pondělí 30. září 2013

#66 Psaní deníku

Psaní deníků obecně považuji zajímavý fenomén. Díky zachycení pocitů či událostí je výborným nástrojem jak uchovat a později vyvolat z paměti vzpomínky na ten který den. Když si zrovna nepíšu deník, dělám si alespoň krátké poznámky do diáře. I pár banálních poznámek dokáže osvěžit obraz celého dne a ze stovek dnů podobných si jako vejce vejci se stanou "dny, kdy jsem něco konkrétního prožila".
Psaní deníků může mít až jakýsi terapeutický rozměr. Pokud píšeme deník opravdu otevřeně, mohou se tam objevit úvahy, které byste za běžných okolností pravděpodobně zapudili jako troufalé či jinak nepřijatelné. Tady dostanou prostor. Vy je psaním vypustíte je z hlavy a uleví se vám. 

Já deník střídavě píšu a nepíšu. S psaním deníku jsem na tom stejně jako s francouzštinou. V té jsem taky věčný začátečník.

V současné době deník zrovna píšu. Píšu jej ráno, hned poté co vstanu, resp. musím si k němu přivstat, protože mě nesmí nic rušit. Někdy psaní zabere deset minut, jindy více. Nesnažím se jej psát jako literární útvar, zachycuji jen proud myšlenek, které právě probudivší se mozek vygeneruje. Nic nekontroluji, neberu ohled na syntax, gramatiku. Racio a autocenzuru vynechávám. Ráno na to ostatně není čas ani prostor.Skáču dle libosti z jednoho tématu na druhé, tak jak plynou myšlenky. Když mě nic nenapadá, píšu, že mě nic nenapadá; když mě rozptylují auta projíždějící po silnici, píšu že mě rozptylují auta. Jediným limitem je počet stran. Tři. Nic víc, nic míň. Psaní tohoto typu deníku, resp. "ranních stránek" mně utkvělo po přečtení knihy Julie Cameronové: The artist´s way  (krátké info zde:  http://juliacameronlive.com/basic-tools/morning-pages/). A protože mě tato forma zaujala a baví, tak v ní pokračuji. 

Proč se mě baví? Své myšlenky a názory vědomky i nevědomky podrobujeme cenzuře; učešeme je, zkroutíme k obrazu, který je přitažlivý pro nás i pro naše okolí. Učesané a navoněné je pak postavíme do výkladní skříně k ostaním názorům, které nás reprezentují. Tento deník je syrový. A surový. I proto, když jej s odstupem času čtu, tak někdy v tom moři zbytečných slov probleskne zlatá rybka. Myšlenka jejíž užitečnost a pravdivost mě překvapí. Jednou poukáže na problém, jindy nabídne řešení problému nebo vysvětlení. A to mně, spolu s důvody, které jsem zmínila v úvodu, za ty popsané sešity stojí.

neděle 29. září 2013

#65 Vysokoškolské koleje

Jsou to tři roky, co jsem se odstěhovala z vysokoškolské koleje. Přestože to byl odchod dobrovolný, neopouštěl se mi ten malý pokoj pro tři studentky lehce.

O studentském životě na koleji se povídá mnohé. Někdo se do nového skorodomova zamiluje, jiný využívá každou možnost vrátit se k rodině. Někdo si libuje ve studentských večírcích, jiný si stěžuje na neustálý hluk. Někdo je rád, že o sobě konečně téměř ve všem rozhoduje sám, jinému volnost vadí. Respektive zapomíná, že co si neudělá/nenakoupí/nezařídí, to prostě nemá.

Když bydlíte v jedné obrovské budově jen se studenty, málokterý den vás nic nepřekvapí nebo nerozesměje. Ať už to jsou vzkazy na lednici typu: „Až dopadnu toho, kdo mi snědl guláš od maminky, tak ho vlastnoručně uškrtím!“, obyčejné popřání dobré chuti, když odcházíte z kuchyňky, nebo popřání dobrého rána, když se ještě se slepenýma očima potácíte chodbou na záchod. Mezi překvapení patří i momenty, kdy vám do pokoje nečekaně vstoupí opravář (vy jste ještě v posteli) nebo student z vedlejšího pokoje s čerstvě upečeným koláčem v ruce.

Velmi častým jevem na koleji jsou studentské párty/mejdany/pařby/kalby, v kolejní hantýrce schodovice/chodbovice. Když se jich účastníte, nemají chybu. To sedíte na chodbě mnohdy až do rána, víno či jiný alkohol pijete z hrnku, do kterého si za pár hodin uvaříte ranní čaj a za dalších pár hodin kafe, protože jste toho moc nenaspali a usínáte. U toho hrajete přiblblé hry typu kráva, kráva – kozel, kozel. Problém je, když se těchto akcí neúčastníte. To totiž nepomáhají ani špunty do uší.

To, že se kolejí rozléhá sebemenší hluk, není vždycky jen na škodu. Například v době olympijský her nebo mistrovství světa v hokeji se z některých studentů stávají velcí fandové. A jejich hlasové výlevy se rozléhají po celé koleji. Slyšíte každý gól, každou šanci. To se hodí, protože ne vždy se můžete spolehnout na svůj notebook a rychlost internetu.

Kolej měla také své zápory, samozřejmě. Pravdou ale je, že jsem se všemi „nepříjemnostmi“ nakonec docela bavila. Například historka, jak jsem si žehlila šaty na stole, patří k mé nejoblíbenější.

čtvrtek 26. září 2013

#64 Snubní prstýnky



V tomto jsem konzervativní. Mám ráda, když vztah vyvíjí od prvních rendez-vous přes společné bydlení a svatbu (lhostejno v jakém pořadí) a dětem. Akceptuju, když se pár v mém okolí rozhodne k založení rodiny bez veselky, ale já bych to tak asi nechtěla. Jednak je svatba fajn zážitek a jednak jsem chtěla postupovat od dvoučlenné rodiny k trojčlenné, čtyřčlenné, pěti-ehm…
Snubní prstýnky jako symbol společného budoucího života mám ráda klasické – zlaté zdobené kroužky, oba stejné, bez kamínků, uvnitř s jménem a datem. Ony se mi vlastně líbí všechny snubní prstýnky, ale pro mě je tohle ten nej nej.
Z důvodu estetické nedokonalosti mého levého prsteníčku jsem nucena nosit zásnubní prstýnek na pravé ruce a na levé jen snubák, ale nevadí mi to. Líbí se mi ten minimalismus, kdy ruku zdobí jen jediný prsten a to právě ten snubní kroužek.
Když jsme před pár lety prstýnky vybírali, neočekávala jsem, že by manžel ten svůj nosil. Manžel si na šperky nepotrpí (toleruje jen hodinky a řetízek na krku), navíc ho čekaly roky manuální práce. Proto jsem byla velmi příjemně překvapená, když se do výběru aktivně zapojil a projevil ochotu snubní prsten nosit. Dal mi tehdy na výběr: buď ho schová po svatbě zpátky do krabičky, aby ho nezničil, nebo ho bude nosit, ale pořád, i při práci.
Šest let manželství je na mém prstýnku slabě znát. Při každodenním nošení se mírně ošoupal a neleskne se jako dřív. Šest let manželství je na manželově prstýnku výrazně znát. Při každodenní práci na stavbě domu se ošoupal téměř do hladka a je z něj téměř nezdobený kroužek. Vůbec mi to nevadí. Mám radost z toho, že ho manžel nosí (ač na tom ve skutečnosti nezáleží – prostě je to taková moje logicky nepodložená radůstka).
Tehdy po svatbě jsem řekla, ať ho nosí, že si třeba k desátému výročí svatby můžeme nechat prstýnky obnovit, abychom do konce života měli krásné kroužky. Teď vím, že je to zbytečné. Jednak manuální práce na našem domě nikdy neskončí, takže by ty snubáky chodily na opravu každých deset let, a jednak se mi ta jejich ošoupanost moc líbí.


úterý 24. září 2013

#63 Zbrklé nerozumnosti

Vyprávěli mi rodiče (mnoho a mnohokrát), jak je vždycky v mládí nabádali "ti staří": hlavně buďte rozumní! Úplně v slyším tu třaslavě starostlivou dikci. Hlaaavněěě buťee roozumnííí… Aniž by byli kdovíjací rebelové, smluvili se máma s tátou, že spolu prožijou celý život, ale nikdy nebudou rozumní.
To první se jim zatím daří, klobouk dolů. To druhé je nemenší oříšek, zvlášť, když člověk opravuje dům, vychovává děti, nuceně spolupracuje s kdovíjakými vykuky a pomalu stárne. Nikdy jsem si nezkusil jejich nepsaná pravidla nerozumnosti nějak shrnout, musím se někdy zeptat jich nebo sourozenců. Intuitivně by tam bylo něco jako:

- některé dobroty jsou drahé, ale stojí za to si je dopřát
- šetřit je třeba, výjimkou jsou však "výrobní prostředky"
- na dovolené se měna nepřepočítává
- máš-li dobré přátele, nemusíš jít s proudem
- užitečnost se měří způsobenou radostí
- pokud to v tobě hrkne, máš životní šanci

Pamatuju se dobře na období kolem svých osmnáctých narozenin. Začal jsem chodit do Prahy na vysokou a měl poměrně dost času na to toulat se sem tam po Starém městě. Někdy kvůli výuce na různých místech, někdy prostě jen tak, hledaje vhodné místo ke čtení (což byla koneckonců na FF nedoceněná povinnost). Jednou jsem takhle v Michalské narazil v bazaru s hudebními nástroji na třičtvrteční kontrabas. A něco se ve mně hnulo. Našetřím si na něj stůj co stůj! Půjčený jsem mysel vrátit před půl rokem a bylo mi po něm smutno...
Přišel jsem domů a spoléhal se na to, že je to nápad dost bláznivý na to, aby mě táta podpořil. Byl jsem si jist tak na devadesát procent. Naši už byli zalezlí v posteli, a jak to bývalo, dobře naladěni. Svěřil jsem se jim a čekal pochvalu za to, že je to dost nerozumné, a požehnání. Ale ouvej. Začali mi to hrozně rozmlouvat, mluvit o penězích, o tom, že stejně nemám, kde na basu hrát… Úplně mi to rozmetali. No jo, budu rozumnej, říkal jsem si a šel zklamán spát.
Jenomže. Netušil jsem, že tatínek už před časem nějak telepaticky vytušil, po čem opravdu toužím. Ve chvíli, kdy jsem přišel se svým objevem, už měl v práci jiný kontrabas pro mne schovaný! Nemohl mě podpořit, pochopitelně. Vánoce pak byly momentem údivu, šoku, euforie. Rodiče věrně dostáli svému životnímu principu.
Chce to asi cit pro správný moment. Učím se to taky a občas to skvěle vyjde: zaslechnete kamaráda, jak říká, že by si dal pivo. Není šance, že by v tu chvíli na jedno zašel. Zabere se zase do práce. Pro vás je to věc okamžiku a za chvíli už vyjekne, protože ho za krkem zastudí plechovka, kterou jste mu zatím přinesli z večerky odnaproti. To pivo stálo majlant, ale ty rozzářené oči ho bohatě vyvážily.
A tak jsem se nechal strhnout okamžikem i dneska, když mi kamarádka poslala jako odpověď na přání k narozeninám tuhle výzvu: https://www.hithit.com/cs/project/228/nabrezi-zije?variant=b.
Jiným takovým nerozumným podnikem je projekt Tomáše Šebka, který v Praze podporuje haitského studenta medicíny. Taky jsem nemohl odolat…



Zkuste, jestli to ve vás taky nezarezonuje. Buďte na chvíli nerozumní! 

pondělí 23. září 2013

#62 Ne

Kolikrát denně či týdně čelíte nejrůznějším žádostem a prosbám? Doma, na ulici, v obchodě, v zaměstnání. Kdekoliv. Uděláte vše co po Vás ostatní žádají? Mimochodem všimli jste si, že jen velmi málo lidí si dokáže o něco říct přímo, nebo použít slůvko "prosím"?

Výchova nás, obecně, vede k poslušnosti a slušnosti. Poslechnout, vyhovět, pomoci. Co když si ale někdo, z nejrůznějších příčin, vytvoří svá pravidla a ostatní využívá? Říkat "ne" se ve škole neučí. Učíme se to sami. Někomu k tomu stačí chvilka, někdo se to nenaučí nikdy. 

Já jsem někde mezi. Stále mám radost z každého "ne", které vyslovím. Ať už je to "ne", pronesené k prodavačce za pultem, která mně místo žádaných 20 dkg slaniny naloží 25 dkg a samozřejmě očekává mé schválení. Nebo "ne" číšníkovi v restauraci, který spletl objednávku a snaží se svoji chybu vyměnit za můj souhlas s jídlem, na které nemám chuť.

Větší radost mám z důležitějších "ne": z "ne", lidem, kteří dobré vůle ostatních zjevně zneužívají a jejich prosby začínají výrazně omezovat čas a prostor druhých. Anebo "ne" rodinným příslušníkům, kamarádům, v případě, že vyhovění jejich žádosti má zasáhnout do mých osobních záležitostí, vztahů.

Každé "ne" není vždy třeba zdůvodňovat. Určitě ne nahlas. A je dost možné že i zdvořilé "ne" někoho rozzlobí. Vyhovět každé žádosti ale není naše povinnost.

pátek 20. září 2013

#61 Návštěva babičky

Jako dítě jsem za prarodiči jezdila i několikrát do měsíce. Na víkendy, na prázdniny, na svátky i narozeniny. Hrála jsem si, nechala se rozmazlovat, dívala jsem se na video, poslouchala jsem pohádky, příběhy a vyprávění z úst babičky i dědy. Smáli jsme se a užívali si jeden druhého. Já lásku babičky a dědy, oni svou malou vnučku.

Roky přibývaly mně i prarodičům a já k nim jezdila méně a méně. Začala jsem mít jiné starosti, ale hlavně jiné zájmy, mezi které rozhodně nepatřilo posedávání v křesle vedle důchodce, který už po několikáté vyprávěl tu samou příhodu z mládí, vzpomínal na příbuzné, které jsem si nemohla pamatovat, a usínal, když jsem naopak vyprávěla něco já. Asi to tak úplně nebylo, ale člověk v pubertě mnohé vnímá jinak.

I teď řada lidí kolem mě nahlíží na návštěvu prarodičů jako na nutnost. Jako činnost, kterou člověk musí čas od času skousnout. Bohužel, občas tak mluvím i já. Nejčastěji si stěžujeme na nudu, na opakování známých věcí, na otevírání starých a nevyřešitelných problémů, na neustálé řešení zdraví, nemocí a léků, nadávání na politiku a sousedy a v neposlední řadě také na neustálé nucení do jídla, případně do svatby nebo přemlouvání k potomkovi.

Ale řekněme si, byla by bez těchto „řečí“ návštěva babičky tou pravou návštěvou babičky? Nebyla. Vždyť to k tomu patří, proto máme babičky a dědy rádi! Kdybych po sté neslyšela, jak babička jako malá neuhlídala krávu, která se jmenovala Malina, kdybych nedostala místo třech objednaných knedlíků na talíř pět a kdybych nedostala celý domácí koláč na cestu pro případ, že bych měla hlad, přestože cesta domů trvá jen pár minut, nebylo by to ono. I když se mi někdy na návštěvu nechce, vždycky si mám s prarodiči co říct a těší mě jejich starost o mě. Vždyť i já o ně mám starost a mám je ráda stejně tak, jako když jsem byla jejich malá vnučka. 

čtvrtek 19. září 2013

#60 Podzimní večer



Nesnáším podzim. Ráno je strašná zima, večer brzo tma, přes den zamračeno, pošmourno, deštivo, blátivo; začátek školního roku; odlétající vlaštovky a předzvěst dlouhých zimních týdnů s minimem sluníčka – to všechno mě deptá. Letos jsem navíc byla okradena o teple zlaté babí léto, které mně trochu mírní v nesnášenlivosti podzimu. Snažím se aspoň z každého podzimního pozitiva těžit co nejvíce, abych neupadla do hluboké deprese, z níž bych se vyškrábala až s první sněženkou. Vždyť přece spousta věcí na podzimu je krásných – úroda (ořechů, jablek, hrušek, švestek, broskví, hroznů,…), barvy, kaštany, vinobraní; již zmiňovaný zlatavý filtr na všem, čeho se dotknou podzimní paprsky; vůně ohňů, kterou mám neomylně spojenou s podzimem; pouštění draka, pokud nemáte takovou opilou motající se trosku jako my loni…
Podzim je skutečně záležitost, ke které mám neuvěřitelně rozporuplný pocit. Nemám ho ráda a mám ho ráda. Vadí mi večery, protože už je tma a meluzína kvílí kolem domu. Ale mám ráda tu podzimně-večerní atmosféru, která nastává: rozsvíceno minimum světel, hřejivé světlo poskytuje krb… Miminko spí, vytahujeme pexeso, kvarteto nebo lego, nebo čtu knížku a mí chlapi se pouští do výroby draka či kreslí plány na krmítko a budku pro ptactvo na zimu… Sladký burčák, který ladí ten okamžik k dokonalosti a který se nám snaží Starší nenápadně potajmu upíjet, protože mu „hodně nechutná, ale trochu chutná“… Takový večerní klid, který akčním letním dnům nějak chyběl… Ta chvilka, kdy se zachumláme do peřin, a do ticha domu se ozývá jen praskání ohně v krbu a my soutěžíme, kdo usne dřív – my nebo chlapeček…
Mám ráda podzim.

úterý 17. září 2013

#59 Umění prohrávat

Žena mi nechala na vzkazníčku (skříňka od elektroměru natřená tabulovou barvou) křídou napsaný láskyplný vzkaz: piškvorky do tří na mřížce 5 x 5. Sama hru začala zprostředka. Víte, jak to dopadlo?

Když jsme pak později hráli s dětmi prší a opět piškvorky – tentokrát už poctivé – všiml jsem si jedné zvláštní věci. Ze čtyř her jsem čtyři vyhrál, i když jsem se snažil napovídat. Naše pětiletá dcerka si sice mé rady moc nebrala k srdci, ale hrála s velkým zápalem. A i když opakovaně prohrála, smála se tomu a chytala se za hlavu. A chtěla hrát znovu.

Fascinuje mě to. Já jsem takový nikdy nebýval. Ze společenských her jsem jako kluk měl rád jenom pexeso, ve kterém jsem měl výjimečně šanci vyhrát. Moc jsem o to vítězství stál. Pak jsem byl jako větší při nějaké soutěži nespravedlivě nařčen z podvádění a nějak mě přešla chuť na soutěžení obecně. Začal jsem razit heslo "moudřejší ustoupí" a držel se stranou.

Myslím ale, že to, co učí naše děti má žena, je lepší: hrajte, soutěžte, jděte do zápasů s vervou. Když prohrajete, zasmějte se. Hra NENÍ srovnávání sebe s druhými, život není "krysí závod". Jakmile se oprostíme od touhy po vítězství, rozkoš ze souboje je větší, než by člověk čekal. Prohra neznamená, že jsem horší, ale že jsme se něco naučili, jedno kolo je za námi a druhé před námi. Nejlepší zápasy jsou takové, ve kterých se se synem navzájem pokládáme na lopatky. Vítězí nakonec oba dva. 

pondělí 16. září 2013

#58 Pochválit a být pochválen

Ve škole se nás snaží učit kritickému myšlení. Nepodlehnout prvnímu dojmu; pojmy, situace, dílo nebo chování zkoumat, správně si je interpretovat, zaujmout k nim postoj, udělat si na ně vlastní názor a tento být schopen vyjádřit a zdůvodnit. (Dobrá, tohle by mělo být výsledkem naší školní docházky, ale rozhlédnu-li se kolem sebe tak tuším, že to tak ne vždy je) Pokud něco vyhodnotíme jako pozitivní, můžeme to pochválit. Pokud někdo udělá něco dobrého, hezkého či užitečného, stojí to za pochvalu. Pochválíte takového člověka? 

Přemýšlela jsem o tom proč se lidé tak málo chválí. Možná proto, že samotný pojem "kritické myšlení" je pro mnoho lidí zavádějící a svádí pouze k zkoumání negativních stránek a opomíjí to pozitivní hodnocení? To je ale málo pravděpodobné, babička na vsi nemusí tušit, že to co používá je právě kritické myšlení. Já ráda lidi pozoruji: když se podívám na sebe, své rodiče, a jejich rodiče a totéž u svých kamarádů i známých, tak mě napadá, že příčina leží někde v středoevropské historii. Možná v Tereziánském školském systému anebo v autoritativním a direktivním způsobu výchovy dětí. Výchově k poslušnosti a úctě k autoritám. Vychovává-li se k poslušnosti, pak je pravděpodobnější, že se bude omezovat a kritizovat, než že by se dával prostor a chválilo se? Nebo učíme-li se o největších dílech doby, přijde nám malicherný jakýkoliv menší výkon? 

Také jsem přemýšlela o důvodech a překážkách, které nám ve vyslovení pochvaly mohou bránit. Napadlo mě několik námitek, se kterými někdy sama bojuji: "On to přeci ví, že je dobrý". "Určitě ho chválí všichni ostatní". "Vždyť je to přeci samozřejmé". "Vždyť je tolik lidí, kteří dokázali víc než on" nebo "Mě přeci taky nikdo nechválí, tak proč bych měla chválit zrovna já" anebo "Není mi sympatický/á, tak ho nebudu chválit". Určitě Vás napadají vaše vlastní důvody, proč se zdráháte slova chvály vyslovit.

Proč o tom přemýšlím? 

Z mých předchozích úvah je asi zřejmé, že dovednost "pochválit" jsem se musela naučit. To co se mi líbí, má smysl, nebo to vyhodnotím jako užitečné se tedy snažím chválit. Proč? Protože lidé chválu potřebují. Říká jim, že to co dělají má smysl. A když jim ji nedáte vy, je možné, že jim ji v našem prostředí nedá nikdo jiný. Možná jim ji nikdo nikdy nedal. Protože všichni mohou bojovat s námitkami, se kterými bojuji i já. 

A chválu potřebujeme. Vy i já.

P.S. Za poslední týden mě několik lidí pochválilo. A udělalo mně to ohromnou radost. Za poslední týden jsem sama pochválila několik lidí. Dva proto, že se jim něco podařilo. Tři proto, že napsali něco, co mě oslovilo nebo k něčemu motivovalo. Dva z nich nepatří ani mezi okruh mých známých, jsou to pro mě neznámí lidé, které zpovzdálí sleduji a obdivuji. Jsou úspěšní v tom co dělají a bez nadsázky můžu říct, že patří mezi nejlepší. A jejich díky a radost z toho, že to co udělali mohlo někoho povzbudilo byla úplně odzbrojující. A inspirovala mě k napsání tohoto článku.

pátek 13. září 2013

#57 Lidské švitoření na pláži

Konec léta, vlastně už začátek podzimu, trávím u moře. Logicky se nabízí psát o vodě, o teplu, o sluníčku, o mořských dobrotách nebo o poznávání jiné kultury. Právě ležím na pláži, vyhřívám se a uvědomuji si, jaká drobnost mezi všemi těmi dovolenkovými radostmi, mě těší nejvíce. 

Opaluji se, mám zavřené oči, případně je schovávám pod sluneční brýle. Vypadám, jako když spím, opak je ale pravdou. Mám nastražené uši a šumění moře zdaleka není jediné, co poslouchám.

Lidské plážové rozhovory. Nejlépe se samozřejmě poslouchají turisté z Česka. Hádám, odkud jsou, v jakém hotelu bydlí, kde včera byli na té dobré večeři, nad kterou se olizují ještě teď, a kam zítra pojedou na výlet. Potutelně se usmívám jejich vtipům nebo drobným neshodám. A samozřejmě nedávám najevo, že jim rozumím. Ať si to zjistí později sami. 

Slyšet je i nádherná britská angličtina. Vnímám slovíčka, celé věty i příběhy. Ani mi nevadí, že nerozumím úplně nebo že slova přebíjí hudba, která se line z nejbližšího plážového baru. Stačí jen poslouchat britský přízvuk a intonaci, dokonalost sama. 

Pak je tu spousta dalších turistů, u kterých jen podle jazyka nemám nejmenší tušení, odkud můžou být. Dánsko? Norsko? Holandsko? Tak jen poslouchám, jak mezi sebou mluví, a domýšlím si. Představivost pracuje na plné obrátky. 

Do toho šumí moře, překlápí se vlny, projede člun, výskají děti. Já ležím, pomalu se připaluji, poslouchám cizí rozhovory a užívám si. Ani ne rozhovory, jen to typické plážové švitoření. 

čtvrtek 12. září 2013

#56 Děkuji

Zdá se mi, že slůvka „prosím“ a „děkuji“ už v dnešní době nelze považovat za samozřejmost a základ slušného vychování. Poprosit a poděkovat dělá spoustě lidí problém a já jsem ráda za každého člověka, který zdvořile poděkuje. Sama se snažím, aby každé moje „prosím tě“ a „děkuji ti“ bylo nejen zdvořilé, ale i upřímné. Doufám, že se můžu považovat za vděčného člověka – když už náhodou není věc, za kterou děkuji, přesně podle mého gusta (např. dárek), jsem ráda, že na mě někdo myslel, chtěl pro mě něco udělat, potěšit mě.
Za malý zázrak považuji dva lidi ze svého okolí, kteří dovedou být vděční až „za hrob“. Nejdříve ONA. Moje mamka jí kdysi v rámci svého zaměstnání v něčem poradila, pomohla a ONA jí byla moc vděčná. Přestože už je to několik let, stále „oplácí“. Nejprve pomohla mně: svěřila mi na hlídání svou malou dcerku a svůj dům a dala mi tak možnost si při studiích vydělat nějaké peníze. Po pár letech dorostl do studijních let můj bratr a dostalo se mu stejné možnosti. Přivydělat si jako brigádník ve skladu zboží, které do ČR dovážela. Nakonec se ukázalo, že právě mamka patří do cílové skupiny, pro kterou zboží dováží, tak jí z vděčnosti dala trvalou slevu. Za tu spoustu let už se nám všem za tu jedinou pomoc tisíckrát odvděčila a už dávno jsme my dlužníky jejími.
ON – dost podobný příběh s totožným začátkem. Požádal mamku o pomoc v oblasti, kterou se tehdy živila. A i jeho vděk už trvá několik let. Je to odborník na ortopedii a ortopedické pomůcky a tak se už dlouhou dobu dostává našim nohám důkladné péče. A je-li potřeba vypomoct správnému postavení nohou nebo držení těla, přednostně jsou nám ušity regenerační či kondiční pomůcky na míru. I v tomto případě jsme již dávno vděční dlužníci my.

Troufám si říct, že z obou se postupem let stali rodinní přátelé a doufám, že i my umíme být vděční. Mezi věci, které mně dělají radost, nepočítám jen tento „nehynoucí“ vděk. Mám radost i z pouhopouhého „Děkuji.“

středa 11. září 2013

#55 Ovocné stromy podél cest

Staré jabloně, hrušně, slívy a další. Nikdo je neprořezává, nezavlažuje, nehnojí, a přesto nesou ovoce. Samo sebou vždy někomu patří, ale ten obvykle plody nesbírá, a tak bývají dostupné všem. Tyto stromy jsou nenápadnou a přesto význačnou charakteristikou naší krajiny.

Poprvé mi to přišlo na mysl uprostřed vyprahlého středomořského lesa daleko odtud. Jezdili jsme po vnitrozemí chorvatského ostrova a hledali nějaké turisticky zajímavé lokality. Auto bylo bílé od prachu cesty, horko ubíjelo a jedinou vodu široko daleko jsme si vezli s sebou. Pod rozhlednu spolu s námi přijel autobus s italskými turisty. Byli to senioři na výletě: kloboučky, hůlky, béžové výletní oblečení a polobotky. Čtyři z nich objevili nedaleko autobusu plané ostružiny a obrali je.

Přemýšlela jsem o tom, když jsme kráčeli vyprahlým lesem o kus dál. Je to vlastně jediné ovoce, které tu člověk v přírodě najde. Fíky a granátová jablka rostou jen v zahradách, nikdo nevysazuje ovocné stromy volně, aby si z jejich plodů mohl někdo další pár sníst.

Od té doby si starých ovocných alejí v naší zemi vážím ještě víc než dřív. Ať už u silnice nebo okolo zarostlé staré polňačky, nabízejí s otevřenou náručí ovoce všem, kteří jdou okolo. Kolikrát už jsem coby znavený výletník či žíznivý cyklista vzala zavděk šťavnatým jablkem. Ale především množství zvířat, od hmyzu po lesní zvěř, s potěšením přichází k této bohatě prostřené tabuli.

Přeji si, aby staré aleje u cest, hlavně u těch vedlejších a polních, byly časem obnovovány a zůstaly tu s námi. Pro potěchu smyslů i jako symbol štědrosti, hojnosti a dostatku v naší krajině.

úterý 10. září 2013

#54 Požáry v oknech

"Babičkóóóó!"
"Copak je, hošíčku?"
"Na Benecku hoří!"

Nehořelo. Dívali jsme se z okna přes údolí na západní svah Žalého a slunce zrovna zapadalo. V oknech chalup na protější stráni se zrcadlily poslední rudé paprsky a v kontrastu s padajícím soumrakem vypadaly jako živé. Z babičky jsme si dělali legraci jen chvilku, brzy nám došlo, jak se to ve skutečnosti má se světlem a jeho odrazy. Ty momenty ale zůstaly stejně krásné dodnes. Ráno jsem zase jeden zahlédl po cestě na vlak (a těšil se z toho, je to odměna za časné vstávání i ve dnech, ve kterých nakonec stráví slunce většinu času za mraky).



Možná je cosi magického v zrcadlení samotném. To, jak dokáže jeden předmět převzít cosi z vlastností druhého – pozměněné, nové a přece srozumitelné. Podivný princip, kterým dílo přebírá cosi z životních zkušeností a bytosti umělce, a získává tak náboj, uvěřitelnost – ne přímočaře, ale oklikou (a někdy tak paradoxně vznikne krásná kniha v přímém protikladu k životu jejího autora).

Způsob, jakým děti odrážejí lásku i nelásku svého okolí, mě nepřestane fascinovat. Když se člověk soustředí a otevře, v mnoha případech dětského "zlobení" nakonec nerad najde nějakou svou vlastní chybu, mrzutost, zaťatost nebo úlet. A učí se tím leccos o sobě samém. Je to tak i mezi partnery, znáte to?

Myslíme si, že hoří, a on se nám jen před očima zrcadlí požár za našimi zády.

pondělí 9. září 2013

#53 Po našim

Vzpomínám si na svůj první pobyt na letním táboře. Bylo mi čerstvě osm let. Sešlo se nás tam několik desítek dětí z celého okresu. Pobyt na táboře byl pro mě jedním z prvních, delších pobytů bez rodičů a jednou z prvních sociálních interakcí s dětmi mimo mou vesnici, školu a blízké okolí. A také jedním z prvních překvapení. Zjistila jsem totiž, že mně některé děti nerozumí!

Abych to vysvětlila: můj rodný okres leží na křižovatce několika Moravských národopisných oblastí (Haná, Slovácko, Valašsko, Záhoří). Pokud jde o jazyk, je to tedy kraj poměrně pestrý. Dodnes platí, že na vesnicích se mluví nářečím a ve městech spíše spisovnou češtinou. Jen na okraj; sama nemluvím čistě hanáckým nářečím ani čistě valašským. Mluvím něčím, co by lingvista asi označil jako středomoravský interdialekt, nebo obecnou hanáčtinu. S prvky obou nářečí.

A to byla i příčina nedorozumění. Děti, které pocházely z vesnic (včetně mě), mluvily "jak jim zobák narostl" a děti z měst jim stěží rozuměly. Někdo se situaci dokázal rychle přizpůsobit, spisovnou češtinou se koneckonců muselo mluvit ve škole, ale jiný se pro svou mluvu mohl stát dokonce terčem posměchu. Pro mě to byla prima hra a zůstala jí dodnes.  Jiná nářečí, nebo obecně jazyky, si dokážu osvojit rychle a zjistila jsem také, že dokážu něčí mluvu dobře imitovat. A tak jsem bavila své nové kamarády "překládáním" slov do různých nářečí včetně příslušné intonace nebo napodobováním mluvy táborových vedoucích, kteří mluvili obecnou češtinou. Často moje spolubydlící z paland žadonily, abych jim nějakou klasickou pohádku odvyprávěla v nářečí. 
Bylo to podobné, jako dnes přemlouvám svou kamarádku z Litvy, aby ně řekla cokoliv litevsky, nebo kamarádku s maďarskými kořeny maďarsky. Až mnohem později, když jsem se začala učit cizí jazyky a používat je, jsem si uvědomila, že pro mnohé z nás to bylo první setkání s něčím, co by se s trochou nadsázky dalo označit jako "cizí" jazyk. Dodnes mě baví rozpoznávat původ lidí podle nářečí nebo jen z intonace. 

Nářečí mě později definitivně donutila vytěsnit až střední škola. Takovým způsobem, že byly doby, kdy jsem se za něj styděla. Dnes mluvím převážně spisovnou češtinou a to, že jsem z Moravy málokdo postřehne. Nesmírně mě ale baví mluvit "po našim", a mluvím tak kdykoliv můžu. Ideálně doma, na Moravě. Někdejší ostych je pryč, proč se také stydět za svoje kořeny?  Jsem ráda, že lidé u nás nářečím stále mluví, i když se do něj pomalu vkrádá obecná čeština. Mluvit s někým nářečím přináši pocit sounáležitosti až spiklenectví. Mluvit rodným nářečím je něco jako nést si část svého domova kamkoliv se pohnu.

Co je nářečí pro Vás? Mluvíte jím? 

pátek 6. září 2013

#52 Piana v Praze

Jsou to asi tři týdny, kdy nějaký dobrý člověk rozmístil po Praze piana. Normální piana, malá (pianina) i velká (křídla). Jsou na několika místech, v parcích, na náměstích, v budovách. Hrají na ně různí lidé, mladí, staří, virtuózové i samouci. Když jdu kolem, moje srdce plesá.

Celé svoje dětství, vlastně až do maturity, jsem se učila hrát na klavír. Hrávala jsem stupnice, etudy, sonáty, suity, romantické skladby, jazz i modernu. Sama, čtyřhru, dokonce osmihru, v triu s houslemi a hobojem nebo jako doprovod fléten. A opravdu mě to bavilo. Nejdřív mě ke cvičení rodiče nutili, pak jsem k pianu utíkala sama a ráda. Jenže z Prahy je cesta do rodného města k vlastnímu křídlu, které je dominantou jinak obyčejného obývacího pokoje, dlouhá…

Ve všední dny chodím dvakrát kolem klavíru, který stojí na pražském hlavním nádraží. Do hlášení o odjezdech a zpoždění, do hluku a zmatku nádraží, do davů lidí spěchající na vlak, autobus nebo metro vždycky někdo posílá líbezné tóny. Ať je ráno nebo večer. Viděla jsem hrát malou holčičku, cizince, starého pána nebo muže, který má za sebou jistě několik let tvrdé dřiny cvičení. Sednou si na stoličku, chviličku zírají na klaviaturu a spustí. Hrají známé filmové melodie, písně popových kapel, přehrávají světoznámou klasiku, ale i méně známé skladby, někteří se dokonce snaží improvizovat. Kolem klavíru se tvoří hlouček kolemjdoucích, kteří se usmívají, zpívají, sní nebo si jen krátí čas.

Procházím kolem (spěchám do práce nebo naopak domů) a mám radost. Lidé stále nemají ke klasickým hudebním nástrojům daleko, klasická hudba jim není cizí a hlavně, dokážou ocenit talent druhých. Potlesk přeci stačí. Jen si říkám, proč ten hodný pán neumístil jedno takové piano také u mě doma…

čtvrtek 5. září 2013

#51 Moje radost aneb Orel přistál



Ano, vím, že je to logické, mít radost z toho, že mám radost. Ve skutečnosti totiž dneska chci psát o lidech, kteří mně chtějí udělat radost. A to je na název trochu dlouhé. Inspiroval mě nedávný skutek mých kamarádů:
Uplynulý víkend byla v srdci středních Čech malá akce, zvaná Twárty2, na kterou se sjelo pár lidí z různých koutů republiky. Měla jsem tam být i já (zastupujíc srdce jižní Moravy), ale kvůli svému soukromému seriálu Zubní ordinace v krvavé zahradě jsem nakonec nemohla jet. Dost mě to mrzelo a podle ohlasů to mrzelo asi i ostatní účastníky zájezdu. Těšila jsem se, až se s nimi uvidím a s novými seznámím, a taky jsem se nejvíc těšila na to, až bude mít Honza s Jitkou (hostitelé) prostřeno. Jsou totiž famózní kuchaři, pekaři a vůbec všechno, co se týká okolo jídla (a protože platí  Jste to, co jíte, jsou to dobří lidé až do morku kosti) a mají velká srdce dokořán. V neděli večer pípla zpráva od Honzy, že mám připravit manžela na návštěvu následující den v práci. Pak zprávy od Sýkorky a od Pidibiho (další jihomoravští velvyslanci). Shrnu to – nedávno jsem se Pidibimu zmínila, že pracuje kousek od mého manžela a Sýkorce, že bydlíme asi 40 km od sebe. Nevím, koho z nich to napadlo, ale nakonec vyfasovali od Honzy a Jitky balíček, který vzal Pidibi druhý den do práce, odskočil si 300 metrů do práce mého manžela a ten balíček dovezl mně. Tak se ke mně přes půl republiky dostal kus Twárty2 – Honzova vynikající nadívaná panenka v bylinkovém kombiné a listovém těstě (nějak tak se to jmenovalo, hlavní je, že to bylo opravdu výborné). Pak se Pidibi svěřil, že mně to chtěli dovézt až domů, ale kvůli komunikačnímu šumu nevěděli přesnou adresu.
To, že na mě všichni mysleli a toto všechno vymysleli, mně nejenom udělalo radost, mě to dojalo k slzám.
Přitom jsem několik z nich viděla jen jednou (včetně Honzy a Jitky) a ostatní ještě nikdy naživo (včetně Sýkorky a Pidibiho). I takoví můžou být přátelé ze sociálních sítí.
Co závěrem? Tím samotným aktem, navzájem si dělat radost, si děláme radost.

středa 4. září 2013

#50 Setkání se zralými elegantními ženami

Ženy, které na to, i ve zralém věku mají, jsou sexy a jednoduše chic, prostě Dámy!

 

Koncem června, kdy už začala nastupovat současná vedra, jsem cestou do práce v autobuse zahlédl ženu oděnou do bílo-černé kombinace. Elegantní sukně, halenka i lodičky (taktéž v bílo-černém provedení). Nejsem žádný módní nadšenec, ba naopak (což by vám má manželka jistě potvrdila), ale na této dámě vše ladilo naprosto dokonale. Jen tak seděla a dívala se z okna autobusu... a moc jí to slušelo!

Nedokáži příliš dobře odhadnut ničí věk, obzvláště u dívek, slečen a žen. Rozhodně se však nejednalo o žádnou dívenku a působila na mě spíše dojmem zralé čtyřicátnice.
Hned, jak jsem jí zahlédl, přemýšlel jsem, jak se taková žena cítí. Co si o sobě myslí? Jak vnímá sebe samou? Mám totiž zkušenosti ze svého okolí, že zejména u něžného pohlaví je velké množství osobností, které se zhusta podceňují. Což je škoda.

Chtěl jsem té dámě říci, jak moc jí to sluší. A měl jsem k tomu i velmi dobrou příležitost, protože jsme shodou okolností vystupovali na stejné zastávce. Ale bohužel jsem v sobě nenašel dost odvahy. Sice jsem toho skoro okamžitě litoval, ale zároveň mě to neskutečným způsobem zvedlo náladu a zcela spontánně jsem se začal smát. Již tak projasněný slunečný den tak nabral na intenzitě a naplnil mě velkou radostí.

Nakonec si neodpustím jedno kratičké zamyšlení. Mladé dívky jsou krásné (někdy až moc). Většinu té krásy však mají i díky svému mládí. Často pak dokáží fyzickou krásu doslova zabít svou nevyzrálostí. Vždy, když zažiji podobný okamžik, říkám si, jak dokáže být mladý člověk hloupý, když stáří zatracuje jen tak. Mládí má sice své nesporné výhody, ale každý věk patří k životu a důležité je, jak jej dokážeme prožít, ne jeho výše nebo délka.