čtvrtek 22. srpna 2013

#43 Luční kvítí



Myslím si, že snad každá žena dostává ráda květiny – s výjimkou alergiček samozřejmě. Kytka ve váze je jedna z nejpomíjivějších krás světa, přesto si jimi ráda zdobím stůl. Chceme-li někomu (ideálně dámě či dívce) udělat radost, obdarujeme ji pěkným kvítkem při jakékoli příležitosti nebo jen tak. Pokud znáte scénku z Takové normální rodinky od Fan Vavřincové Škola manželů, tak víte, že pugét darovaný „jen tak“ je velmi ošemetná záležitost. Ale přinést kytku zdánlivě bez důvodu nemusí ve skutečnosti znamenat rovnou přiznání k prohřeškům. Pokud muž svou milou občas překvapí nějakou drobnůstkou nebo pozorností, nemusí se bát, že by se po darování kvítí dočkal onoho slavného Káčina brekotu: „Jen tak?! Maminkóó!“.
Chceme-li (čti [chcete-li]) udělat radost mně, obdarujte mě květinou (klidně „jen tak“). A pokud mně chceme [chcete] udělat opravdu velkou radost, vyberte ty „obyčejnější“. Já totiž preferuju klasickou květinu před nějakou náročnou nádherou. Ze srdce nesnáším orchideje a lilie, nijak nemusím strelície, toleruju růže, mám ráda gerbery, miluju slunečnice, levanduli, fialky a šeřík a úplně ze všeho nejvíc zbožňuju směsku lučního a polního kvítí. Strašně moc se mi líbí pestrá záplava barev na louce. V červnu a červenci je mému oku libější kdejaký příkop u pole než upravené předzahrádky, květinové záhony nebo výlohy květinářství. A taková kytka z polních nebo lučních květin v kombinaci s pár klasy obilí je podle mě dokonalost sama. Takové darované kytice si cením mnohem více, než té koupené. Nestojí nic, ale někdo si dal tu práci, aby ji pro mne natrhal. Jojo, to mně dělá radost.


 Fotila kamarádka Wowynka

Žádné komentáře:

Okomentovat