čtvrtek 2. července 2015

#267 Day off

Za posledních pár týdnů jsem několikrát slyšela rčení "Jedno dítě, žádné dítě." Nenapadlo mě nad tím moc přemýšlet, prostě se to tak říká. Až se mě, jako matky tří dětí, zeptala známá s jednou holčičkou, jestli si myslím, že je to pravda. Tehdy jsem jí odpověděla, že dost závisí na povaze těch dětí, takže někdy může být jedno uplakané, stále nemocné nebo neposedné dítě mnohem náročnější než tři ušlápnuté putičky.
Občas nad tím přemýšlím. Rozhodně si nemyslím, že by práce kolem jednoho prcka byla zanedbatelná oproti více dětem. Ale na druhou stranu je podstatný rozdíl mezi tím mít jednoho potomka a mít je dva. Ovšem taky se říká, že mezi dvěma a třema dětma už takový rozdíl není a to si teda nemyslím :)
Mí dva starší občas chodí k babičce "na prázdninky" - to znamená, že u ní jednu až dvě noci spinkají (delší dobu tam tráví jen když jsem si válela šunky v nemocnici). Tak jako včera. Domluvili se s babičkou na přespání. Rychle jsem toho využila a naplánovala jsem si spoustu práce, kterou chci zvládnout zatímco bude čtyřměsíční Nejmladší spinkat. Ani nevím, jak přesně se to stalo, ale najednou jsem seděla u nás v parčíku na lavičce, opalovala se, prolistovávala nové číslo oblíbeného časopisu, popíjela kafe a uculovala se. Furt. Každou chvilku jsem se přistihla, že sedím s rozevřeným periodikem na klíně, ale mám zavřené oči a usmívám se. A užívám si, že je můžu nechat zavřené jak dlouho budu chtít, protože nemusím kontrolovat, jestli někdo nedupe v záhonku, nešplhá na kašnu ani na studnu nebo neběhá moc blízko u silnice.
Rozhodla jsem se svůj "day off" užít se vším všudy - nevšímat si své pedantské potřeby všechno srovnávat a upravovat, nedělat práci, kterou dělat musím, ale jen tu, do které se mi chce, sníst si oběd u knížky, kterou mám už od ledna rozečtenou, roztáhnout sobě a Nejmladší na zahradě deku a válet se a hrát si, dopsat všechny nápady na 1000 radostí, co mám v hlavě. Mnohem lepší plán než třídit maličké oblečení třem neustále rostoucím dětičkám.
Nedávno mi bylo řečeno, že jsem "postižená pocitem, že musím pořád něco dělat". Možná je to pravda, ale zcela jistě je pravda, že nerada přiznávám, že sem tam potřebuju vysadit. Že se stydím za to, že si chci odpočinout a že mám výčitky, když občas nic nedělám.
A dnes... Úplně jsem se opájela pocitem, že jediné, co musím, je nakrmit a přebalit miminko a jinak nemusím nic. Že mám spoustu času (ve skutečnosti nemám, práce stojí, ale na druhou stranu: ani neuteče:) Kochala jsem se sluníčkem, rozhlížela jsem se, četla jsem si, usmívala jsem se. Asi dvě hodiny. A ten pocit volna mi dobil baterky na další fungování. Takže ačkoli si nemyslím, že je rčení "Jedno dítě, žádné dítě" úplně pravdivé, dneska jsem se cítila, jako by bylo.

úterý 30. června 2015

#266 Musíme si pomáhat

Jsme tři bratři a jsem za to rád. Hlavně za to, že jsem tři. Myslím, že i díky tomu máme za sebou spokojené dětství (ale i pošťuchování pochopitelně patřilo k věci). Máma pochází z deseti sourozenců, takže jsme vždy byli obklopeni širokou rodinou. Bratrance a sestřenice bych sotva dopočítal a jejich děti už vůbec ne (což mi připomíná, že bych měl pohnout s rodokmenem). Někde jsem četl, že Řekové zvládají (zvládali) ekonomickou krizi díky své rodině, že kdyby se něco podobného stalo v jiné evropské zemi, mohli by její obyvatelé narazit tvrději. Ovšem nejde jen o krizové momenty. Mně už bylo pomoženo, takže již s radostí vyrážím pomáhat se stavbou domu bráchovi. Prostě jak jednou čuchnete k maltě, tak už vám není pomoci. Pochopitelně se nezapomeňte v rodině poohlédnout po panu Lorencovi.


pátek 29. května 2015

#265 Staří přátelé

Zrovna, když se spřátelíte s rodinou bývalého kolegy, který se na vás po odchodu z firmy nevykašlal, ale pravidelně vás vytáhl na pivo, – a zjistíte tak, jakou má prima ženu a milé děti, což potvrdí i vaše žena a vaše děti – zvedne onen kamarád kotvy a s celou rodinou zmizí za mořem.

Už jsem se naučil, že musím lidi ve svém životě nechat přicházet a odcházet podle jejich vlastní vůle. Bolelo to vždycky, zkouším to překovávat, dávat jim volnost s vděčností za prožité okamžiky. Někdy sotva víte, jestli bylo dobře jen vám s nimi, nebo i jim s vámi. Slušnost některých přitažlivých lidí nezná mezí a podstatu vztahu někdy odhalí opravu až vzdálenost.

Je pravda, že někoho při loučení stisknu v náručí silněji a déle, než by bylo vhodné. Možná tím i něco pokazím, možná druhé uvádím do rozpaků. Vem to nešť, jsem v tom už léta konzistentní. Pokud chcete, víte, na čem se mnou jste. Mám paměť jako slon. Umím nezapomínat. A píšu dopisy. Ručně. Inkoustem. Na papír. Do obálky. Chcete-li.

Jenže je tu i druhá strana mince. Ti, kteří se vrátí. Ti, kteří nezapomínají. Ti, kteří mi na dopis odpovědí. Třeba po půl roce. Nebo po roce, nevadí. Ti, kteří mi po dvou třech letech zavolají, jestli bych zase, jako za starých časů, nezašel pod květnové kaštany na pivo. Nemuseli by a já bych jim to prominul. Nic mi nedluží, ani já jim. A přesto se ozvou. Díky Bohu za ně!


pondělí 18. května 2015

#264 Když není problém

Člověk si tak snadno zvykne, že některé věci jsou problém. Že nejsou samozřejmé. Že je lepší být opatrný. Že to už lepší nebude... Jsem po dědečkovi skeptik; ne pesimista, ale opatrný. A umím se smiřovat s komplexností světa. O to víc mě denně těší, když některé zádrhele (výjimečně) nejsou. Zmizí, nebo se vůbec neobjeví.

Photo by edouardv66 via Flickr

Když není obsazeno v jediné kabince jediného záchodu, který na patře sdílíme s 50 dalšími kolegy.
(Popravdě řečeno, právě tohle mě inspirovalo k napsání dnešní Radosti.)

Když mi z pusy zmizí afta.
Když i odpoledne platí, že jsem se ráno dobře oblékl.
Když se děti nechají uložit bez protestů.
Když pro jednou není na toaletním papíru spousta krve.
Když zaberou antibiotika.
Když se mi ráno chce vstát.
Když děti ráno spí déle než do 6.
Když si včas vzpomenu a nezapomenu ve vlaku čepici.
Když mě žena doma vítá vesele a ne vyčerpaně.
Když si v hospodě řeknu o kohoutkovou vodu a dostanu ji s úsměvem.
Když mi v pekařství vyhoví a dají mi pečivo do mého vlastního sáčku.
Když vidím, jak policista někomu s úsměvem pomáhá.
Když zavolám hádavému kolegovi a on mi vyhoví.
Když ze mě tradičně mrzutý vedoucí v profi velkoobchodu neudělá blbce.
Když mám čas i se v klidu nasnídat, i řádně naobědvat.
Když někdo z rodiny se zájmem poslouchá, co děláme na TEDxu.
Když přijde papír z finančního úřadu nebo ze sociálky s tím, že jim nic nedlužím.
Když na úřadě řeknou, že nemusím osobně, oni to pošlou.
Když státní zaměstnanec bystře komunikuje e-mailem.
Když vlak nemá zpoždění.
Když sednu po dlouhé době do auta a je stále dost nafty v nádrži.
Když platba faktury dorazí nejpozději tři dny po termínu splatnosti.
Když přemluvíme někoho k vystoupení na TEDx a on se dobře připraví.
Když reklamace zboží proběhne hladce a rychle.
Když se ve volené skupině objeví dost schopných žen.
Když se vracím od babičky a není mi šoufl z přejedení.
Když dostanu žihadlo a nenaskočí alergická reakce.
Když napíšu upřímný dopis a nejen, že nevznikne nedorozumění, ale přijde odpověď.

Když je v ročním vyýčtování energií přeplatek a ne nedoplatek. (To se mi žel ještě nestalo.)

čtvrtek 7. května 2015

#263 Stroje pomocníci

V dnešní době je moderní nebýt moderní a místo přístrojových zpracování si kdeco dělat ručně a místo v obchodě kupovaných potravin si pěstovat, chovat a vyrábět domácí. Což je samozřejmě fajn a já sama to tak dělám. Dnes ale nebudu moderní, protože budu chválit výdobytky moderní doby :)
Na začátku stály dvě odlišné události, které nakonec společně daly základ dnešnímu příspěvku. Tou první bylo pořízení myčky. Můj muž se na nátlak spousty našich přátel po zralé úvaze rozhodl koupit domů myčku na nádobí (ačkoli by se mohlo zdát, že to bylo na nátlak můj, není to tak; já jsem se o ní jen před necelým rokem zmínila a když byla zavrhnuta, víckrát jsem o ní doma nemluvila; ovšem téměř každý, kdo se k nám přišel podívat na malé miminko, hned prohlásil: "To už abyste si pořídili tu myčku, když je vás pět."). Druhou událostí byla dnešní stávka automatické pračky. Uprostřed pracího procesu si usmyslela, že potřebuje vyčistit filtr a prádlo prostě nedoprala (resp. doprala, ale nevypustila vodu a odmítla ždímat). Závada to není žádná fatální, stačí pouze ručně vypustit vodu a propláchnout filtr, ale všechno oblečení bylo potřeba vyždímat ručně. A to navíc ne žádná tričínka a ponožtičky, ale osušky, mikiny, montérky, blůzy.
A tak mě při kroucení jedné nohavice montérek napadlo, že už si snad ani neuvědomujeme, jak moc nám spotřebiče pomáhají v každodenním životě. Jsou to hodiny a hodiny práce, které nám domácí přístroje ušetří. Spousta dřiny, které jsme díky nim ušetřeni. V neposlední době je to také pomoc finanční, protože dnešní spotřebiče jsou ekonomické, aby spotřebovali co nejméně energie a zdrojů. Jsem ráda za každého domácího pomocníka, který mi ulehčí práci a šetří můj čas, takže se pak můžu věnovat dětem, můžu jít s nimi ven, můžu si číst nebo napsat příspěvek pro 1000 radostí.

úterý 5. května 2015

#262 Škrtání

"Z pěti věcí tři škrtnout", říkávala prý moje prababička. A měla recht. A ještě dobře, že to říkala zrovna ona, v našem rodě se s tímhle principem pere každá generace znovu a znovu. I se to musím opakovaně učit.
Sedím v práci vedle jednoho moc šikovného kolegy. Má poměrně široký záběr, v tom je mi trochu podobný. Ondra hrál na pozoun, zpívá, jezdí na kole, zajímá se o auta. A donedávna skvěle fotil. Proto mě trochu zarazilo, že nedávno zveřejnil inzerát, že prodá svoje fotografické vybavení. Ne že by si řekl: "no, budu se teď věnovat něčemu jinému a za čas uvidíme". On to focení nejen pověsil na hřebík, ale zvenku, a ještě za sebou zavřel dveře. Vyzkoušel si to, naučil se v oboru leccos podstatného – a šel od toho. Nedávno taky prodal své skvěle vyladěné kolo. Chodí cvičit, venčí psa a rozhodně se nezdá, že by trpěl nedostatkem pohybu. Tenhle přístup se mi moc líbí. Mnoho z věcí, které si pořizuju, jsou jenom zhmotněním "snu o jiné realitě". Nářadí, běžecké boty, trekové vybavení, software, oblečení, knihy, časopisy, hudební nástroje – pokud ale nemám vytrvalost a čas se v těch činnostech zdokonalit, zůstane každý předmět jen stínem svého snu. Proč si to raději nepřiznat předem?

Co se nejvíc musím učit škrtat, jsou právě ty ambice. Strašně rád se učím nové věci a nechci je opouštět dřívě, než je alespoň trochu ovládnu... ale život je krátký. Některé činnosti mi jdou hladce, některé vyžadují úsilí. Všechny potřebují čas. A když si priority srovnávám nejen já sám, ale mluví mi do toho i rodina, musí se někde škrtat. Ono se snadno řekne: follow your dreams. To byste jich ale nesměli mít jako já v průměru sedm nových do týdne. Je toho tolik, čím bych chtěl být, co bych chtěl umět...

Tak mě potěšilo, když velký učitel a mistr staromódních truhlářů Chris Schwarz na blogu Lost Art Press přiznal, že taky musí škrtat.
Some of you have noted that I am canceling classes this year. The reason is that I need to stay home to help take care of some important family members, and this trend could continue for a few years.

Už se mi stalo, že jsem takové vlastní "vypouštění" ve prospěch rodiny někde zmínil, a dostalo se mi od kamarádů tichého, ale důrazného uznání. Kdo ví, možná si leckdo z nás z dětství pamatuje chvíli, kdy toužil po tom, aby dospělí škrtli něco ze svých světoborných plánů a chvíli prostě byli s ním. Zejména my chlapi, kdybychom si tak občas místo zachraňování světa prostě jen sedli s někým, kdo o naši přítomnost moc stojí...

Tak se s tím zkusím míň chlubit a víc realizovat. Když se to povede, je to radost. A bokem prověříte kamarády, jestli vás rovnou neodepíšou :-).

Banksyho komentář (foto andrewjsan, Flickr)

čtvrtek 30. dubna 2015

#261 Smysly

Jednou jsem přemýšlela, jaký smysl bych zvolila, kdybych se měla jednoho vzdát. Ne, že bych to plánovala, ale občas se mi hlavou honí takovéhle hlouposti.
Rozhodně jsem věděla, že nechci přijít o zrak, abych viděla své děti vyrůstat. Miluju jejich krásné tvářičky a moc by mi chybělo, kdybych se nemohla dívat na jejich ranní výraz vyoraných myšek, na jejich úsměv, na jejich vývoj, na výtvory, které vyrábí. Nemohla bych se jim podívat do jejich modrých očiček a najít v nich odpověď na smysl života. Kdybych oslepla, neviděla bych tvář milovaného muže, lidi, které mám ráda, písmenka ve zbožňovaných knížkách, rozkvetlou přírodu, podzimně vybarvené stromy ani všechny krásné věci, které mě obklopují.
Nechtěla bych ani přijít o sluch, abych slyšela své děti mluvit, zpívat, hádat se, smát se. Chci poslouchat melodii jejich hlasů, tón řeči a hezká slůvka, která mi říkají ti, co umí mluvit, a jsem zvědavá na hlas těch, co mluvit ještě neumí. Chci slyšet, když mi můj muž říká, že mě miluje, když mi vypráví, jaký měl den, když se zlobí, že jsem mu zapomněla vyžehlit košili na nějakou důležitou pracovní schůzku. Chci poslouchat hluk, který vyrobí patnáct dětí a šest dospělých v jedné místnosti. Slyšet, o čem si kamarádky povídají, vyslechnout je. Poslouchat hudbu, kterou si pouštím k práci (když nejsou doma děti), zpěv ptáků, šum listí ve větru, cirkulárku od sousedů. Chci slyšet, když mě moje děti volají nebo když pláčou.
Nevzdala bych se ani hmatu, abych mohla pohladit své dva chlapečky a maličké děvčátko, políbit a abych cítila jejich dotyky a pusinky. Nechci přijít o bezpečí, které cítím z mužova objetí. O příjemný pocit při zabalení do peřiny, oblečení oblíbených šatů, v teplé sprše po náročném dni. Chtěla bych si s dětmi malovat, vyrábět, plést dcerušce copánky.
Nejspíš bych postrádala i vůni, protože bych nemohla zabořit nos vlásků mých andílků a nasát jejich dětskou vůni, nemohla bych ani přivonět ke kytičkám, co mi dávají. Necítila bych, když mi můj Starší dává očichat, že se navoněl před nějakou speciální příležitostí. Necítila bych parfém v mužově objetí, jeho vůni, když si lehnu na jeho polštář. Necítila bych své oblíbené květiny, jídlo. Navíc vůně je polovina chuti.
Chuť by mi také chyběla, jsem "všežravec". Nemohla bych bez ní vychutnat oblíbenou kávu, sladký dezert, oblíbené jídlo, chutnou novinku. Chtěla bych ochutnat a upřímně pochválit pokrm, který připraví jiní.
Nechci se vzdát žádného smyslu. Ale kdybych o jeden měla přijít, nejsnadnější by to asi pro mě bylo bez chuti. Co vy? Čím vám jaký smysl dělá radost? Otevřete oči a pořádně se rozhlédněte, po všech věcech, které vás obklopují. Nejsou krásné? Zaposlouchejte se do zvuků, které kolem vás plynou. Nadechněte se nosem. Co cítíte? Přejeďte dlaní přes něco, co máte po ruce, nebo sobě po vlasech, po tváři. Napijte se vody. Jak chutná?