čtvrtek 1. srpna 2013

#28 Překonat sebe sama



Dnes píšu o dost později než jindy. Zato inspirace je ještě horká, právě dopečená. Nikdy dřív jsem si neuvědomila, jakou radost a dobrý pocit ze sebe samé má jedno takové překonání. Ať už se jedná o banalitu typu „konečně se dokopu udělat neoblíbenou činnost“ nebo věc pro člověka velmi zásadní. A ač jsou to dneska jenom nedůležité věci, mám to pěkně zčerstva hned třikrát.

1) Chtěla jsem si vyjet na kole; výšlap na Mohylu Míru a okružní jízdou zpět (cca 100 metrů převýšení). Jenže můj zadek po jízdě z úterka protestuje ještě teď při každém dosednutí. Tak teda brusle. Klasických sedm koleček po vedlejších ulicích (něco přes kilometr kolo). Jenže mám ještě ze včerejší procházky v lodičkách puchýře po celých nohách. A tak je to pořád dokola: vymyslím aktivitu (aby se neřeklo), ale okamžitě mě napadne výmluva, proč danou činnost nemůžu uskutečnit. A pak najednou, jako lusknutím prstů (vlastně jsem prošla v plavkách kolem zrcadla), bez řečí a výmluv sobě samé, beru sluchátka a mažu šlapat aspoň na eliptikalu.

2) Začalo to nenápadně – vzpomínkou na návštěvu kamarádky ze Švýcarska. Té, co přivezla hromadu výborných oříškových čokolád. Těch, co mám nejradši… Hmmm, opatrně kolem nich procházím a nakukuju. Jenže #odtučňovačka… Hele, jedna už se chladí v lednici. No jo, jenže už je sedm večer. Probíhá boj s mou silně slabou vůlí. Už už to vypadá, že beznadějně prohraju, když se zbytek mého sebeovládání vzchopí a navrhne kompromis. Tak teda jo, ale jen proužek a až zítra ráno! A slabší já kupodivu souhlasí. Odcházím z kuchyně mnohem spokojenější, než kdybych snědla celou tabulku.

3) Někdy příspěvek pro 1000 radostí napíšu jedna dvě, ale pak ho tak nějak myšlenkově přežvykuju, hledám mouchy, ladím nedostatky a pořád se mi zdá, že mu jaksi něco chybí. Ne tak v pátek v noci. Myšlenky tryskaly jedna za druhou a měla jsem co dělat, abych je stihla zachytit. Po přečtení jsem si říkala, že to je zatím to nejlepší, co jsem zplodila (kromě dvou dětí) a fakt jsem byla se sebou spokojená. Do dnešního rána. Než mi došlo, že už o tom psal někdo jiný. Trochu jinak pojato, malinko o něčem jiném, ale prostě to tady už jednou bylo. Takže smazat a trochu depka. A co teď? Nemám slinu na nový text, celkem „z woleje“ vzhledem k tomu, že už je večer. Ale nakonec tady sedím, zapínám ntb a přemýšlím, o čem vlastně psát. O čem jiném, než o tom, co mně dneska udělalo radost? To, že jsem překonala sama sebe.

Žádné komentáře:

Okomentovat