaný a rozložený na prvočinitele v dílně. Je tedy načase nachystat sloupky na uložení, ať mám na čem skládat tu obludu. No, ta příprava, hoblování a natírání olejem je tak trochu výmluva, ale jen trochu. Ospravedlňuji si tím, že jdu hoblovat.

Ne, nejdu nastartovat tu hlučnou, těžkou a nebezpečnou věc na elektřinu. Hned vedle ní stojí stará buková hoblice s lištou na dláta, rašple a pilníky, přihrádkou na drobnosti a policí na svěrky a klasické hoblíky. Zatím mám tři: Hladík, klopkař a římsovník. Krásná kombinace světle hnědého buku a na plazu bělavého a žíhaného habru. Jsa nadopován vitamínem C a horkým zázvorovým čajem žiju představou, že mi hoblování pomůže udolat rhinovirus.

Začínám kontrolou želízka. Od posledně je břit lehce zubatý a na řezu je to vidět. Vyklepnu klínek, namočím brousek a začíná obřad. Sedím si u stolu, ve sluchátkách mám hudbu a pomalými krouživými pohyby na hrubé straně brousku slavím mši ruční práce. Hlídám si sklon, abych snad želízko nepodbrousil a čekám, kdy mi vznikne jehla po celé délce. Pak brousek obracím a dolešťuji ostří na jemno. Poslední zkouška na nehtu a nakonec test holení. Ne, to není frajeřina ani pověra. Dobře nabroušená čepel holí. Tečka.

Usazuji želízko, přiklepávám klínek a šteluji hoblík. Správná hoblinka je silná asi jako list papíru. Slabší znamená moc práce, silnější zubatý vzhled dřeva. Ťuk sem, klep tam a už je to ono.

Nasadit a hrc, hrc, hrc! Trámek je zatím chlupatý a tak vylétávají šponečky jen občas, když hladík zabere, ale po pár tazích to přijde... Švííííííízzzzzzz! Nádherná čtyřcentimetrová hoblina opouští hoblík. Je lehce zvlněná a voní. A další letí za ní.

Dech se rovná s tempem hoblování a svět okolo mizí. Oko sleduje ty asi metrové tahy a kritickým pohledem kontroluje proti světlu potvrch.

Ještě tady. Vlní se mi ruce. Půl jedné strany je hotovo. Na konci uberu víc, budu tam nasazovat zatloukací patku.

Povolit svěrku a další strana hranolu na holení.

Celý svět získal rytmus. Nádech. Výdech. Nápřah. Švíz. Nápřah. Švíz. Vyčistit otvor od nachmoucaných hoblin. Nápřah. Švíz. Vyměnit hladík za klopkař a dočistit.

Trámek získal rovnou a hladkou fazónu a nádherně sametový lesk. Z čela kape pot, ale je mi fajn. Neskutečně fajn.

Ani nevím jak, ale už ubírám konce na usazení patky a je hotovo. Přenáším trámek na vedlejší stůl a natírám ho lněným olejem.

A zase další pán na holení. Nekrásnější siesta, co znám. Voní dřevem a olejem. A pozdním odpolednem. Jitka se na chvilku zastaví a pochválí dílo. Už je večer a já stírám poslední kapky potu. Za mnou zasychá mé půldenní dílo a mě je dobře. Nejen z toho díla. Rýma se lekla a utekla. A pak že to trvá týden.

sobota 16. listopadu 2013

#90 Nárokované předměty

Je až s podivem, na kolika věcech si potrpíme. Když nejsou, když je nemáme, když nám je někdo vyfoukne, tak umíme být naštvaní, nerudní nebo jen smutní. Protože bez nich to není ono. Jako by nám něco chybělo, jako kdybychom o něco přišli. O něco důležitého, o část našeho já.

Ještě si nedokážete představit, o čem mluvím? Jsou to obyčejné předměty každodenního života, bez kterých si ale život zatím představit neumíme. Protože tvoří náš den. Stále nic? Tak napovím. Co třeba hrníček na ranní kávu nebo čaj… Určitě každý máte svůj, ze kterého vám nikdo jiný pít nemůže. A bez něhož by snídaně prostě nechutnala. Já mám zelený, zelený s ovečkami. A pak příbor. Oblíbená vidlička a nůž. Od ostatních příborů se něčím liší, zpravidla drobnou vadou, ale ta odlišnost ho dělá výjimečným.

Pak máme svoje oblíbená místa. Židle u stolu, sedadlo v tramvaji, v autobuse, parkovací místo nebo sedačka v kině. Znáte ten pocit, když vám ho někdo zasedne? Třeba já, když každé ráno nesedím na svém oblíbeném místě v metru, tak mám špatný den. Když nejedu domů v autobuse na sedačce číslo 39, jsem nesvá a cesta vůbec neubíhá. A když přijde návštěva a sedne si na mou židli, tak mi nedělá problém daného poprosit, jestli by si mohl přesednout. 

V oblíbené restauraci si rezervuji jeden konkrétní stůl, v práci jsem si ze tří kabinek záchodů vybrala také jen jednu, tu prostřední. A v příkladech bych mohla pokračovat.

Všechno je to na první pohled bezvýznamné. Mně ale tyto předměty, tyto zvláštní zvyklosti, pomáhají uspořádat svět. Člověk si asi potřebuje na něco zvyknout, na něčem trvat, aby se v té změti, která je kolem nás neztratil, aby byl svůj. Aby byl zkrátka šťastný, protože radost nám dělají i ty nejdrobnější věci. Jako volné oblíbené místo parkovací místo nebo hrníček na čaj.

pátek 15. listopadu 2013

#89 Pečení

Najít recept, checknout suroviny, vybojovat si v kuchyni místo, najít všechny potřebné věci/nástroje, umíchat těsto, vyrobit náplň, zapnout troubu, naaranžovat těsto a náplň do pečící nádoby, péct, modlit se aby čas a teplota pečení dosáhly optima, nervózně čekat až to vychladne, ochutnat. 

Takový je můj postup při pečení. (Samozřejmě doznává odchylek podle toho, co zrovna peču.) Když vidím jednotlivé kroky rozepsané, tak mi to připadá jako dost náročný a vcelku nudný proces. A to jsem ještě nezmínil tu spoustu nadobí co během pečení zašpiníte a pak ho musíte umýt, zamlčel jsem prsty ulepené od těsta, kalhoty ušpiněné moukou...
S psaním jednotlivých slov nabývám dojmu že k pečení by mě ani bičem nedohnal. Ale opak je pravdou. Jednou jsem si pečení vyzkoušel a už jsem tomu propadl. Nechápu proč, ale s pečením se mi do krve vyplavuje radost. 

Mám rád navažování surovin, tu hru barev kdy se promíchává mouka, mléko a vejce. Nepřestávám žasnout, když původní nesourodé suroviny vytvoří kompaktní hmotu zvanou těsto. Zní to jako klišé, ale pečení je pro mě radost. Pokud se po upečené dobrotě doslova zapráší, tak se ještě přidá dobrý pocit z vytváření všeobecného blaha. (A teď nepřeháním, moc dobře znám i roli pojídače moučníků! :) )

Pokud vás můj zapísek nadchnul natolik, že málem oblékáte pekařskou zástěru, tak vám k inspiraci doporučuju foodlover.cz od Terezy Sychrové.

čtvrtek 14. listopadu 2013

#88 První sníh



V pondělí měl svátek Martin a jako tradičně nepřijel na bílém koni. Možná tak do horských oblastí a maximálně na pár míst. Ale tam dokodrcal spíš na šedivě bílé koze, protože ten slabý cukrový poprašek rozhodně nepředstavuje bujného bělouše. K nám na jižní Moravu jako vždy došel pěšky, s hubou mastnou od (svatomartinské) husy a prázdnou sklenkou na letošní první (svatomartinské) víno.
A já přitom mám tolik ráda první sníh. Když v noci klesne teplota těsně pod nulu (a maximálně do -5°) a dá vale vlezle vlhkému a blátivému podzimnímu počasí plnému poletujících virů, kašle a bacilonosičů s červenými nosy. Mazlavá hmota na všech nezpevněných plochách ztuhne a přestane být hrozbou pro boty na podpatku, látkové tenisky nebo prostě jen jakékoli čisté boty. Když přízemní mrazík změní všechno vrstvičkou ozdobné jinovatky, každé stéblo trávy, každou větvičku, a potáhne všechna okna u auta neprůhlednou námrazou (přiznávám, to tak super není, ale mám geniální rukavicoškrabku).
A hlavně: když všechnu jednotvárnou hněď pozdního podzimu přikryje nadýchaná, kouzelně bílá peřinka z chladného sněhu. Sněhu, který láká obout kozačky a procházet se v něm; zabořit do něj ruce (radši v rukavicích) a možná i uplácat nějakou kouli; který svádí děti obléct kombinézy a vyrazit se sáňkama na nejbližší svah nebo postavit prvního sněhuláka; který znamená příslib hezké bílé zimy; který tvoří ochranou přikrývku před zmrznutím pro rostliny i živočichy.
Ano, samozřejmě, že vím, že se ten sníh dřív nebo později rozblemcá do hnusné břečky, hlavně ve městech. Ale já žiju na venkově, tady zbřečkovatí tak akorát sněhová pokrývka na silnicích a chodnících. Co víc, já žiju na konci vesnice, kde všude kolem zůstává bílo, protože: na jedné straně kopec (přírodní rezervace), na druhou stranu pole a louky, na třetí stranu zahrada, pár domů a park. A na poslední stranu? Sice vesnice, jenže bydlíme ve slepé ulici, kde auto projede čtyřikrát za den, takže nemáme šanci tu sotva odhrnutou nadílku rozjezdit.
Ano, samozřejmě už po dlouhé mrazivé zimě mívám začátkem března toho „mokrého bílého svinstva“ po krk a přeju si oblevu, ale ten první sníh… Ten první sníh má svoje kouzlo a mám z něj vždycky radost. Pokud teda nemám ještě letní gumy… (jakože mám).
Sněhu je několik druhů, stejně tak jako typů sněžení a tvrdosti sněhu. Jeví se jako bílý, ale je to způsobeno množstvím hran ledových krystalů, které odráží a lámou světlo. Sněhové vločky považuju za jeden ze zázraků přírody. Ty dokonalé dechberoucí miniaturní krystalky v šesterečné symetrické krystalografické soustavě (děkuji wikipedii za pomoc). A tady jsem si dovolila…

                                                                                    (Zdroj obr.: Wikipedie)