Zdá
se mi, že slůvka „prosím“ a „děkuji“ už v dnešní době nelze považovat za
samozřejmost a základ slušného vychování. Poprosit a poděkovat dělá spoustě
lidí problém a já jsem ráda za každého člověka, který zdvořile poděkuje. Sama
se snažím, aby každé moje „prosím tě“ a „děkuji ti“ bylo nejen zdvořilé, ale i
upřímné. Doufám, že se můžu považovat za vděčného člověka – když už náhodou není
věc, za kterou děkuji, přesně podle mého gusta (např. dárek), jsem ráda, že na
mě někdo myslel, chtěl pro mě něco udělat, potěšit mě.
Za
malý zázrak považuji dva lidi ze svého okolí, kteří dovedou být vděční až „za
hrob“. Nejdříve ONA. Moje mamka jí kdysi v rámci svého zaměstnání v něčem
poradila, pomohla a ONA jí byla moc vděčná. Přestože už je to několik let, stále
„oplácí“. Nejprve pomohla mně: svěřila mi na hlídání svou malou dcerku a svůj
dům a dala mi tak možnost si při studiích vydělat nějaké peníze. Po pár letech
dorostl do studijních let můj bratr a dostalo se mu stejné možnosti. Přivydělat
si jako brigádník ve skladu zboží, které do ČR dovážela. Nakonec se ukázalo, že
právě mamka patří do cílové skupiny, pro kterou zboží dováží, tak jí z vděčnosti
dala trvalou slevu. Za tu spoustu let už se nám všem za tu jedinou pomoc
tisíckrát odvděčila a už dávno jsme my dlužníky jejími.
ON
– dost podobný příběh s totožným začátkem. Požádal mamku o pomoc v oblasti,
kterou se tehdy živila. A i jeho vděk už trvá několik let. Je to odborník na
ortopedii a ortopedické pomůcky a tak se už dlouhou dobu dostává našim nohám
důkladné péče. A je-li potřeba vypomoct správnému postavení nohou nebo držení
těla, přednostně jsou nám ušity regenerační či kondiční pomůcky na míru. I v tomto
případě jsme již dávno vděční dlužníci my.
Troufám
si říct, že z obou se postupem let stali rodinní přátelé a doufám, že i my
umíme být vděční. Mezi věci, které mně dělají radost, nepočítám jen tento „nehynoucí“
vděk. Mám radost i z pouhopouhého „Děkuji.“
Žádné komentáře:
Okomentovat