čtvrtek 17. dubna 2014

#163 Masaryk RUN

Masaryk RUN - běh na brněnském Masarykově okruhu - je mimořádná událost, která se tento víkend odehrála poprvé. Přes tisícovku malých i velkých běžců mělo jedinečnou příležitost běhat tam, kudy se jindy prohánějí závodníci Grand Prix, a zjistit, jaké to je, stát na silnici široké patnáct metrů s kilometry asfaltu před sebou, po kterých se běžecké boty tuto neděli proběhly poprvé.
Někdy začátkem ledna jsem se rozhodla, že se hecnu a poběžím, ač jsem od dob tělocviku na škole byla běhat pouze dvakrát (květen před dvěma lety, s kamarádkou, 7 km). Můj muž, který k běhání přišel jak slepý k houslím (koupil si nový boty a, ejhle, ony byly na běh), se přidal a nahlásili jsme se oba. První tréninkový běh na 3 km mě trochu rozladil a odradil, takže jsem se pár týdnů nemohla dokopat jít znovu běhat. Další, pětikilometrový, běh mě naopak povzbudil tím, jak snadno jsem zvýšila uběhnutou vzdálenost. Pak to šlo ráz na ráz. Párkrát po sobě sedm, pak přišlo 9,5 km. To, když mi v polích odešel sporttracker na telefonu - prostě jsem jen doběhla domů a tam jsem zjistila, že mi k cílové desítce chybělo jen půl kiláku. Pak jsem konečně uběhla těch vysněných deset kilometrů. Zjistila jsem, že se mi běhá čím dál líp, koupila jsem si i běžecké boty a tak nějak nenápadně tomu běhání propadla. Dva dny před samotným závodem jsem se byla naposledy proběhnout a po 12 snadno uběhnutých kilometrech jsem toho nechala, protože se mi nezdálo rozumné se před tak důležitým během přepínat.
Den závodu Masaryk RUN nastal a já byla nervózní jak před zkouškou. Přitom jsem měla na sebe jediný požadavek - doběhnout. Na startu jsme se zařadili takticky dozadu, abychom nezavazeli skutečným běžcům. Trať začala sympaticky - rovinka, pravá ostrá, nepatrné stoupání a pak cca dva kilometry klesání. Pak opět pravá ostrá a kilometr prudkého stoupání. Dav běžících lidí mě od začátku strhl k ostřejšímu tempu, než je u mě obvyklé, tak jsem pod kopcem propadla trudomyslnosti, že ani nedoběhnu. Byla jsem přesvědčená, že na skončím po prvním kole. Pak přišel pseudocíl, spousta fandících a povzbuzujících lidí, slečna s iontovým nápojem a spoluběžec, kterému tekla krev z nosu. Než jsem se vzpamatovala, nabíhala jsem na další kolo. Přece to nevzdám, když on zvládne za běhu zastavovat krvácení z nosu.
Druhé kolo bylo horší, já vyčerpanější, kopec prudší, protivítr silnější. Vůli doběhnout udržel při životě asi jen ten fotograf, co uprostřed kopce fotil probíhající. Pak přišla cílová rovinka, v níž jsem se prakticky už plazila po asfaltu. Cíl, objetí, slzy, ionťák, sundat čip, voda, voda, voda, voda a pocit hrdosti. Uběhla jsem svůj první závod!
Skončila jsem na úžasném 892. místě s časem 1:07:12 :) Mimochodem, všechna čest nejrychlejšímu běžci, ale pro mě má Masaryk RUN jiné vítěze - první je jednoznačně sedmdesátišestiletá paní, která doběhla chvilku po mě a v cíli na ni čekal manžel, který ji objal a dal jí pusu (nejdojemnější a nejhezčí zážitek ze závodu). Objetí od nejstarší účastnice běhu bylo pro mne nejlepší odměnou. Na druhém místě je ten krvácející běžící kluk. A na třetím pár se silnou nadváhou, co doběhl společně a s úsměvem.
V lednu jsem si myslela, že dokončením závodu Masaryk RUN pro mě běhání skončí, vůbec mě to nebavilo. Tak nějak jsem si ale oblíbila ten mentální klystýr, kdy se mi během běhu vyčistí hlava. Tu záplavu endorfinů, která přijde bezprostředně po běhu. Na příště už si plánuju půlmaraton a Masarykův okruh pod hodinu a ...
Ten letošní Masaryk RUN je ale ze všech mých běhů nejdůležitější - je to můj první závod a začala jsem kvůli němu s běháním, které je mou novou radostí.

Fotka je z galerie Masaryk RUN

úterý 15. dubna 2014

#162 Mraky shora

Poprvé to bylo na střední škole, v druhé polovině devadesátých let. Na lyžařském kurzu. Měli jsme v klučičí „partě" i jednu spolužačku, tak jsme asi přemýšleli nějak jinak. Poslední dopoledne před odjezdem už nemělo program, kdosi z vedení naznačil, že se ještě můžeme podívat zajít do města, „nakoupit" a tak. Pak poklidíme, a pojedem.

Nevím, koho z našeho pokoje to tenkrát napadlo, ale řekli jsme si, že je to blbost, trmácet se tam a zase zpátky, když tam dole není o co stát. Zabalíme si, uklidíme (mimo jiné provokativní výstavku krabiček kondomů na zrcadle) a vyluxujeme hned po snídani. Kolem půl desátě jsme měli splněny všechny formální povinnosti.

A vyrazili jsme ven, ne dolů, ale nahoru. Šplhali jsme asi hodinu, cesta necesta. Bylo hnusně, inverze, mlha, vlhko. Minuli jsme pár značek „pozor laviny". Pak se ale všechno změnilo. Vystoupali jsme nad úroveň nízkých mraků a pod námi se rozprostřela načechraná peřina zlatě ozářená zimním sluncem. Stáli jsme tam užaslí, možná nikdo z nás to dřív nezažil. Mraky shora byly nádherné, táhly se od obzoru k obzoru, viditelnost byla až neuvěřitelná. Člověk měl chuť se odrazit, roztáhnout ruce a prostě do nich skočit. Dole pod tou pokličkou smog a shon, nahoře klid, jas, radost.
Photo by Bruno Belcastro http://brunobelcastro.com.ar
Myslím, že jsme tenkrát napsali na svahu do sněhu LOVE, PEACE and HARMONY.

A od té doby se mě to drží. O pár let později jsem letěl poprvé letadlem a viděl stín našeho Boeingu 737 na mnoho kilometrů vzdálené kupě, obklopený miniduhou. Bylo to ráno po třech těžkých týdnech, a všechno ze mne spadlo; viděl jsem, že shora je všechno jinak. Že stačí nehnat se dolů do města za nákupy, zážitky a jánevímčím. Naopak je třeba všechno nechat být, poklidit si a vyrazit nahoru. Alespoň na chvíli změnit perspektivu. Tam nahoře není dým a inverze, vždycky tam svítí slunce.

čtvrtek 10. dubna 2014

#161 Srub, dřevo a vůně

Bydlení ve srubu jsem dřív považovala za zálesáckou výstřednost. Vypadá sice velmi pěkně a "přírodně", ale... Představovala jsem si studené místnosti, vaření v kotlíku nad táborákem, koupání v lavoru a kadibudku v lese. Teď z jednoho srubu píšu a od prvního okamžiku vím, že se stal mou novou neuskutečnitelnou touhou.
Zvenku vypadá impozantně - ty hrubě opracované silné kmeny stromů, seskládané do pevné úhledné stavby. Zevnitř překvapí moderním pojetím dřevostavby. Kuchyňská linka vyrobená na míru pasující do "vlnek", které tvoří jednotlivé klády s moderními spotřebiči, krb se zápecím, pětihvězdičková koupelna a hlavně: všechno, na co se podívám (a je-li to možné), je ze dřeva. Z opravdového dřeva. Veškerý nábytek, schodiště, stropy, podlahy, plot kolem zahrady, schody na parkoviště, dětské hřiště na zahradě, pískoviště, tábořiště, kůlna - všechno. Asi jsem se zamilovala.
Srubová stavba má při péči o ochranu dřeva životnost několik set let. Překvapivý (aspoň pro mě) je fakt, že takto masivní dřevěná stavba je schopná odolat požáru lépe než dům s pevnou ocelovou konstrukcí.
Kde jsou teď mé dřívější představy studených pokojů? Dřevo samo je dostatečnou izolaci a navíc působí teplým dojmem. A inženýrské sítě jsou ve srubu řešeny běžným způsobem.
Houpu se v houpačce zavěšené v širokém kmenu na stropě, dívám se na dřevo, obdivuju ho, píšu o něm, v krbu praská oheň a když na chvilku zavřu oči, přísahala bych, že cítím tu vůni právě zpracovaného dřeva.

úterý 8. dubna 2014

#160 Cesty pod povrch

Mám rád cesty pod povrch. Ne, nemyslím, že by mi bylo nějak extra dobře v hornickém muzeu, i když sklepy... Hmm! Ale vážně: prostě mě baví zjišťovat a objevovat, co není vidět. Co je v pozadí určitého jednání lidí, co je v základech věcí, které bereme jako na povrch jasné.

Foto: Tomáš Hellebrand, Albumino
V první řadě mě baví poznávání, "o čem je to povolání". Po maturitě jsem byl odhodlán stát se učitelem. Říkal jsem si, že to přece musí být možné dělat lépe. Napovrch to vypadalo snadné. Tak jsem si to pár let vyzkoušel. A teď už vím, jaká dřina je být učitelem špatným. Natož dobrým. A věděli jste, že sice učitelé mají "ty prázdniny", zato ale při poctivých přípravách odpracují za celkem nízký plat týdně i 50 - 60 hodin místo obvyklých 40?

Potápění se do hlubin lidských motivací tu raději nebudu moc rozebírat. Nejsem psycholog a ani se jím nechci stát. Nicméně zjišťuju, že věci často nejsou tak, jak "z vonku vyzerají". Vědět, proč se něco stalo, proč někdo něco dělá, často člověku pomůže s věcí se lépe srovnat. (A dokonce v sobě otupit vztek, závist, frustraci, pohrdání...)

Moc zajímavé jsou také (náhodné) okolnosti pod povrchem úspěchu. Znáte knihu Mimo řadu amerického novináře Malcolma Gladwella? Ukazuje na mnoha příkladech, proč někteří lidé zazářili a jiní ne. Boří mnohé mýty o "genialitě" některých osobností – například ten, že místo a čas narození nehrají roli. Hrají, a poměrně velkou.

Vážně mě to moc zajímá. Mluvil jsem o tom s dalšími lidmi a nechali se nadchnout. A tak jsme si s přáteli z TEDxPrague dopřáli jeden malý-velký experiment: je možné se věcem pod povrchem věnovat celý den a z různých stran? Patnáct patnáctiminutových vstupů to zkusí potvrdit. Jestli máte chuť ten pokus s námi prožít taky, zvu na sobotu 21.6.2014 do pražské Hybernie. Lístky jsou k dostání na TEDxPrague.cz (do konce dubna v předprodeji se slevou za 1444 korun).



čtvrtek 3. dubna 2014

#159 Domácí mazlíčci

Dina, Azir, Pepík, Dina II, Krocanka, Ferdinka, Dina III, Bess, Micina, Bibi, Žako, Čiko, Boženka, Čenda, Máša, Majda, Mikeš, Kochanská, Kocour. Jo a Matylda. A snad brzo přibude ještě Arnie J. Rimmer.
To jsou jména všech našich domácích mazlíčků, kteří se v mé blízkosti za můj život objevili. Nejedná se jen o klasická „mazlíčková“ zvířata, jako psi (všechny Diny, Azir a Bess) a kočky (Micina, Bibi, Kochanská a Kocour). Mluvím i o méně častých, jako morčata (Ferdinka a Čenda), křečci (Čenda), laboratorní myši (ty ani nedostaly jméno, byly to prostě Myši), papoušci (Pepík, Žako a Čiko a pak dvě andulky, ty už si ani nepamatuju, jak se jmenovaly) a želva (Boženka). No a pak taky zvířata, která nejsou moc často jako domácí mazlíčci uváděna: slepice (Krocanka), kamerunské kozy (Máša, Majda a Mikeš) nebo husy (Matylda). To se stane úplně jednoduše: jste malá asi čtyřletá holčička a ze všech slepic, které doma máte, si oblíbíte tu nejmenší. Pořád ji nosíte pod paží, hladíte a říkáte jí Krocanka. Nikdo neví proč. A ze slepice je rázem domácí mazlíček. Z kamerunkama je to podobný. Dáte je jako dárek k padesátinám taťkovi, ten si je ochočí, že za ním všude lezou, strkají mu zvědavý a nenažraný čumáky do kapes, skáčou mu do náruče a jsou z nich mazlíci. No a ta husa… To si takhle jednou pořídíte deset housat a ty v krátké době všechny pochcípají a zbyde jedna jediná. A protože je jí smutno, tak se přifaří ke kamerunkám, chodí se s nimi pást, chodí s nimi spát, až si jednou uvědomíte, že si o sobě myslí, že je koza. Tak je z ní domácí mazlíček.
Velká část z naší zvířeny jsou nalezenci – kočky, želva a pes Besska. Jsem proslulá tím, že kdybych někde našla opuštěné velrybí mládě, tak si ho budu chtít vzít domů a postarat se o něho. V domě se zvířaty je veselo a když máte někdy splín, stačí se přitulit k heboučkému kožíšku (pohladit peříčka, oloupat želvu, …) a je vám líp.

Mí syni mají zvířata taky hodně rádi. Ten Starší si jako batole pořád hrával s kočičím batoletem Kocourem a má svoje morčátko Čendu. Mladší (12 měsíců) mě dennodenně překvapuje tím, jak moc zvířata miluje. Sotva se někde mihne černý kožíšek Kochanské, hned začne nadšením výskat, dělat jí „malá“, krmí ji piškoty  a vydrží u ní celou věčnost (kočku už to dávno nebaví). U kamarádů vleže na zemi vřískal radosti, když se nad ním procházel (z jeho pohledu) obrovitánský bernský salašník. Čeká mě pár pernýh let, kdy ho budu muset hlídat, aby ho nějaký cizí pes nekousnul nebo cizí kočka nepoškrábala, ale jeho láska ke zvířatům mně dělá radost. Koneckonců se říká: Kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi.

úterý 1. dubna 2014

#158 Jména vlaků

Už jsem to načal před časem: mám rád věci, které mají jména. Na světě však existuje jedna veliká nespravedlnost: některé vlaky jméno mají, jiné ne. Od nás z Kolína jezdí do Prahy pouze dva spěšné vlaky, ale oba mají své jméno: Rokytka a Labe. Na stejnou trať se ještě v Poříčanech připojuje Šembera od Nymburka.





U rychlíků je to složitější. Když jedu brzy ráno do práce, první spoj je bezejmenný. Čáslavský R 964 v 5.08 žádné jméno nemá. Pak se v 5.37 vrací Jan Kašpar z Pardubic a v 6.14 Karel Havlíček Borovský – překvapivě z Havlíčkova Brodu. Hodinu po Janu Kašparovi však v 6.27 opět nasedám do bezejmenného R 878 ze Svitav. InterCity Ostravan v 7.07 mívá zpoždění a já nemůžu přijít na princip, kdy má navzdory tomu přednost před ostatními vlaky a kdy ho předežene Kačina z Jihlavy (7.14). Vždycky vyjíždí dřív ten rychlík, ve kterém nesedím. Nevadí. Kdybych kvůli vodění do školky nestíhal ani Kačinu, je tu dlouhodechý R 892 Buchlov, který vyjel už po čtvrté ze Starého Města u Uherského Hradiště – tou dobou jsem včera vstával na tu bezejmennou devětsetšedesát čtyřku. Když si chci opravdu udělat bene, jedu po osmé Zlínským Expresem a dám si párek a džus v jídelním voze. To už ale dorazím do práce opravdu pozdě.



Cestou zpátky si vždycky pletu Jana Kaplana a Jana Kašpara, ale Šíravu nezapomenu nikdy a jednou se do toho východoslovenského jezera prostě musím zajet vykoupat.

Foto: Strnda, zdroj: ŽelPage




Osobáky? Nemají jméno nikdy. Že by jich prostě bylo moc a často se měnily?

Pořád mám v plánu spustit iniciativu ZA DOPOJMENOVÁNÍ DISKRIMINOVANÝCH RYCHLÍKŮ. I kdyby měly být v příštím grafikonu zrušeny, alespoň ten jeden rok by jezdit mohly, ne? Zajímavých osobností máme dost právě v regionech, ze kterých se sjíždějí do centra republiky. Pomohli byste mi?

pátek 28. března 2014

#157 Bydlení u rodičů

(mimořádný příspěvek od Luboše Račanského)


Rodina je dnes je v lepším případě otec, matka a jedno dítě, někdy dvě. Mnozí jsou na tom ekonomicky tak dobře, že si můžou dovolit nebydlet u rodičů, dokonce i snadno opustit partnera. Slovo výměnek, nebýt například nového občanského zákoníku, bylo skoro zapomenuto.

Pochopitelně je potřeba, aby se člověk osamostatnil, takříkajíc vylétl z hnízda. Rozhodně mu to pomůže ve vztahu ke svým rodičům a umožní mu to důstojně se vrátit. Na twitteru jsme se shodli, že prubířským kamenem partnerského vztahu je stavba nebo rekonstrukce domu, narození dítěte a bydlení u rodičů. My se zrovna pokoušíme o hattrick. Abraham Skorka v knize O nebi a zemi, rozhovoru se současným papežem Františkem, říká: „Kdyby byla úcta k rodičům něco snadného, nemluvilo by se o tom v Božím přikázání.“

Nejde jen o hlídání děti. Ve spoustu věcech je sdílení domácnosti pohodlné a ekonomicky výhodné. A nemusíte to ověřovat v tak krajních případech, jako kdyby vypukla válka. Na druhou stranu Teraza v Ódě na vlastní domácnost psala, že třeba nemohli rozhodovat o tak obyčejných věcech, jako kdy se bude topit. Mně třeba neskutečně leze na nervy televize a kdykoliv jdu kolem, mám chuť ji vyhodit z okna.

Ovšem nejvíc mě hřeje vědomí, že žijeme tři generace pohromadě. Přijde mi důležité, že děti vidí babičku a dědu každý den a ne jednou za čtvrt roku. To se naštěstí nezmění ani až se odstěhujeme, protože to bude jen na sousední pozemek, za plot, který tam nakonec asi ani nebude.