čtvrtek 6. listopadu 2014

#228 Zázraky života

Myšlenku této radosti mám v hlavě už několik měsíců, přesněji 19 týdnů, ale docela jsem váhala, jestli mám psát o něčem, co je pro mě tak osobní...
Miminko samo o sobě je zázrak. Z prostých dvou buněk se během neuvěřitelně krátké doby stane dokonalý človíček, mající (miniaturní) všechny kosti, svaly, orgány a všechny smysly a stejně neuvěřitelně rychle roste a dál se vyvíjí. Je to jako malý Velký Třesk, kdy se setkáním vajíčka se spermií začne tvořit nový (miniaturní) vesmír - člověk.
Je zázrak, že to malinké stvoření dokáže najednou sebrat všechnu svou sílu a absolvovat pro něj dlouhou a náročnou cestu porodu. Je zázrak přivítat ho po té cestě na světě, poprvé se ho dotknout, sevřít ho v náručí...
Považuju za zázrak, že nám byly dopřány tři takové zázraky zrození. A uvědomuju si, že jsme měli neuvěřitelné štěstí, že nám stačilo chtít a do pár týdnů ve všech třech případech zázrak přišel; že jsme nemuseli roky čekat, podstupovat nepříjemné situace, vyšetření a mnohdy i zklamání. Je můj malý soukromý zázrak, že všechna tři těhotenství proběhla (dosud) v naprosté pohodě a já si je mohla patřičně užít a těšit se na narození mého malého děťátka. Je zázrak, že všechny tři mé děti jsou zdravé, jak ti dva starší klučíci, tak i to maličké, co teprve přijde.
Nemůžu říct, že tohle je něco, co mi dělá radost. Ne, tyhle zázraky života mě naplňují nesmírným štěstím a pokorou. Přesto si myslím, že to může, nebo možná dokonce má, být zahrnuto mezi 1000 věcí, které mně dělají radost.
http://youtu.be/GZk4hT7ncv0

čtvrtek 30. října 2014

#227 Hořící krb

Začalo zase období, kdy jsme začali topit v krbu. Tentokrát trochu s obavou, protože náš Mladší syn od minulé topné sezóny začal chodit, a vzhledem k tomu, jak rád si chodí ohřívat ručičky na dvířka od trouby, bojíme se popálenin minimálně druhého stupně.
Ale už jsem se těšila, protože žhnoucí krb je přece jen něco jiného než jakkoli sálající topení. Horko v blízkosti krbu naštěstí naše chlapečky od bližšího prozkoumávání odradilo a tak jedinou nehodou byla zadřená tříska při plnění zásobníku na dřevo.
Mám ten krb moc ráda. Kromě koupené krbové vložky je celý dílem mého manžela. Je velký, ale vzhledem k jeho umístění (v rohu mezi dvoje dveře) nezabírá jinak užitečné místo. Po jeho pravé straně, součástí samotného krbu jsou dvě niky. Spodní, větší slouží jako zásobník na dřevo. Horní je odkládacím místem na sirky, krbové nářadí a postupem času se tam začaly dávat i jiné věci, které nemají padnout do malých ručiček. Vlevo od krbu mi muž zbudoval čtecí koutek - je to zděná lavice s dřevěnou deskou, ovčí kůží a nástěnným světlem. Prostor pod lavicí slouží jako další zásobník na dřevo.
Krb je obložen cihlovými pásky, ve dvou třetinách výšky je cihlová římsa. Vzduchové rozvody tepla jsou v celém přízemí a vedou i do podkroví a po letošním zateplení víme, že krb dokáže vytopit obě obytná patra.
Ale to hlavní je, že hořící krb dá domu úplně jinou atmosféru, takovou hřejivější a přívětivější. Ať už "jen" topí, když my jsme ještě uprostřed podvečerního ruchu; nebo dotváří kulisu večerního klidu u knížky, her nebo televize; či svým mihotavým světlem narušuje tmu a občasným zapraskáním dřeva v ohni ticho usínajícího domu...

čtvrtek 16. října 2014

#226 Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet...

...je někde schované sluníčko. Když jsem se ráno vzbudila, byla mlha neprůhledná už ve vzdálenosti sousedova domu. Byl to okamžik, kdy si svítání teprve razí cestu noční tmou a díky husté mlze se na kratičký okamžik zdálo, jako bych byla v celém vesmíru jen sama ve svém domě.
S postupem času, když už jsme vyrazili z domu, mlha trochu zřídla a kdesi daleko za ní na východě se dalo tušit stoupající slunce. Díky mlze bylo ale stále šero a vysoká vlhkost ve vzduchu dávala vůní jasně najevo, že je podzim. Do toho kdesi nad mou hlavou zakrákala vrána. Mlha nás obklopovala, ať jsme se hnuli kamkoli. Ačkoli to zní jako scéna z hororu, mě se to líbilo. Byl to spíš takový film noir naživo.
Staršího syna zajímalo, co vlastně mlha je a jak to, že kolem nás ji nevidíme a o kousek dál ano. A zkuste to vysvětlit tak, aby to pochopilo pětileté dítě. Cesta nám pěkně utekla a mlha kolem nás se rozplývala, takže jsme za chvilku viděli i vzdálenější domy, auta a lidi.
Mizící mlha za sebou zanechávala kapky rosy, které v sílícím slunečním jasu třpytily na všem. Nejpůsobivěji vypadaly na povlávajících babích létech, která se zachytila téměř na každém stromu nebo keři. Řetízky jemných perliček lákaly k tomu, vzít je do ruky, nasadit si je na krk, omotat kolem zápěstí... Ale při sebeněžnějším dotyku se krása rozpadla.
Nakonec se převalující mlha rozptýlila úplně a dala prostor hřejícímu podzimnímu slunci. Bylo to velmi poetické ráno.


Fotka je Radky Pragrové.

středa 15. října 2014

#225 Dlouhé i krátké

Potkal jsem na chodbě kolegyni, a uvědomil jsem si, že se mi moc líbí její účes. Má vlasy střižené dost na krátko, řekl bych nezkušeně "dokulata", a hlavně: dobře ladí k tomu, jak energicky a přitom jemně působí jako žena. A jak to tak bývá, hned jsem chtěl začít psát o tom, jak mám rád krátké vlasy, zavzpomínat při tom na Zuzku Navarovou a Irenu Škeříkovou, připomenout Sinead O'Connor...
A už už jsem to měl rozmyšlené, když jsem náhodou narazil na jednu fotku a všechno se mi to otočilo: vždyť já mám vlastně nejradši dlouhé vlasy! Takové ty opravdu hodně dlouhé, nejlépe, když se spletou do copů, ne, vlastně ne, radši když se volně rozpustí a foukne do nich vítr... Ach jo. Prostě mám rád vlasy?

Tady je přítomno krom vlasů a sukně ještě jedno téma, ale to si nechám na jindy :o)

A úplně stejný proces se odehrál, když jsem chtěl psát o sukních. Nejprve zas o těch dlouhých, katolicko evangelicko etnických, staroódních, volných, hipísáckých. Na ty prostě nedám dopustit. No jo, ale pak jsem zas potkal svou oblíbenou manželku v široké sukni ke kolenům, s fialovými punčochami, a uvědomil jsem si, že i ty krátké sukně mají mnoho do sebe. Tak už vím, že mám rád i dlouhé, i krátké. Prostě sukně. Čím volnější, tím lepší, to zas jo, na nějaké přiléhavé mini mě neužije.
Tak vám nevím – nejak se neumím rozhodnout. Miluju ženské vlasy. Nemůžu se nabažit sukní. A moje malá dcerka už roztáčí kola a přitom pohazuje hlavou, zpívá si a mě je dobře na světě.

PS: Ještě mě napadá, že bych mohl začít psát o písničkách (mám rád jednoduché a krátké – a narozdíl od většiny lidí mám rád i ty dlouhé), ale to si nechme na jindy.


pondělí 13. října 2014

#224 Vesnická plovárna

Moje babička a děda bydleli ve vesnici na kraji Železných hor. Trávila jsem tam důležitou část svého dětství... i pubertu. Víkendy, prázdniny.. celé léto. Procházky se psem po polích, loukách a po lesních cestách.. snění na říčních kamenech... rýžování zlata v potoce, které končívalo holinkami plnými vody a plížením kolem babičky, aby nevěděla...   
Taky to byla vesnická plovárna, kam přitékala ledová voda z potoka. Betonový bazén, okolo tráva, pokukování po místních klucích, nanuky...  Opálená paní, která sedávala za vchodem a trhala z barevných papírových klubek lístky - vstupenky.
Už jsem velká.. a tak sem, do toho mého pohádkového kraje, beru v létě děti, které mi pár odvážlivců svěří a děláme expedici..
Spíme v domě, kde bydlívala moje babička (dožila se skoro sta let, ale našich výprav se nedožila) a já se snažím dětem přiblížit tu úžasnou atmosféru prázdnin, léta, vesnice, zprostředkovat jim všechny ty vůně, možnosti.. Brouzdáme se vysokou trávou, chodíme k řece, objevujeme les, na zahradě trháme maliny a u potoka zakopáváme poklad. 
A na plovárnu je beru. Je celá v novém. V bazénu jsou modré dlaždičky, tráva pěkně posekaná, nové brouzdaliště pro nejmenší, hřiště na plážový volejbal, nová klouzačka. 
Ale víte co? Ledová voda stále přitéká z potoka a u šaten prodávají nanuky... a za vchodem.. Hádejte... Za vchodem stojí opálená paní a trhá papírové vstupenky z barevných klubek. Modré pro dospělé a žluté pro děti...
Nasávám tu atmosféru... a je to stejné jako kdysi... i já jsem stejná. 
Nic se nezměnilo.

pátek 10. října 2014

#223 Barevné listy

Snad aby nám vynahradil to, co značí - tedy přechod z horkého léta do dlouhých měsíců mrazivé zimy - přišel podzim s dechberoucí satisfakcí. S příchodem babího léta začíná měnit listy na stromech z monotónní zeleně na barevnou škálu podzimních barev. Všechny odstíny žluté, oranžové, červené a hnědé se mísí v nádherné symfonii barev, tvarů a šustění pod nohama.
Jak se ale barva listů vlastně změní? Zelené zbarvení listu způsobuje chlorofyl. Listy obsahují také několik žlutých, oranžových nebo červených barviv, která jsou chlorofylem potlačena. S odcházejícím létem klesá aktivita fotosyntézy, rozkládá se zelený chlorofyl a uvolňuje místo pro karotenoidy (žlutá a oranžová barviva) nebo antokyany (červená barviva), která jsou vůči rozkladu odolnější a tak způsobují změnu zabarvení listu. U některých dřevin se na podzim v listech ukládá i větší množství tříslovin, jejichž přítomnosti dodá spolu s barvivy hnědé zabarvení. Každý strom má jednotlivých barviv jiné množství a výsledná barva podzimního listu je výsledkem smíchání obsažených barev.
Změna listů v barevnou záplavu je tedy vlastně způsobená postupným odumíráním listu, ale díky té barevné škále teplých tónů je ten podzim mnohem snesitelnější.

úterý 7. října 2014

#222 Povedené loučení

Loučení. Neměl jsem ho rád. Bolelo mě, a tak jsem se neloučil. Mizíval jsem po anglicku i ve chvíli, kdy se ostatní dobře bavili, nebo si nevšímali. Ale to by byla jen jedna stránka neloučení: vyhýbání se těm "chvílím". Já jsem se ale neuměl ani rozloučit vevnitř, tam, kde by to bylo na místě. Ženě, která mi bývala blízko (a snad i já jí) jsem nepřestával psát pozdravy ještě několik let poté, co se odstěhovala a nadobro odmlčela. O loučení se s věcmi, knihami a kusy oblečení už ani nemluvím.

Foto Hellish na Albumino.com


Když zemřel Jiří Rada, dirigent našeho komorního orchestru, báječný učitel a tak trochu náš náhradní dědeček, měl jsem zrovna nějak napilno a vnitřně jsem se dost bál jít na pohřeb – byl by to vlastně první pohřeb na prahu dospělosti... Nevěděl jsem, co bych měl říkat, co bych měl dělat. Styděl jsem se, že bych pravděpoobně nebrečel... Znáte to taky? Nešel jsem. Nerozloučil jsem se. A vlastně ani vevnitř. Nepoděkoval jsem za to, co bylo, nevyslovil jsem, co zbylo nedořečeno, neuvědomil jsem si, co všechno pro mne znamenal. A přitom mně naučil tak moc. Nesmírně moc. Brečel jsem až o několik let později, když jsem si to uvědomil. A poděkoval jsem mu alespoň zpětně.

Vloni najednou zkolaboval dědeček, sanitka ho odvezla v bezvědomí. A mě se tak strašně nechtělo do nemocnice. Já vím, je to ostuda. Ale ta bezmoc, která na mne z nemocnic dýchá, je prostě strašná. Bez ohledu na modernost přístrojů a profesionalitu a laskavost personálu. Pochopitelně, bezmoc a strach jsou ve mně, ne v těch nemocnicích. Měli jsme však odjet na dovolenou do zahraničí a má milá mi kladla na srdce, ať to překonám. Že tam zajde se mnou. A začala mluvit o loučení, o tom, jak je důležité v pokoji propustit toho, kdo odchází. Jak je dobré vyslovit odpuštění a poprosit o to, aby bylo odpuštěno i mně. Nakonec jsme se tam vydali ještě spolu s maminkou a byly to nesmírně silné chvíle. Dědeček už toho málo vnímal, ale myslím, že jsme si ještě stihli vyjádřit, jak moc se máme rádi. Zpráva o tom, že odešel a nic už ho netrápí, nás zastihla v Rakousku o pár dní později. Dal jsem si s kamarádem pivo na památku dědečkovy statečnosti a dlouho myslel na jeho poslední slova: "Děkuju za všechno". A pak jsem už bez obav šel s ostatními na "pohřeb", ale zajména proto, že to byly bohoslužby, soustředěné poděkování za dědečkův život.


A tak jsem se nějak začal učit loučit. A dělá mi radost, když se loučení povede. Nejen to poslední. Když člověk dokáže po společně prožitých cvílích (nebo letech) propustit druhého i sám sebe na další samostatnou cestu – ať už do jiné práce, do zahraničí, nebo do manželství, nebo na věčnost... Když se mi podaří uvědomit si, že jedině jablko, které se oddělí od větve, spadne na zem, předá své živiny semínkům, aby mohla vzklíčit a začít růst v novou rostlinu, jen takové jablko může předat dál štafetu na cestě života. Jedině strom, který jablko pustí, má šanci na pokračování.


Bolesti se člověk nezbaví. Je ji ale možné přijmout a přikrýt vděčností.



PS: Za podporu a provázení při posledních loučeních jsem moc vděčný Cestě domů. A proto sem dnes dávám i jejich obrázek: