čtvrtek 18. února 2016

#276 Prarodiče

Já vlastně ani nevím, jak to chodívalo jinde, ale když jsme byli s bráchou malí, babička, která s námi bydlela, už byla dávno v důchodu a byla pořád po ruce, aby s námi mohla vypomoct. Když jsme byli nemocní, byla s námi doma (mohla jsem spát u ní v pokoji a dívat se na Magion). Nemuseli jsme chodit ve škole na obědy, protože byla doma a denně vařila. O prázdninách hlídala nás i sestřenky. Vodila mě do školky a ze školky. Nikdy mě nenapadlo zjišťovat, jak to chodí jinde, považovala jsem to za naprosto normální rodinnou situaci.
Dneska, když už mám svoje děti, vím, že je babičkovská a dědečkovská výpomoc k nezaplacení. Vždycky, když melu z posledního a volám mamince o pomoc, věnuju krátkou soustrastnou myšlenku těm, kteří nemají prarodiče po ruce, nebo už je nemají vůbec a říkám si, jaký to musí být zápřah.
Jistě, že to jde zvládnout, ale je to neskutečná pomoc, mnohdy to věci zjednodušší, zrychlí. Můžeme si někam vyrazit a máme o děti postarané. Můžeme vzít ty starší do kina, na lyže, brusle. Můžu jít k doktorce jen s nemocným dítětem a ty zdravé zůstanou u babičky. Když byli v nemocnici, zastoupila mě babička jako doprovod u jednoho z nich, protože nebyli všichni spolu. Když chci pořádně uklidit, vezme si je babička ven. Když jsem v těhotenství chodila po kontrolách, hlídával dědeček, i když měl třeba po noční. Když jsem nemocná, vezmou si je naši "na prázdninky".
Dá se to zvládnout. Ale s babičkama a dědečkama je to mnohem jednodušší.

čtvrtek 11. února 2016

#275 Popelnice

Původně se tento příspěvek měl jmenovat Třídění, ale když jsem si to po sobě přečetla, zjistila jsem, že jsem vlastně tak trochu odbočila a inspirace přišla právě ve čtvrtek před dvěma týdny, kdy v naší ulici všichni vyvezou popelnice ven, protože v pátek brzy ráno jezdí popeláři.
Když jsme se nastěhovali do domku, už jsme tu měli jednu malou 120litrovou popelnici na nějaký odpad ze stavby. Mysleli jsme si, že pro naši tehdy čtyřčlennou rodinu s jedním miminkem nosícím plenky bude malá a chystali jsme se dokoupit větší. Dodnes nebyla větší potřeba - a to jsme v současné době pětičlenná rodina s nedávno ještě dvěma oplínkovanýma dětma.
Začali jsme totiž hned po nastěhování třídit odpad. Takové standardní třídění - papír, plast, sklo, kompost, zbytek. Běžně naplníme zhruba půlku popelnice. A já z toho mám radost, protože když na naší ulici vidím u jednotlivých domků třeba i tři velké popelnice, jsem ráda, že aspoň tímto můžu uklidnit toho ekologa ve mně.
Navíc u nás jezdí taková fajn sestava popelářů. Občas zapomenu popelnici nachystat k silnici, ale oni si ji přivezou, vysypou a vždycky ji vrátí na místo. Nenechají ji jen tak odloženou postávat u krajnice, pokaždé ji uklidí. Mimo to už nás poznávají, kdekoli se potkáme. Dnes dopoledne jsme se dokonce potkali auty ve vedlejší vesnici a oni mávali. Vždycky u našeho volají na klučíky, mávají, nechají je si všechno prohlédnout zblízka, osahat, zmáčknout čudlík...
Jsou to borci, jednou za čas jim upeču něco sladkého a čekám na ně. Jezdí totiž pořád stejně, vždycky včas. Jednou mi říkali, že naši motýli polepenou popelnici je radost vyvážet. Nápodobně pánové, díky vám jsou mé děti z této nevábné činnosti jako u vytržení.

čtvrtek 4. února 2016

#274 Best friend forever

Nevím kdy, ale určitě před hodně dlouhou dobou jsem si na dnešní den nastavila upomínku. O čem mám dnešní příspěvek psát. Rozhodně to bylo ještě tehdy, když jsem sem psávala pravidelně. A tu upomínku jsem si nastavila proto, že dnešek, den čtyřiačtyřicátých narozenin mého nejlepšího přítele, vyšel právě na čtvrtek, kdy jsem na řadě se svou radostí, tak abych náhodou nepsala o letním vánku, tlukotu srdcí svých andílků nebo o kráse rosy na okvětním plátku růže. Abych vám napsala o něm, o zrzavým plešatým zmetkovi, o škodolibým škodičovi, o řidičovi dálkovýho kamionu, o majiteli baru a vzoru všech nectností, o svým nejlepším kamarádovi.
Proč se s takovým člověkem vůbec kamarádit? Protože to byl on, kdo mi půjčoval svoje auto, abych se otřískala po získání řidičáku. Protože mě u sebe nechal přespávat, když jsem potřebovala. Protože díky němu mám dvě jména, spousta lidí mi dodneška neřekne jinak než Zuzano a pár z nich pořád neví, že se tak vlastně nejmenuju. Protože mě milionkrát někam zavezl, odvezl, přivezl. Protože mně rád dělal radost. Protože to kvůli němu dostala moje dcera své jméno. Protože to byl nejlepší parťák na dovolenou. Protože může za to, že jsem se začala potápět. Protože mu chutnalo všechno, co uvařím. Protože říkal ty nejoriginálnější lichotky. Protože s ním byla sranda a měl neuvěřitelný historky. Protože u něj v objetí bylo dobře. Protože když někoho necháte, aby vám dělal ostudu před celým letištěm, pak vás poblil v letadle nad Islandem a ještě se o něj postaráte, tak je to asi přátelství až do smrti. Ne, do smrti ne. Je to přátelství až za hrob.

pondělí 26. října 2015

#273 Oheň v krbu

Na téma krb psala před rokem Tereza, ale začala nová topná sezóna, tak si dovolím svůj pohled a svoji radost.

Člověk potřebuje svoje malé denní rituály, někdy až obsese, které ho zakotvují v prostoru i čase a které uklidní. Ráno po probuzení, než se mi vylouhoval čaj, jsem obvykle sjížděl lajnu na twitteru. Ale našel jsem si užitečnější a zábavnější činnost (ne, na twitter jsem nezanevřel). V každém z nás je tak trochu pyroman (alkoholik...), záleží jen jak to máte pod kontrolou. Zkrátka, jedna z věcí s kterou začínáme den, je rozdělání v krbu. Pravda, odnášíte si z toho mnohdy i takový kouřový parfém. Ostatně uklidňující je celý zen kolem údržby jako je vynášení popela či leštění skla, ale i samotné štípání dříví, které, jak známo, hřeje dvakrát.

Oheň je pro člověka přitažlivý. Když někdy večer koukáme na nějaký seriál, možná víc zírám na plameny než na displej počítače.

pondělí 10. srpna 2015

#272 Syn, otec a jiní muži

Čím jste starší, tak nejsou vaši rodiče horší, jen víc vnímáte jejich chyby. Když vzpomínám na dětství, vybavím si, jak mě táta učil střílet ze vzduchovky a jezdit na motorce, bral mě s sebou na ryby, naučil nás bruslit a hrát hokej, mastit mariáš… Chtěl bych být alespoň tak dobrým otcem svých synů, jako byl a je on mně.
Na stavbě našeho domu pracovalo několik firem otec a syn(ové). Dělalo mi neskutečnou radost, kam to společně dotáhli. Ovšem když mluvíme o vztahu otce a syna, nemůžu nevzpomenout slova klasika: Jan Neruda - Otci
Milovali jsme se, otče,
jak se milovat jen může,
ctili jsme se, drahý otče,
muž jak může ctíti muže.

A přec stála jakás síla
přékré pýchy mezi námi,
že jsme žili, jakou žijou
dobří, ale chladní známí.

Často o samotě náruč
toužebně jsme rozepjali,
a když jsme se sešli - chladně
proti sobě zas jsme stáli.
Silně mě oslovila Kniha o mužství (Steve Biddulph), ze které jsem si bohužel neudělal přesnou poznámku, ale odnesl jsem si (nejen tuto) myšlenku: Jakkoliv dobrý otcem byste byli, je důležité chlapce dostat do společnosti jiných mužů. Mnohdy se mužství dokazuje rychlou jízdou nebo tím, kdo víc vypije. Kluci ovšem musí dostávat pozitivní vzory. Měl jsem to štěstí, že jsem byl obklopen širokou rodinou. Jeden šikovný strýc, druhý vysokoškolsky vzdělaný, jiný zase sedlák. Pak to byli učitelé, jak vzácní mezi tolika ženami. Jeden matikář, co mě mimo jiné nasměroval k hodnotné literatuře. Druhý češtinář, s mnohaoborovým přesahem a s jasně formulovaným osobním názorem, který se snažil obhájit ve veřejné diskusi.
Tohle všechno se mi honilo hlavou pěkně dlouho. Nechtěl jsem tedy na čundr jet se svým synem sám, ale domluvil jsme se s @grasevina. Jsem rád, že se mi podařilo synovi zajistit tak dobrou společnost.
Díky všem zmiňovaný mužům, udělali jste mi ohromnou radost!

čtvrtek 30. července 2015

#271 Smartphone

Telefon chytřejší než jsem já vlastním už tři a půl roku. Dost jsem si na něj zvykla a i když mám pocit, že ho využívám maximálně, vím, že například moje obsese rukoupsaním mi zabraňuje spolupracovat se smartphonem víc. Nedávno jsem dostala k narozeninám také chytrý náramek, ale spojení s chytrým telefonem vyžadovalo aktualizaci softwaru telefonu. A jak už jsem zmiňovala, telefon je chytřejší než já, takže tyto kouzla s mým phonem provádí můj brácha, A teď se dostávám k jádru věci: kvůli tomu jsem dnes noc a kousek dne bez smartphonu, pouze se starým záložním dotykáčem.
A tak v průběhu dne zjišťuju, jak moc jsem vlastně na telefonu "závislá" (ty uvozovky jsou tam proto, že se nejedná o skutečnou závislost na smartphonu, ale spíš na spolupráci s ním). Ráno mě starý telefon vzbudit ještě zvládnul, ale udělal to tak, že prostě normálně zazvonil v daný čas, žádné měření hladiny spánku nejvhodnější ke vzbuzení, žádná captcha, která zabrání v polospánku típnout. Když nikam nespěchám, obvykle si po vzbuzení a ranních rituálech zkontroluju notifikace ze sociálních sítí. Tak dneska nic. O chvíli později mi zase chyběla aplikace k intervalovému cvičení. I to by se možná v časovači starého LeFleuru nastavit dalo, ale obávám se, že jen to nastavování by trvalo déle, jak samotné cvičení. Vzápětí jsem postrádala smartphone kvůli teplotě. Ano, zvládnu otevřít dveře a zjistit, jak venku je (docela kosa), ale já chtěla vědět, jak má být v průběhu celého dne, abych podle toho mohla obléct sebe i miminko. Neuplynulo ani pět minut a už jsem automaticky sahala po telefonu, abych se podívala na aplikaci oblíbené kavárny a zjistila, na kterém KofiTrucku má směnu naše Radka. Když jsem si to uvědomila, chtěla jsem jí napsat. Přes Hangout. Který na hloupoučkém telefonu nepremává.
Venku jsem si chtěla na internetu zkontrolovat úřední hodiny a telefon na moje "Ok, Google" nereagoval. Do vyhledávacího pole jsem musela celý dlouhý název zadat ručně (a to můžete namítnout, že mám štěstí, že LeFleur má vůbec internet). Vyhledávání bylo tak zdlouhavé, že jsem radši zavolala manželovi, ať se na to podívá v práci na počítači. Jo, tohle ten telefon umí. Telefonovat. Pašák :)
S kafíčkem jsem na chvilku sedla do parku a už jsem šátrala po telefonu, abych mohla vyfotit svou kostkovanou sukýnku a poslat na Twitter aktuální příspěvek do #52sukní. No... vyfotit můžu (to taky umí).
(A teď jsem sem chtěla napsat, jaký super aplikace ještě ve smartphonu mám a který mě usnadňují život/pomáhají/baví mě a udělala jsem co? Sáhla jsem po telefonu, abych na některou nezapomněla.) Takže z hlayy: phonebanking, TudyNe (dopravní situace), Pubtran (veřejná doprava), čtečka knih, mapy, překladač, sporttracker, ...
A od zítřka bude ve se spolupráci s MiBandem ještě chytřejší ;)

čtvrtek 23. července 2015

#270 Inspirace

Ten několikatýdenní výpadek na 1000 radostí byl způsoben nedostatkem času a hlavně zoufalým nedostatkem inspirace. Upřímně, ten čas bych většinou ještě nějak vykouzlila, ale s chybějící inspirací a chutí psát nenadělám nic. A než bych ze sebe vypotila horko těžko nějaký nic moc příspěvek, tak radši nenapíšu nic a třeba mě do příště něco osvítí. No neosvítilo. Ani do dalšího příště, ani do toho příště ještě po tom.
A pak tak najednou sedím v parku na lavičce, listuju časopisem a vychutnávám si kávu (možná jste o tom četli už v několika minulých příspěvcích - nerada bych, abyste si mysleli, že tam sedávám každý den, s kafem a časopisem; je řeč stále a pořád o tom jednom jediném posezení v parku:) Takže si tak sedím v parku na lavičce, listuju, kafuju a najednou se přistihnu, že nelistuju ani nekafuju, ale jenom sedím, mám zavřené oči, poslouchám, odpočívám, vyhřívám se a najednou mi prolétne hlavou, že je mi tak hezky, že bych to ráda zachytila mezi věci, které mně dělají radost. A jak se ten nápad v hlavě usadil, už se na něj nabalovaly další vjemy, nálady a nápady, slova už se seřazovala za sebe. Než jsem to stačila nějak vstřebat, najednou mě napadlo další téma hodné zpracování. S tou jednou jedinou vločkou se strhla celá lavina inspirace (pěkný letní příměr, co?) a mě během toho krátkého okamžiku napadlo sedm (!) různých příspěvků. A po ruce nebyl ani kousek papíru, ani tužka, ba ani telefon, kam bych si mohla zaznamenat aspoň heslovitě svoje nápady, než je zapomenu (a já bych je zapomněla).
Chvilka váhání, pak jsem překonala ostych a vrátila jsem se k trafice, ze které jsem si chvíli před tím odnesla latté a Pravý Domácí. Požádala jsem paní trafikantku, která mě už zná a rovnou můj časopis hledá, o propisku a kousek papíru. Smála se, ale bez řečí půjčila. A tak všech sedm příspěvků bylo zachráněno a vy je můžete číst. A já z té tisícovky zase ukrajuju sedm dalších dílků, které mi dělají radost.
A ještě něco - mnohem líp se s tou inspirací píše, fakt :)