pondělí 28. července 2014

#202 Pane Lorenc, uvezu to?



Pokud jste snad neviděli film Na samotě u lesa, jistě z něj znáte alespoň hlášky, které doslova zlidověly. Pan Lorenc je karikatura, ale tak jako je za pověstí skryt nějaký pravdivý základ, je pan Lorenc archetyp, kterému můžu (v dobrém slova smyslu) přiřadit konkrétní osoby. Představuje pro mě nějakého moudrého stařešinu, který sice na jednu stranu může být brzdou pokroku, ale především je nositelem vědění, zejména takového, které těžko vyčtu z knih. Je dobré si jeho rady vyslechnout, přestože jich nemusím dbát (ačkoliv je dobré vědět, proč jsem tak učinil). Člověk by měl ctít starší a pokud je to někdo jako pan Lorenc, je to hned snazší. Podle mě jde o úžasné win-win řešení: mně to pomůže a oněm starším lidem to přidá na důležitosti a důstojnosti. Je nezbytné mít pana Lorence i u vás v práci.
  • „Mladí vpřed, staří na svá místa!“
  • „Jsme mladý, dynamický kolektiv.“
Proč bychom měli začínat od píky, když se můžeme postavit na ramena našich předků. Samozřejmě mám svého pana Lorence i ve stavebnictví, jinak bych se neodvážil začít se stavbou svépomocí. Nedávno jsem začal koketovat s myšlenkou, že bych se vrhnul do včelaření (nic velkého, tak tři úly). Věnoval jsem nějaký čas teoretické průpravě, ale co dál? Nakonec jsem si uvědomil, že ve svém blízkém okolím mám tolik včelařů, kterých se můžu zeptat, že by byla neskutečná škoda toho nevyužít. To takhle přijedete koupit několik kilo medu a rázem zjistíte, že uplynuly už dvě hodiny a že byste dokázali poslouchat celý den. V příspěvku bydlení u rodičů jsem upozorňoval na myšlenku „Kdyby byla úcta k rodičům něco snadného, nemluvilo by se o tom v Božím přikázání.“ V dobře fungujícím společenství není výchova pouze na bedrech rodičů. Dalo by se říct, že pan Lorenc v podstatě vychovává. Přidal bych ještě citát z knihy o bitvě u Thermophyl Ohnivá brána
Vynikající zvláštnost spartské metody je v tom, že každého chlapce vychovává učitel, nikoli jeho otec. Učitel může říkat věci, které otec nemůže; chlapec se může přiznat učiteli k věcem, s nimiž by se hanbil svěřit otci.
Páni Lorencové mi dělají ohromnou radost, máte někoho takového i vy?

pátek 25. července 2014

#201 Chvála tance


Nepostojím. Proč taky stát, když můžete tančit? Tanec prohloubí prožitek z hudby. A naopak. Tanec je, jako když se necháte nadnášet vlnami v moři. 

Mně osobně se hodiny "tanečních" vyhnuly. Přesto zatančím cokoli se mi zamane. Latinu i klasiku. A můžu u toho vypadat jako zkušená tanečnice. Částečně je to možná talent, ale také trik. Ten spočívá ve výběru partnera. Když máte dobrého partnera či partnerku, povyrostete vedle něj. Ostatně tenhle "trik" platí i ve vztazích v životě.

Tanec je ostatně dost podobný vztahu. Dobrovolně necháte někoho vstoupit do vaší intimní zóny; některé tance vyžadují dokonce velmi těsný tělesný kontakt. Nejdříve se seznamujete, tu a tam si s rozpačitým úsměvem pošlapete špičky či uděláte chybný krok. Pak vás ostych opouští a získáváte větší jistotu; otočka, záklon, vlastně spolu flirtujete a jste stále odvážnější a pak..dobrá, nechám té analogie se vztahem, zkrátka vaše kroky se následují takřka na milimetr přesně a výsledkem je, nebo přinejmenším může být, dokonalá souhra. Takový tanec je radost. Nejen pro ty kdo tančí, ale i pro ty, kdo pozorují.
Tanec kultivuje. Není jen tělesným cvičením. Ne nadarmo jsou součástí "tanečních" i základy etikety, ačkoliv podle ohlasů účastníků jsou trpěnou součástí výuky. Tanec nutí soustředit se na tělesný postoj, svalový tonus určitých partií. Též ladnost pohybů, výraz tváře. Tanec učí sebeovládání, protože vás může dovést až na pódium před stovky lidí a naučit se pracovat se stresem. 

Tanec rozšiřuje obzory. Prostřednictvím hudby se můžete seznámit s kulturními reáliemi, protože většina tanečních či hudebních stylů má vazbu na sociální skupinu či prostředí, genezi. Poslechem exotické hudby s jinou stavbou či rytmikou, bystříte smysly. Učíte uši slyšet jinak.

Výhodou tance je, že tančit se dá do jisté míry všude. Doma, v klubu, se sluchátky na chodníku na ulici, za běhu, o půlnoci na náměstí, na střeše parkujícího auta, ve fontáně. Záleží jen na vás.
Tanec jsou endorfiny. Když na to přijde, vydržím tancovat několik hodin v kuse. Jen tak. Nepotřebuju k tomu drogy. Tanec je droga.

čtvrtek 24. července 2014

#200 Proč píšu 1000 radostí podruhé

Máme dokončenou dvoustovku a dnešní jubilejní příspěvek o tom, proč píše pro 1000 radostí, vám přináší Tereza.

V současné době je běžné být pořád nespokojený, stěžovat si, nadávat a mračit se. Na otázku "Jak se máš?" je jediná správná odpověď - "Nestojí to za nic." Tak proč jsem začala psát pro 1000 věcí, které mně dělají radost?
Protože jsem nerada součástí davu. Je fajn se občas nechat unášet proudem jako medúza, ale mnohem lepší je prorážet vlny a drát se proti nim.
Protože je prokázáno, že výčet pozitivních záležitostí vyvolává pozitivní náladu (a naopak). A já mám mnohem radši dobrou náladu, než špatnou, všechno jde pak líp od ruky, stihnu víc věcí, svět je barevnější a když se usmíváte, usmívá se i on na vás.
Protože ráda píšu a možnost se jednou týdně realizovat veřejně byla lákavá. A lidi to čtou. A někdy se jim to i líbí!
Protože je mnohem větší výzva najít v negativistickém světě nějakou věc, která dělá radost, a umět ji vyzdvihnout a popsat tak, aby to někoho zaujalo, pobavilo nebo dojalo. A v ideálním případě přimělo souhlasně pokyvovat hlavou.
Protože některé radosti bereme jako samozřejmost a je užitečné si připomenout, že bychom za ně měli být vděční. A jiné radosti jsou tak nepatrné, že ani nepostřehneme, že nás vlastně jejich přítomnost těší. Některé radosti jsou tak originální, že ostatní nenapadne, že zrovna tohle někomu může dělat radost. A taky jsou některé radosti tak velké a hromadné, že prostě musí být zahrnuty do naší tisícovky.
Protože mě těší být součástí příjemného a zajímavého kolektivu autorů tisíce radostí.
Protože mě to baví a dělá mně to radost.

středa 23. července 2014

#199 Narozeniny

Byly doby, kdy jsem neměl rád své narozeniny. Jelikož jsou uprostřed prázdnin, byli vždycky všichni kamarádi a spolužáci jednak v myšlenkách někde úplně jinde, jednak často na táborech, dovolených, u babiček… A nebyl Facebook, který mě v takových chvílích spojoval se světem (a vnutil mé narozeniny mnoha známým přímo pod nos). Tak na mne v ten den mysleli většinou členové nejbližší rodiny. Není to málo, já vím. Ale bylo mi to málo. Taky jsem se jako kluk bál, že dostanu málo dárků. A jako dospělý, že dostanu moc – věcí.

Pak jsem si přečetl Pána prstenů. A až po letech mi došlo, jak geniální je koncept zmíněný v prvních kapitolách: dospělé Hobití kulatiny znamenají, že oslavenec dává dárky svým hostům, nikoli naopak. Nejde o to, vzít to doslova – vtip je v tom nečekat, že tu opravdovou radost vám někdo zvenčí zorganizuje nebo zajistí. O vlastní radost se v dospělosti musí člověk umět aktivně postarat. Možná právě jen tak bude podle jeho gusta... Někdy stačí správně si zvolit, v čí společnosti trávíte čas, a ono to ostatní přijde samo.

A tak jsem ve 30 letech poprvé vzal narozeniny do vlastních rukou a sám pro sebe a pro své kamarády uspořádal víkendový „den vděčnosti". Nakonec se mezi pátkem a nedělí u nás ukázala spousta príma lidí. Vypili jsme sud Guinnessu, upekli ovci a radovali jsme se. Od té doby jsem to už vždycky pojal skromněji, ale i tak to bylo letos báječné: zašli jsme na lukostřelnici (o tom jindy) a pak se celou noc těšili z veselé společnosti, vína, sýrů a muziky.



Dosavadní bilance od ostatních (4 hodiny odpoledne, a stále přibývá):
Celta a fantastický čokoládový dort od ženy.
Přání od dcerky.
Pomuchlání od synka.
Telefonát od rodičů.
Oříšky od babičky.
Sklenička sangrie od sestřenice.
Kniha od blízkého kamaráda.
Kniha od šéfa.
Bochník čerstvého chleba a sýr od kamarádů, jejich společnost po celou noc i ráno.
Noc plnou muziky a palačinky k snídani od brášky.
Zavolání od milé kmotry našeho synka.
SMS přání od kamarádky, sestry, tchána a tchýně.
Osobní e-mail od dávné milé spolužačky a spoluzpěvačky.
Nespočet gratulací přes Facebook.

A co jsem si nadělil sám?
Lukostřeleckou lekci s pěti skvělými kamarády.
Lahev rumu a holandský sýr.
Slušný oběd a večeři.
Večer a noc s muzikou a pak půl dne volna z práce.
Konzultaci stavebních plánů s kamarádem projektantem.
Návštěvu u babičky a sestřenice.

Když to tak počítám, je toho víc než kdy jindy. Děkuju!

PS: To s tím rozdáváním dárků všem příchozím je prý v Anglii běžné i u školních dětí a celkem slušně to ruinuje rodinné rozpočty. Hm, takhle to být nemá…

čtvrtek 17. července 2014

#198 Svítání

Zdravím vás z rozžhavené Dalmácie, která mi včera po páté ráno poskytla inspiraci na dnešní radost.
Každé ráno teď v létě vstávám v jinou dobu, ale vždycky až po východu slunce. Jednak vychází moc brzy (pro ženu na mateřské) a jednak se do prosluněného rána vstává mnohem lépe. A když jsem na dovolené, doufám ve vstávání ještě pozdější.
Když mě včera v pět ráno probudil Mladší na krmení, byla jsem zralá na skok z balkonu, protože mi bylo jasné, že už neusnu. Ještě nevyšlo slunce, ale už bylo dost světlo. Když jsem ale na balkoně přehazovala nohu přes zábradlí, všimla jsem si, že přímo proti mně nad kopcem září obloha blízkým svítáním. Rozhodla jsem se neskákal a užít si východ slunce. (Ve skutečnosti jsem si toho všimla z okna kuchyně, kde jsem chystala prckovi krmení. Skákat jsem chtěla až pak.)
Trvalo to jen pár minut. Bylo světlo už jako ve dne, na východě žhnula obloha do žlutooranžova a záře byla stále jasnější. A najednou se nad kopcem objevil kousek svítící žhavé koule a první hřejivé paprsky nasvítily krajinu kolem. Brzy dosáhly i na mě a já jsem cítila jejich teplou záři. Cítila jsem se osvíceně...
Během pár desítek vteřin se na obzoru odkrýval celý sluneční kotouč a nakonec se od horizontu odpoutal a rychle stoupal na své trase. Ještě chvíli jsem ho nadšeně pozorovala. Bylo to moc krásný a jímavý okamžik a já jsem byla ráda, že mě na něj Mladší včas vzbudil.

P.S. Omlouvám se všem, kteří vstávají brzy a kouzlo svítání si užívají pravidelně. Přiznávám, jsem spáč. A byl to pro mně vzácný okamžik.

P.P.S. A ještě jsem na chvíli usnula.

úterý 15. července 2014

#197 Klidná odpověď

Někdy přijde člověku v práci do schránky dlouhý e-mail. Plný barviček, VELKÝCH PÍSMEN, negativních emocí, obviňování a kdo ví čeho ještě. Také to znáte?

Mám jedno zvrhlé potěšení: odpovídat na tyto maily. Někdy to pochopitelně vyžaduje odstup, krémový věneček nebo rychlou chůzi na oběd a zpět. Pochopitelně to velice svádí přišít hrubou záplatu na hrubý pytel. Odpovědět na dlouhé osočování dlouhou apologezí. Vysvětlit do detailu, že se pisatel útočné epištoly mýlí – a případně, že nemá právo být takto arogantní.

Kouzelným trikem hodným mistra iluzionisty je sáhnout do pomyslného klobouku a dostat ze sebe jinou reakci: odpovědět stručně a konstruktivně. Poděkovat za věcné připomínky, vyhnout se reakci na útok. Nabídnout osobní setkání místo dlouhých mailů, klidně "co nejdříve, podle toho, jak se Vám to bude hodit".

Přiznávám bez uzardění, že se to ne vždycky povede. Někdy je to pěkně těžké neuklouznout v poslední větě. Jindy je nesnadné nezvorat to úplně už od začátku. Ale když se člověk udrží, nechá zprávu pár minut (v práci) či pár dní (v soukromí) neodeslanou, a pak to klapne a komunikace nezabředne do bahna, ale lehkonoze poračuje k rozumnému cíli? Pocit k nezaplacení!

čtvrtek 10. července 2014

#196 Kulturní památky

Přemýšleli jste někdy o tom, kolik je v naší zemi hradů a zámků? Moc, že? Kromě těch hodně známých, které jsou na každé mapě s turisticky zajímavými místy, jsou u nás ještě stovky dalších památek, o kterých nevíme, dokud se v jejich blízkosti neocitneme.
Ve spoustě vesnic stojí nějaký malý zámeček, historický mlýn, významná budova... Koneckonců samotné kostely, které jsou v každé vísce, jsou kulturní památkou. Pro příklad "skrytých" památek nemusím ani chodit daleko. V mých rodných Sokolnicích stojí zámek s malou zámeckou zahradou a bažantnicí. Patřil rodu Mitrovských, kteří v něm bydleli v zimě, zatímco v létě pobývali na známém Pernštejně. V současné době zámek slouží jako domov důchodců. 
Nad Sokolnicemi na Prateckém kopci stojí Mohyla Míru. Dvě stě let starou vzpomínku na vybranou bitvu u Slavkova nechal postavit císař Napoleon.
V blízkých Chrlicích, které jsou součástí Brna, stojí hezký zámek, který v dnešních dnech funguje jako Ústav sociální péče pro zrakově postižené.
V Předklášteří, v kraji, ze kterého pochází můj otec, stojí klášter Porta Coeli (brána nebes) s nádherným portálem. V Dolních Kounicích stojí zbytky jeho dvojčete - Rosa Coeli (růže nebeská). V Kloboukách u Brna je zachovalý větrný mlýn, který je vidět z hlavního tahu na Hodonín. A tak dále. Takových známých i neznámých památek bych mohla ze svého nejbližšího okolí vyjmenovat spoustu.
V úterý jsme byli s manželem navštívit jeho bývalého kokegu a současného kamaráda v Hrušovanech nad Jevišovkou. Pavel bydlí na dohled od hrušovanského zámečku, který je zároveň i důvodem, proč se z Vysokých Tater přiženil na jižní Moravu. Za komunistů sloužil zámek jako vojenská kasárna, ve kterých si odkroutil povinnou vězeňskou službu a seznámil se se svou nastávající ženou. Vojáci zámek zdevastovali, v současné době je to ruina. Je to škoda, je to jinak krásná budova.