Jsou to asi tři týdny, kdy nějaký dobrý člověk rozmístil po
Praze piana. Normální piana, malá (pianina) i velká (křídla). Jsou na několika
místech, v parcích, na náměstích, v budovách. Hrají na ně různí lidé,
mladí, staří, virtuózové i samouci. Když jdu kolem, moje srdce plesá.
Celé svoje dětství,
vlastně až do maturity, jsem se učila hrát na klavír. Hrávala jsem stupnice,
etudy, sonáty, suity, romantické skladby, jazz i modernu. Sama, čtyřhru, dokonce
osmihru, v triu s houslemi a hobojem nebo jako doprovod fléten. A
opravdu mě to bavilo. Nejdřív mě ke cvičení rodiče nutili, pak jsem k pianu
utíkala sama a ráda. Jenže z Prahy je cesta do rodného města k vlastnímu
křídlu, které je dominantou jinak obyčejného obývacího pokoje, dlouhá…
Ve všední dny chodím dvakrát kolem klavíru, který stojí na
pražském hlavním nádraží. Do hlášení o odjezdech a zpoždění, do hluku a zmatku
nádraží, do davů lidí spěchající na vlak, autobus nebo metro vždycky někdo
posílá líbezné tóny. Ať je ráno nebo večer. Viděla jsem hrát malou holčičku,
cizince, starého pána nebo muže, který má za sebou jistě několik let tvrdé
dřiny cvičení. Sednou si na stoličku, chviličku zírají na klaviaturu a spustí. Hrají
známé filmové melodie, písně popových kapel, přehrávají světoznámou klasiku, ale
i méně známé skladby, někteří se dokonce snaží improvizovat. Kolem klavíru se
tvoří hlouček kolemjdoucích, kteří se usmívají, zpívají, sní nebo si jen krátí
čas.
Procházím kolem (spěchám do práce nebo naopak domů) a mám radost.
Lidé stále nemají ke klasickým hudebním nástrojům daleko, klasická hudba jim
není cizí a hlavně, dokážou ocenit talent druhých. Potlesk přeci stačí. Jen si
říkám, proč ten hodný pán neumístil jedno takové piano také u mě doma…
Žádné komentáře:
Okomentovat