čtvrtek 24. července 2014

#200 Proč píšu 1000 radostí podruhé

Máme dokončenou dvoustovku a dnešní jubilejní příspěvek o tom, proč píše pro 1000 radostí, vám přináší Tereza.

V současné době je běžné být pořád nespokojený, stěžovat si, nadávat a mračit se. Na otázku "Jak se máš?" je jediná správná odpověď - "Nestojí to za nic." Tak proč jsem začala psát pro 1000 věcí, které mně dělají radost?
Protože jsem nerada součástí davu. Je fajn se občas nechat unášet proudem jako medúza, ale mnohem lepší je prorážet vlny a drát se proti nim.
Protože je prokázáno, že výčet pozitivních záležitostí vyvolává pozitivní náladu (a naopak). A já mám mnohem radši dobrou náladu, než špatnou, všechno jde pak líp od ruky, stihnu víc věcí, svět je barevnější a když se usmíváte, usmívá se i on na vás.
Protože ráda píšu a možnost se jednou týdně realizovat veřejně byla lákavá. A lidi to čtou. A někdy se jim to i líbí!
Protože je mnohem větší výzva najít v negativistickém světě nějakou věc, která dělá radost, a umět ji vyzdvihnout a popsat tak, aby to někoho zaujalo, pobavilo nebo dojalo. A v ideálním případě přimělo souhlasně pokyvovat hlavou.
Protože některé radosti bereme jako samozřejmost a je užitečné si připomenout, že bychom za ně měli být vděční. A jiné radosti jsou tak nepatrné, že ani nepostřehneme, že nás vlastně jejich přítomnost těší. Některé radosti jsou tak originální, že ostatní nenapadne, že zrovna tohle někomu může dělat radost. A taky jsou některé radosti tak velké a hromadné, že prostě musí být zahrnuty do naší tisícovky.
Protože mě těší být součástí příjemného a zajímavého kolektivu autorů tisíce radostí.
Protože mě to baví a dělá mně to radost.

středa 23. července 2014

#199 Narozeniny

Byly doby, kdy jsem neměl rád své narozeniny. Jelikož jsou uprostřed prázdnin, byli vždycky všichni kamarádi a spolužáci jednak v myšlenkách někde úplně jinde, jednak často na táborech, dovolených, u babiček… A nebyl Facebook, který mě v takových chvílích spojoval se světem (a vnutil mé narozeniny mnoha známým přímo pod nos). Tak na mne v ten den mysleli většinou členové nejbližší rodiny. Není to málo, já vím. Ale bylo mi to málo. Taky jsem se jako kluk bál, že dostanu málo dárků. A jako dospělý, že dostanu moc – věcí.

Pak jsem si přečetl Pána prstenů. A až po letech mi došlo, jak geniální je koncept zmíněný v prvních kapitolách: dospělé Hobití kulatiny znamenají, že oslavenec dává dárky svým hostům, nikoli naopak. Nejde o to, vzít to doslova – vtip je v tom nečekat, že tu opravdovou radost vám někdo zvenčí zorganizuje nebo zajistí. O vlastní radost se v dospělosti musí člověk umět aktivně postarat. Možná právě jen tak bude podle jeho gusta... Někdy stačí správně si zvolit, v čí společnosti trávíte čas, a ono to ostatní přijde samo.

A tak jsem ve 30 letech poprvé vzal narozeniny do vlastních rukou a sám pro sebe a pro své kamarády uspořádal víkendový „den vděčnosti". Nakonec se mezi pátkem a nedělí u nás ukázala spousta príma lidí. Vypili jsme sud Guinnessu, upekli ovci a radovali jsme se. Od té doby jsem to už vždycky pojal skromněji, ale i tak to bylo letos báječné: zašli jsme na lukostřelnici (o tom jindy) a pak se celou noc těšili z veselé společnosti, vína, sýrů a muziky.



Dosavadní bilance od ostatních (4 hodiny odpoledne, a stále přibývá):
Celta a fantastický čokoládový dort od ženy.
Přání od dcerky.
Pomuchlání od synka.
Telefonát od rodičů.
Oříšky od babičky.
Sklenička sangrie od sestřenice.
Kniha od blízkého kamaráda.
Kniha od šéfa.
Bochník čerstvého chleba a sýr od kamarádů, jejich společnost po celou noc i ráno.
Noc plnou muziky a palačinky k snídani od brášky.
Zavolání od milé kmotry našeho synka.
SMS přání od kamarádky, sestry, tchána a tchýně.
Osobní e-mail od dávné milé spolužačky a spoluzpěvačky.
Nespočet gratulací přes Facebook.

A co jsem si nadělil sám?
Lukostřeleckou lekci s pěti skvělými kamarády.
Lahev rumu a holandský sýr.
Slušný oběd a večeři.
Večer a noc s muzikou a pak půl dne volna z práce.
Konzultaci stavebních plánů s kamarádem projektantem.
Návštěvu u babičky a sestřenice.

Když to tak počítám, je toho víc než kdy jindy. Děkuju!

PS: To s tím rozdáváním dárků všem příchozím je prý v Anglii běžné i u školních dětí a celkem slušně to ruinuje rodinné rozpočty. Hm, takhle to být nemá…

čtvrtek 17. července 2014

#198 Svítání

Zdravím vás z rozžhavené Dalmácie, která mi včera po páté ráno poskytla inspiraci na dnešní radost.
Každé ráno teď v létě vstávám v jinou dobu, ale vždycky až po východu slunce. Jednak vychází moc brzy (pro ženu na mateřské) a jednak se do prosluněného rána vstává mnohem lépe. A když jsem na dovolené, doufám ve vstávání ještě pozdější.
Když mě včera v pět ráno probudil Mladší na krmení, byla jsem zralá na skok z balkonu, protože mi bylo jasné, že už neusnu. Ještě nevyšlo slunce, ale už bylo dost světlo. Když jsem ale na balkoně přehazovala nohu přes zábradlí, všimla jsem si, že přímo proti mně nad kopcem září obloha blízkým svítáním. Rozhodla jsem se neskákal a užít si východ slunce. (Ve skutečnosti jsem si toho všimla z okna kuchyně, kde jsem chystala prckovi krmení. Skákat jsem chtěla až pak.)
Trvalo to jen pár minut. Bylo světlo už jako ve dne, na východě žhnula obloha do žlutooranžova a záře byla stále jasnější. A najednou se nad kopcem objevil kousek svítící žhavé koule a první hřejivé paprsky nasvítily krajinu kolem. Brzy dosáhly i na mě a já jsem cítila jejich teplou záři. Cítila jsem se osvíceně...
Během pár desítek vteřin se na obzoru odkrýval celý sluneční kotouč a nakonec se od horizontu odpoutal a rychle stoupal na své trase. Ještě chvíli jsem ho nadšeně pozorovala. Bylo to moc krásný a jímavý okamžik a já jsem byla ráda, že mě na něj Mladší včas vzbudil.

P.S. Omlouvám se všem, kteří vstávají brzy a kouzlo svítání si užívají pravidelně. Přiznávám, jsem spáč. A byl to pro mně vzácný okamžik.

P.P.S. A ještě jsem na chvíli usnula.

úterý 15. července 2014

#197 Klidná odpověď

Někdy přijde člověku v práci do schránky dlouhý e-mail. Plný barviček, VELKÝCH PÍSMEN, negativních emocí, obviňování a kdo ví čeho ještě. Také to znáte?

Mám jedno zvrhlé potěšení: odpovídat na tyto maily. Někdy to pochopitelně vyžaduje odstup, krémový věneček nebo rychlou chůzi na oběd a zpět. Pochopitelně to velice svádí přišít hrubou záplatu na hrubý pytel. Odpovědět na dlouhé osočování dlouhou apologezí. Vysvětlit do detailu, že se pisatel útočné epištoly mýlí – a případně, že nemá právo být takto arogantní.

Kouzelným trikem hodným mistra iluzionisty je sáhnout do pomyslného klobouku a dostat ze sebe jinou reakci: odpovědět stručně a konstruktivně. Poděkovat za věcné připomínky, vyhnout se reakci na útok. Nabídnout osobní setkání místo dlouhých mailů, klidně "co nejdříve, podle toho, jak se Vám to bude hodit".

Přiznávám bez uzardění, že se to ne vždycky povede. Někdy je to pěkně těžké neuklouznout v poslední větě. Jindy je nesnadné nezvorat to úplně už od začátku. Ale když se člověk udrží, nechá zprávu pár minut (v práci) či pár dní (v soukromí) neodeslanou, a pak to klapne a komunikace nezabředne do bahna, ale lehkonoze poračuje k rozumnému cíli? Pocit k nezaplacení!

čtvrtek 10. července 2014

#196 Kulturní památky

Přemýšleli jste někdy o tom, kolik je v naší zemi hradů a zámků? Moc, že? Kromě těch hodně známých, které jsou na každé mapě s turisticky zajímavými místy, jsou u nás ještě stovky dalších památek, o kterých nevíme, dokud se v jejich blízkosti neocitneme.
Ve spoustě vesnic stojí nějaký malý zámeček, historický mlýn, významná budova... Koneckonců samotné kostely, které jsou v každé vísce, jsou kulturní památkou. Pro příklad "skrytých" památek nemusím ani chodit daleko. V mých rodných Sokolnicích stojí zámek s malou zámeckou zahradou a bažantnicí. Patřil rodu Mitrovských, kteří v něm bydleli v zimě, zatímco v létě pobývali na známém Pernštejně. V současné době zámek slouží jako domov důchodců. 
Nad Sokolnicemi na Prateckém kopci stojí Mohyla Míru. Dvě stě let starou vzpomínku na vybranou bitvu u Slavkova nechal postavit císař Napoleon.
V blízkých Chrlicích, které jsou součástí Brna, stojí hezký zámek, který v dnešních dnech funguje jako Ústav sociální péče pro zrakově postižené.
V Předklášteří, v kraji, ze kterého pochází můj otec, stojí klášter Porta Coeli (brána nebes) s nádherným portálem. V Dolních Kounicích stojí zbytky jeho dvojčete - Rosa Coeli (růže nebeská). V Kloboukách u Brna je zachovalý větrný mlýn, který je vidět z hlavního tahu na Hodonín. A tak dále. Takových známých i neznámých památek bych mohla ze svého nejbližšího okolí vyjmenovat spoustu.
V úterý jsme byli s manželem navštívit jeho bývalého kokegu a současného kamaráda v Hrušovanech nad Jevišovkou. Pavel bydlí na dohled od hrušovanského zámečku, který je zároveň i důvodem, proč se z Vysokých Tater přiženil na jižní Moravu. Za komunistů sloužil zámek jako vojenská kasárna, ve kterých si odkroutil povinnou vězeňskou službu a seznámil se se svou nastávající ženou. Vojáci zámek zdevastovali, v současné době je to ruina. Je to škoda, je to jinak krásná budova.



středa 9. července 2014

#195 Poznání

Někdy je potřeba se zamyslet, aby si člověk uvědomil pravou hodnotu toho, co má. Ne, nemluvím teď o tom, na co si můžete sáhnout, i když to občas taky není k zahození. A občas si na to můžete sáhnout, i když vám to vůbec nepatří, jako třeba na strom nebo vodu. Měla jsem ale na mysli něco, co si člověk uvědomuje většinou až časem a v mnohých případech až zpětně, nedej bože ve chvíli, když už to vůbec nemá. Přemýšlela jsem o tom jednoho dne, kdy mi bylo dáno se lehce vymanit ze zajetého rytmu, odejít z práce dřív (byť z důležitého důvodu) a uvolnit myšlenky. Po dlouhé době jsem si dokonce dopřála kino s výdobytkem 3D obrazu a se strpěním baštících a mlaskajících dětí a dospělých (mlaskání a křupání díky bohu brzy odeznělo). Stálo to za to, protože i ten film byl plný krásných myšlenek, možná proto, že skoro polovinu titulků tvořili Indové, což jsem u Dream Works nečekala.
Matně jsem převalovala v hlavě myšlenky, šla domů mírnou oklikou a rozhlížela se. Dívala jsem se na to, jak se město v čase mění a jak zkrásnělo, i když mi s odstupem přijde, že i za mého dětství bylo krásné, jen jsem si tu krásu uchovala nějak jinak. Tam, kde kdysi bývalo dětské hřiště a moji rodiče tvrdívali, že tam byl zámecký skleník, a jejich rodiče tam pamatovali sportovní hřiště, je dneska park. A tam, kde se za mého dětství bořily tenisové kurty, aby se ukázalo, že pod nimi jsou zbytky všebarevných střepů skla po starých sklárnách, je dneska taky park. A tam, kde se v zimě kropívalo hřiště na hokej, stojí dneska apartmány a hřiště na hokej se mrazí tam, kde bývalo asfaltové hřiště na fotbal. A hřiště na fotbal je zase tam, co bývala stará cihlářská jáma s vodou, na kterou se v zimě chodilo bruslit a okolo sáňkovat…když to člověk vezme kolem dokola, je to až absurdní.
Třeboň je město zasazené do krajiny. Nenapadá mne výstižnější věta, jelikož je tam, kde se skutečně nachází, a díky historickým velikánům a jejich nápadům se tam nacházet může. Bez ohledu na staré křivdy a utrpení, za nichž se vysoušely bažiny a budovaly stoky a rybníky, to byla právě tato vodní díla, která o povodních dělala, co mohla, dokonce co bylo nad jejich konstrukční síly, aby ochránila lidi. A byla za to náležitě oceněna a doceněna. Když jsem tak procházela městem, vzpomněla jsem si na tu předrevoluční dobu, omlácené budovy a rozbité chodníky. I když trochu přeháním, Třeboň díky památkové rezervaci vždycky vypadala o něco lépe, než bylo v republice běžné. Některá místa dokonce lépe než dnes (což je velmi smutné). Vzpomněla jsem si na zákoutí hradeb u starých lázní, kde bývala polorozbořená zeď a kam nikdo neviděl, takže se tam dalo chodit za školu. Vzpomněla jsem si na nesekaný trávník v zámeckém parku plný kopretin a pryskyřníků, kohoutků a vlčích máků, na kterém se dala natrhat nádherná kytice lučních květin, ale pouze za předpokladu, že vás nikdo nechytil, protože se na něj nesmělo vstoupit. Na trávník se vlastně vůbec nesmělo vstoupit. V zámku se nacházely jídelny i s kuchyněmi, tělocvična a internáty, parkem se chodilo denně. Pamatuji si, když jsem si jednoho dne odpoledne někdy v šesté třídě zkracovala cestu pěšinkou přes trávník mezi starým jilmem, platanem a liliovníkem, jak jsem se na ní přesně uprostřed potkala se zaměstnancem CHKO v uniformě. Zatrnulo nám oběma. Omluvně jsme se na sebe usmáli, vyhnuli se a šli svou cestou. A pamatuji, jak si paní ulomila rozkvetlou větev onoho přísně chráněného liliovníku a nesla si ji čouhající z tašky v klidu ven. U brány jí odchytil ochranář a paní ta větev stála tehdejších pětset korun československých. Liliovník nevydržel přemokření, když stál metr ve vodě o povodních, a uschnul. Stejně jako magnólie, kde jsme se fotili po nafocení maturitního tabla. Na obou místech už vyrůstají nové stromky – liliovník a magnólie.
Když jsem šla obloukem přes park u hradeb, vzpomněla jsem si, jak jsme půl roku po revoluci trávili jeden z posledních vyučovacích dní prvního ročníku čtyřletého gymnázia brigádou na odstraňování rostlinek z asfaltu. Aby byla práce a koordinace jednodušší, pojmenovali jsme si pěšinky jmény, která bychom půl roku nazpět nemohli beztrestně použít. A tak jsme měli Gotwaldovu třídu, Leninovu třídu, plac Marietty Šagiňan (ruská spisovatelka) a tak dále a tak dále… Naše třídní – ruštinářka – z nás „kvetla“. Byla stále ještě poněkud nervózní, avšak uznávala, že když se zakřičí, že je třeba kotouč na Leninovu třídu, bylo to všem jasné a byl tam okamžitě. Dneska už si málokdo vzpomene, že něco takového bylo nemyslitelné. Pamatuji si, když jsme se v roce 1992 se třídou dostali – po naší vlastní iniciativě – na týden za hranice, jak jsme cestou do Holanska zírali v Norimberku na tu pohodu pozdního odpoledne, vonící hospůdky, partičku lidí, kteří si v hradním příkopu hrají volejbal, a my jim občas hodíme míč. Na dvojici, která seděla na trávě a hrála šachy. Na dívku, která měla nataženou deku, ležela na břiše a četla si knihu. Na všechny ty dnes všední věci, které pro nás byly donedávna nemyslitelné a tak nové. Z dnešního pohledu na nás místní museli koukat jako na sbírku exotů. Vzpomněla jsem si na to docela nedávno, když jsem kráčela v Budějovicích přes park plný lidí, kde si každý dělal, co chtěl, bavil se, hrál, četl si. A najednou jsem si uvědomila tu svobodu, která visí zcela hmatatelně ve vzduchu. S takovou samozřejmostí, že už si ji nikdo ani neuvědomuje. A přišlo mi zvláštní, že jsem si ji neuvědomila ve chvíli překračování hranic, za které jsme mohli kdysi jen zbožně koukat z kopce nad nimi, ale ve chvíli tak běžné, tak samozřejmé a při něčem tak malicherném jako je čtení v parku uprostřed města.
Čím jsem starší, tím víc se dívám kolem sebe. Všímám si věcí, které se mění, všímám si lidí, kteří se mění, všímám si změn společnosti. Víc se zajímám o všechno, proč a jak a co s čím souvisí. Stávají se pro mne mnohem zajímavějšími zprvu zcela banální věci, které v širších souvislostech dokreslují tu atmosféru, ty změny. Zajímám se i o historii a proč k těm věcem došlo, protože: „Národ, který zapomene svoji historii, je odsouzen prožít si ji znovu.“ A já ji nechci znovu.
Šla jsem z kina a přemýšlela o tom, co je kde jinak a jak jinak, a co všechno už si vlastně pamatuji. A jak mne mrzí, že jsem se nenaučila dívat se kolem pořádně už jako malá. A jak jsem ráda, že jsem se to naučila relativně záhy i za tu cenu, že mne mnozí považovali a považují za podivína. A když jsem tak šla pomalu domů a shora mi na hlavu začaly dopadat první dešťové kapky, předcházela jsem dvě mladé matky s dětmi. A v tu chvíli mne překvapilo – mile – když jsem zaslechla útržek hovoru:

„Právě proto jsou ti staří lidé moudří. Vidí to dít se znovu a znovu a zase znovu, až už si to pamatují. A najednou se to chtějí učit a zajímá je to a pamatují si to. Já už mám taky chuť se znovu začít učit. Chtěla bych znát ty rostliny. Sice si něco pamatuji, měla jsem i herbář, to, co v něm bylo, znám….“ Ještě jednou jsem se ohlédla po těch dvou mladých ženách, které byly o dobrých deset, patnáct let mladší než já. A říkala jsem si, jak je dobře, že takhle uvažují. A jak je zvláštní, že takhle uvažují ve stejnou dobu, v jakou já v hlavě převracím moje myšlenky a vzpomínky. A jak se v čase mění hodnota informace. Z původního „být ve správný čas na správném místě“ na pozdější „vědět a poznat včas, co má skutečnou hodnotu.“ Poznání - nemůžete si na to sáhnout, ale přece to má nepřekonatelnou cenu. Ale psssst, jinak někdo vymyslí, jak ho zdanit…


úterý 8. července 2014

#194 Milí kostlivci


Dneska mi udělala radost věc opravdu velmi nečekaná. Chtěl jsem si sepsat pár problémů k řešení a nemohl jsem v práci najít funkční pisátko. Chvíli jsem hrabal v papírech a pod nimi, až jsem našel tupou tužku. Jal jsem se ji ořezávat a najednou jsem si uvědomil, jak moc je stará.


Dostal jsem ji s jednou objednávkou ze Střešovické písmolijny. A to bylo rozhodně dlouho před tím, než jsme se do Střešovic přestěhovali. Zhruba před deseti lety? Obyčejná dřevěná tužka. Stěhovala se se mnou nejméně třikrát. Tuha není polámaná.

Tak jsem si zase vzpomněl na nedávný hovor o hodinkách a jejich směšné "monofunkčnosti" v porovnání s mobilem. No schválně, kdo z Vás má pořád tentýž mobil tak dlouho jako já tu tužku?

Navíc mi připomíná časy, kdy jsem se čistě pro vlastní potěšení a pro krásu vlastnoručně (i když digitálně) sázených knih stal hrdým zákazníkem Písmolijny. Nad stolem mi pak visel jejich kalendář s gryfem. Díval jsem se na něj denně a sázel diplomovou práci, která nakonec vyšla jako malá brožovaná knížečka, s obrázkem na krémově bílé obálce z luxusního papíru. Bez těch hnusných modrozlatých plátěných desek se obešla celkem legálně, ale to je jiný příběh... Časy, kdy jsem byl v knihách až po uši. Časy, kdy jsem se zamiloval do Andulky. Časy minulé, ale krásné. Nastala zrovna teď chvíle udělat něco pro to, aby se vrátily?