čtvrtek 21. srpna 2014

#208 Oblíbené jídlo

Napsala jsem čtyři řádky a zase je smazala. Napsala jsem další odstavec a nechala ho v konceptech, na příště. Napsala jsem pár vět a tak dlouho je přepisovala, až jsem je nakonec smazala taky. Chybí mi inspirace. Je tolik věcí, které mně dělají radost a tolik radostí, které jsem potkala právě dnes a přesto nevím, o čem napsat. Slunce se mezitím zase schovalo za mraky, zabouřilo a za chvíli přišel déšť. Hleděla jsem z okna a hledala nápad. Pak přišla mamka, že už je oběd (jo, dneska máme azyl u babičky). Moje nejoblíbenější jídlo. A najednou jsem věděla, o čem budu psát. O tom, co mi dnes udělalo největší radost.
O jídle. Po dlouhé řadě dnů, kdy vařím pořád dokola já, uvařil někdo jiný. Moje nejoblíbenější. A hned mě taky napadlo, co mě vlastně v několika příštích dnech čeká. Budu slaměná vdova, takže přijdou na řadu má oblíbená jídla, která mému muži až tak moc nechutnají, tak je vařím hlavně, když není doma. Špenát, rajská omáčka, škubánky, hovězí ve vlastní šťávě a nebo bramborové tašky. A to je to, co mi dneska udělalo největší radost. Kus žvance. Promiňte mi moji dnešní absenci poetična, snad příště.

úterý 19. srpna 2014

#207 Cizí obýváky

Nevykládal bych to pro Freudovsku rovnou jako žárlivost nebo závist, ale veliká zvědavost na něco, co ONI mají a MY ne, bude určitě obecným reflexem. Děvčata, znáte to taky?

Nejde mi teď ale o primární ani sekundární pohlavní znaky. U mne je to nejsilnější mít/nemít svázané s fenoménem "obývací pokoj". Ne, že by v domě neexistovala místnost, která je schopná pojmout větší množství lidí, kteří by si měkce posedali, k ruce dostali něco dobrého k pití a zobání, a povídali si. Pokud by to nešlo někde jinde, dalo by se to zařídit...
Žádná z našich místností však tuto "obývací" funkci neplní primárně a trvale. Ani jedna z mých rodin nikdy neměla doma televizi, tak kolem ní nevzniká silové pole, stahující členy rodiny před obrazovku. Stejně tak není potřeba vymýšlet, pořizovat a sofistikovaně rozmisťovat sedačky, sofa, gauče, v kterých by se hlavně dobře sedělo a koukalo...


Před mnoha lety jsme s kamarády pár dní bydeli v Oss u holandské vdovy – ševcové ortopedické obuvi. Seděl jsem v kuchyni, zatímco ona připravovala večeři, a obdivoval jsem velký kruhový stůl z masivního bílého dubu. Naše hostitelka na to poznamenala, že kolem toho stolu se odehrává veškeré důležité dění v tomto domě: sedává u něj ona sama, přijímá u něj zákazníky i návštěvy. Pokračovala, že si soukromě zvykla dělit rodiny a domácnosti na "kitchen-centric" a "living-room-centric".

Marná sláva, u nás tím srdcem domácnosti také vždycky byla kuchyň. A není to jen celkovou orientací na jídlo, kterou nám asi nikdo neodpáře. Na stole v kuchyni se i píše, maluje, řeší se u něj výchova, plány na dovolenou, zdraví i finance.

Ale možná o to víc mě přitahují cizí obývací pokoje: co je na nich výjimečného? Jak moc jsou "obydlené"? Co se v nich děje? A hlavně: jak jsou vyzdobené? Naučil jsem se to sledovat právě v Holandsku: v některých městech a vesnicích Severního Brabantu to bylo neodolatelné: veliká okna bez záclon přímo vyzývají k tomu, abyste se podívali dovnitř. Nezdá se, že by to obyvatelům vadilo a vlastně nikdy se nemají zač stydět.

Sám nemám v posledních letech prostor ani kapacitu na nějaké "vyzdobování", i když jsem žil dlouho spíše v opačném extrému. Čím víc nás doma je, tím více tíhnu k minimalismu. Ale i proto se rád dívám, jak své byty zdobí ostatní a moc mě těší, když má milá přijde s nějakým nápadem... Pár jsme si jich teď zase přivezli z Holandska a už se moc těším, až je budeme realizovat.


čtvrtek 14. srpna 2014

#206 Z domácích zdrojů

Z příchodem mých dětí na svět se mi zásadně změnil pohled na spoustu záležitostí. Dřív jsem vždycky říkala, že nechci na zahradě nic pěstovat, protože v supermarketu jde všechno sehnat a víceméně za pár korun.
Už si to nemyslím. Teda sehnat se všechno dá a relativně i ne moc draze, ale... No, tak na našem provizorním pidizáhonku za domem pěstujeme (teda muž pěstuje, jak už víte) ředkvičky, hrášek, kedlubny, rajčata, papriky, feferonky, dýně, okurky a bylinky. Kolem pár rybízů, srstek, broskví a malin. Brambory, cibuli ani česnek, o kterých jsem kdysi prohlašovala, že v zahradě nikdy, jsme zatím sázet nezkoušeli, dostáváme je od mužových rodičů. Ale brambory vyzkoušíme příští rok, mám super tip na spoustu hlíz na malém prostoru...
Spoustu domácího ovoce i zeleniny dostáváme od rodičů obou. Vajíčka, králíky, ryby i krůtí maso taky. Občas i kachnu, klobásy, kus prasete a sádlo. Med dostáváme od manželova kamaráda nebo kupujeme od taťkovy známé. Vše domácí. Chleba i rohlíky si pečeme vlastní (i když ne vždycky). Pro mléko a sýry jezdíme do blízkého kravína a z toho mléka si také děláme domácí jogurty a pribiňáky. Zkoušeli jsme i tvaroh, ale ten nás moc neohromil.
Marmelády, povidla, sirup, přesnídávky, kečup a zavařeniny si děláme vlastní. Sušené ovoce do domácího muesli mi suší taťka. Vlašské ořechy dostáváme a ostatní, pravda, kupujeme.
Mýdlo na mytí, holení i šamponové si kupuju od Mydlinky Karolinky, takže je vlastně taky domácí.
A to všechno mně dělá velkou radost, protože mám pocit, že sobě i své rodině dávám něco lepšího, než bych koupila v supermarketu. A ona mi navíc dělá radost i ta výroba a to moje "křečkování". Jojo, děti člověku změní život...

čtvrtek 7. srpna 2014

#205 Zahradničení

Jsou věci, které nám dělají radost, protože jsou příjemné, dojemné, protože se nám daří nebo protože nám zlepšují náladu. A jsou věci, které nám dělají radost, i když se nám zrovna nepovedou. Dnes chci psát o jedné takové činnosti, v níž nejsem zrovna úspěšná a přesto mi nosí radost. O zahradničení. Já jsem totiž typický kozel zahradníkem. Ani ne tak, že všechno sežeru, jako že na to prostě nejsem ta správná osoba.
Uvědomila jsem si to včera, když jsem hlídala jedenáctiletého prasynovce Honzíka, který mi jen tak ledabyle oznamoval, že mu vykvetla kala. Už věky pěstuje kaktusy, poslední roky si k nim přidal další rostlinky, bylinky a květiny. A daří se mu.
Mně chcípne každý druhý kvítko. Z těch domácích v květináči mám úspěšnost padesát na padesát. Orchideje žijou všechny tři (a ty by mě zrovna nemrzely...), guzmánie, dracena a amarylis jsou nenáročné a ibišek jsem v podstatě vzkřísila z mrtvých (léčila jsem ho biolitem od mšic - mimochodem, to kvítko, co nevím, jak se jmenuje, a už dvakrát jsem ho předtím resuscitovala, léčbu biolitem nerozchodilo). I ta jedovatá zelená věc zatím žije. Slunečnice, vánoční hvězda, růže a tilandsie už odpočívají v chlorofylovém nebi.
Venkovní květináčové květiny mají téměř stoprocentní úmrtnost (zapomínám zalívat). Osteospermum a petúnie uschly hned, zbytek bojoval, ale marně. Jenom hortenzie se zatím jakž takž drží (a to hlavně díky tomu, že jsem ji dostala teprve před měsícem k narozeninám a celkem často na ni prší). Ale uvažuju, že ji z květináče přesadím do země, tak bude mít šanci na dlouhý život. Květiny venku v zemi u mě totiž jsou nejúspěšnější. Skoro všechny to přežijí.
Ale přesto mě to baví a těším se, až budeme mít terénní úpravy kolem domu všechny hotové a budu moct si pomalinku dotvořit zahradu a předzahrádku k obrazu svému. Plány mám velkolepé. Úspěšnost? Uvidíme.
Jo a pěstování zeleniny se radši chopil muž, on je v zalévání zodpovědnější...

středa 6. srpna 2014

#204 Pekárny



Takovýhle zážitek se Vám nestane jen tak. Musíte k tomu:
  1. najít věrnou ženu vášnivě zahradničící
  2. nechat svou rodinu rozrůst tak, aby se nevešla do půjčeného bytu
  3. pořídit domek se zahrádkou na malém okresním městě
  4. oblíbit si cestování vlakem
  5. slíbit, že budete brzo odpoledne doma
  6. na to konto vyrazit na vlak v půl šesté
A pak se to stane. Zjistíte, že nenápadně ošklivá jednopatrová budova u řeky voní. Omamně, podivně. Je to pekárna, a ve městě je ještě nejméně jedna. V určitou denní dobu se z jejích otevřených oken – ale zjevně i ze všech skulin pode dveřmi, z větráků a komínků – line typická vůně čerstvě pečeného chleba nebo rohlíků.
Z okna se navíc někdy nese hlahol a smích, mísící se s muzikou z rádia. Kdo jsou ta děvčata, která se při práci smějí? Baví je tahle náročná a voňavá dřina? Jsou lehce oblečená, aby nezmírala horkem? Co dělají přes den, když tráví noční směny u pecí?
Zvláštní je, jak oprýskané pekárny bývají. Zjevně není pekařina nějak zvlášť výnosné řemeslo. Minulý týden jsem narazil na známou milou vůni v Golčově Jeníkově a ejhle, v postranní uličce se krčil nevzhledný špinavý dům s nápisem pekárna. Přesto a možná právě proto mám rád jak pekaře, tak pekárny.
Jezdil jsem několik let do Modřan kolem čokoládovny Orion a nikdy si mé srdce nezískala. Byla cítit příliš daleko a velká část toho čmuchu (ó neutrální angličtino, jak teď postrádám neutrální výraz smell, abych nemusel použít smrad, neboť vůně to rozhodně nebyla) byla příliš tučná.
Zato pekárny, ty voní dobře. Jen kousek, při dobrém větru nanejvýš na sto metrů. Přijeďte někdy k nám do Kolína, ucítíte to sami.

čtvrtek 31. července 2014

#203 Bratrská láska

Sice jsme se jako děcka pořád pošťuchovali a řezali jsme se, ale postupem času jsme si s bráchem vytvořili velmi pevný vztah. Troufám si říci, že až výjimečný - nebo aspoň tak už mi to několik lidí v průběhu času řeklo. Svěřujeme se (zcela určitě já jemu) jako nejlepšímu kamarádovi, podnikáme společné akce, výlety, legendární návštěvy kina (ty víš, proč legendární;). Máme společné koníčky, občas spolu jedeme na dovolenou (jojo, naše legendární dovolená v Dahabu:), než jsem měla děti, chodívali jsme spolu plavat a trénovat freediving, chodili jsme spolu do tanečních, teď chodíme do jazykovky. To on dal první impuls k tomu, že jsem začala běhat a já jeho (snad) přivedla ke čtení.
Celkem automaticky jsem ho požádala, aby byl kmotrem mým dětem. Nedokážu si představit, komu jinému bych je radši svěřila, kdyby se mi mělo něco stát.
Doufám, že i mí synové budou mezi sebou mít tak pevné pouto. Zatím samozřejmě těžko říct, nejsou sourozenci ještě ani rok a půl. Vypadá to ovšem nadějně. Mají se totiž upřímně moc rádi a nežárlí na sebe. Mladší to má mnohem jednodušší, už od narození má brášku, kterýho zbožňuje, a který ho zbožňuje, a je to pro něj samozřejmost. Starší se sice musel poprat s tím, že už není sám, ale zvládl to skvěle. Od začátku se na miminko těšil a já jsem se mu to snažila ulehčit tím, že jsem bránila jakýmkoli náznakům sourozenecké rivality.
Ano, sem tam se pohádají o nějakou hračku. Ano, občas si chce Starší hrát sám a Mladší to nechápe. Ale to je naštěstí jen výjimečná situace. Když vidím, jak se ráno láskyplně vítají, jak Starší popřeje Mladšímu dobré ráno a ptá se ho, jak se vyspinkal (nekecám, každý den!), jak si spolu hezky hrají. Jak Starší vždycky okamžitě přiskočí na pomoc Mladšímu, když potřebuje, jak se o něj stará, jak se automaticky spolu o všechno dělí. Jak Mladší chodí za Starším kamkoli se hne a snaží se ho napodobovat. A on ho učí - jak dělají zvířata, jak se maluje, jak se skáče v kalužinách a staví se bábovky...
Myslím, že to chytli za dobrý konec. Mně nezbývá než doufat, že jim to vydrží, a podporovat je.

pondělí 28. července 2014

#202 Pane Lorenc, uvezu to?



Pokud jste snad neviděli film Na samotě u lesa, jistě z něj znáte alespoň hlášky, které doslova zlidověly. Pan Lorenc je karikatura, ale tak jako je za pověstí skryt nějaký pravdivý základ, je pan Lorenc archetyp, kterému můžu (v dobrém slova smyslu) přiřadit konkrétní osoby. Představuje pro mě nějakého moudrého stařešinu, který sice na jednu stranu může být brzdou pokroku, ale především je nositelem vědění, zejména takového, které těžko vyčtu z knih. Je dobré si jeho rady vyslechnout, přestože jich nemusím dbát (ačkoliv je dobré vědět, proč jsem tak učinil). Člověk by měl ctít starší a pokud je to někdo jako pan Lorenc, je to hned snazší. Podle mě jde o úžasné win-win řešení: mně to pomůže a oněm starším lidem to přidá na důležitosti a důstojnosti. Je nezbytné mít pana Lorence i u vás v práci.
  • „Mladí vpřed, staří na svá místa!“
  • „Jsme mladý, dynamický kolektiv.“
Proč bychom měli začínat od píky, když se můžeme postavit na ramena našich předků. Samozřejmě mám svého pana Lorence i ve stavebnictví, jinak bych se neodvážil začít se stavbou svépomocí. Nedávno jsem začal koketovat s myšlenkou, že bych se vrhnul do včelaření (nic velkého, tak tři úly). Věnoval jsem nějaký čas teoretické průpravě, ale co dál? Nakonec jsem si uvědomil, že ve svém blízkém okolím mám tolik včelařů, kterých se můžu zeptat, že by byla neskutečná škoda toho nevyužít. To takhle přijedete koupit několik kilo medu a rázem zjistíte, že uplynuly už dvě hodiny a že byste dokázali poslouchat celý den. V příspěvku bydlení u rodičů jsem upozorňoval na myšlenku „Kdyby byla úcta k rodičům něco snadného, nemluvilo by se o tom v Božím přikázání.“ V dobře fungujícím společenství není výchova pouze na bedrech rodičů. Dalo by se říct, že pan Lorenc v podstatě vychovává. Přidal bych ještě citát z knihy o bitvě u Thermophyl Ohnivá brána
Vynikající zvláštnost spartské metody je v tom, že každého chlapce vychovává učitel, nikoli jeho otec. Učitel může říkat věci, které otec nemůže; chlapec se může přiznat učiteli k věcem, s nimiž by se hanbil svěřit otci.
Páni Lorencové mi dělají ohromnou radost, máte někoho takového i vy?