Sedím ve vlaku a čtu si knížku. Jedeme už dvě
hodiny. Najednou mi utečou myšlenky od
děje, a zamyslím se. Jak dlouho jsme se neviděly? Určitě to musí být déle než
rok. Těším se na ni. Jak asi bude vypadat? Jaké bude setkání?
Jedu za svou nejlepší kamarádkou. Seznámily
jsme se před několika lety. Žily jsme ve stejném městě. Ani jedna z nás tehdy netušila,
že z nás jednou budou přítelkyně. Dnes nás spojují společné zážitky. Známe svůj způsob uvažování a životní filosofii.Víme o sobě to, co o sobě obvykle vědí životní partneři. I to, co o sobě možná ani partneři nevědí.
Rozdělují nás odlišný způsob života a několik stovek
kilometrů.
Přesto, nebo možná právě proto, jsem před shledáním vždycky trošku nervózní. Protože je pro mě ten vztah důležitý. Co se změnilo? Budeme si stále mít co říct? Lidé se mění a mohou se tak změnit i vztahy. Z dialogu se po letech můžou stát dva míjející se monology. Z živého hovoru a otevřených zpovědí je
zdvořilostní, takřka formální konverzace nebo jen vzpomínání na staré časy. I to se stává.
O dvě hodiny později už sedíme v družném
hovoru nad kávou a smějeme se. Změnilo se hodně. Změnily jsme se my. Ale zdá se, jako bychom v rozhovoru plynule navázaly tam,
kde jsme vloni skončily. S překvapením dokonce zjišťujeme, že naše úvahy se
nezávisle na sobě ubírají podobným směrem, ačkoliv třeba ne nutně totožnými cestami. Docházíme k podobným závěrům,
klademe si podobné otázky, pochybujeme o podobných věcech. A především jsme
ochotné to spolu nadále sdílet.
Všechno
je tak v naprostém pořádku.
Žádné komentáře:
Okomentovat