čtvrtek 16. října 2014

#226 Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet...

...je někde schované sluníčko. Když jsem se ráno vzbudila, byla mlha neprůhledná už ve vzdálenosti sousedova domu. Byl to okamžik, kdy si svítání teprve razí cestu noční tmou a díky husté mlze se na kratičký okamžik zdálo, jako bych byla v celém vesmíru jen sama ve svém domě.
S postupem času, když už jsme vyrazili z domu, mlha trochu zřídla a kdesi daleko za ní na východě se dalo tušit stoupající slunce. Díky mlze bylo ale stále šero a vysoká vlhkost ve vzduchu dávala vůní jasně najevo, že je podzim. Do toho kdesi nad mou hlavou zakrákala vrána. Mlha nás obklopovala, ať jsme se hnuli kamkoli. Ačkoli to zní jako scéna z hororu, mě se to líbilo. Byl to spíš takový film noir naživo.
Staršího syna zajímalo, co vlastně mlha je a jak to, že kolem nás ji nevidíme a o kousek dál ano. A zkuste to vysvětlit tak, aby to pochopilo pětileté dítě. Cesta nám pěkně utekla a mlha kolem nás se rozplývala, takže jsme za chvilku viděli i vzdálenější domy, auta a lidi.
Mizící mlha za sebou zanechávala kapky rosy, které v sílícím slunečním jasu třpytily na všem. Nejpůsobivěji vypadaly na povlávajících babích létech, která se zachytila téměř na každém stromu nebo keři. Řetízky jemných perliček lákaly k tomu, vzít je do ruky, nasadit si je na krk, omotat kolem zápěstí... Ale při sebeněžnějším dotyku se krása rozpadla.
Nakonec se převalující mlha rozptýlila úplně a dala prostor hřejícímu podzimnímu slunci. Bylo to velmi poetické ráno.

Fotka je Radky Pragrové.

středa 15. října 2014

#225 Dlouhé i krátké

Potkal jsem na chodbě kolegyni, a uvědomil jsem si, že se mi moc líbí její účes. Má vlasy střižené dost na krátko, řekl bych nezkušeně "dokulata", a hlavně: dobře ladí k tomu, jak energicky a přitom jemně působí jako žena. A jak to tak bývá, hned jsem chtěl začít psát o tom, jak mám rád krátké vlasy, zavzpomínat při tom na Zuzku Navarovou a Irenu Škeříkovou, připomenout Sinead O'Connor...
A už už jsem to měl rozmyšlené, když jsem náhodou narazil na jednu fotku a všechno se mi to otočilo: vždyť já mám vlastně nejradši dlouhé vlasy! Takové ty opravdu hodně dlouhé, nejlépe, když se spletou do copů, ne, vlastně ne, radši když se volně rozpustí a foukne do nich vítr... Ach jo. Prostě mám rád vlasy?

Tady je přítomno krom vlasů a sukně ještě jedno téma, ale to si nechám na jindy :o)

A úplně stejný proces se odehrál, když jsem chtěl psát o sukních. Nejprve zas o těch dlouhých, katolicko evangelicko etnických, staroódních, volných, hipísáckých. Na ty prostě nedám dopustit. No jo, ale pak jsem zas potkal svou oblíbenou manželku v široké sukni ke kolenům, s fialovými punčochami, a uvědomil jsem si, že i ty krátké sukně mají mnoho do sebe. Tak už vím, že mám rád i dlouhé, i krátké. Prostě sukně. Čím volnější, tím lepší, to zas jo, na nějaké přiléhavé mini mě neužije.
Tak vám nevím – nejak se neumím rozhodnout. Miluju ženské vlasy. Nemůžu se nabažit sukní. A moje malá dcerka už roztáčí kola a přitom pohazuje hlavou, zpívá si a mě je dobře na světě.

PS: Ještě mě napadá, že bych mohl začít psát o písničkách (mám rád jednoduché a krátké – a narozdíl od většiny lidí mám rád i ty dlouhé), ale to si nechme na jindy.


pondělí 13. října 2014

#224 Vesnická plovárna

Moje babička a děda bydleli ve vesnici na kraji Železných hor. Trávila jsem tam důležitou část svého dětství... i pubertu. Víkendy, prázdniny.. celé léto. Procházky se psem po polích, loukách a po lesních cestách.. snění na říčních kamenech... rýžování zlata v potoce, které končívalo holinkami plnými vody a plížením kolem babičky, aby nevěděla...   
Taky to byla vesnická plovárna, kam přitékala ledová voda z potoka. Betonový bazén, okolo tráva, pokukování po místních klucích, nanuky...  Opálená paní, která sedávala za vchodem a trhala z barevných papírových klubek lístky - vstupenky.
Už jsem velká.. a tak sem, do toho mého pohádkového kraje, beru v létě děti, které mi pár odvážlivců svěří a děláme expedici..
Spíme v domě, kde bydlívala moje babička (dožila se skoro sta let, ale našich výprav se nedožila) a já se snažím dětem přiblížit tu úžasnou atmosféru prázdnin, léta, vesnice, zprostředkovat jim všechny ty vůně, možnosti.. Brouzdáme se vysokou trávou, chodíme k řece, objevujeme les, na zahradě trháme maliny a u potoka zakopáváme poklad. 
A na plovárnu je beru. Je celá v novém. V bazénu jsou modré dlaždičky, tráva pěkně posekaná, nové brouzdaliště pro nejmenší, hřiště na plážový volejbal, nová klouzačka. 
Ale víte co? Ledová voda stále přitéká z potoka a u šaten prodávají nanuky... a za vchodem.. Hádejte... Za vchodem stojí opálená paní a trhá papírové vstupenky z barevných klubek. Modré pro dospělé a žluté pro děti...
Nasávám tu atmosféru... a je to stejné jako kdysi... i já jsem stejná. 
Nic se nezměnilo.

pátek 10. října 2014

#223 Barevné listy

Snad aby nám vynahradil to, co značí - tedy přechod z horkého léta do dlouhých měsíců mrazivé zimy - přišel podzim s dechberoucí satisfakcí. S příchodem babího léta začíná měnit listy na stromech z monotónní zeleně na barevnou škálu podzimních barev. Všechny odstíny žluté, oranžové, červené a hnědé se mísí v nádherné symfonii barev, tvarů a šustění pod nohama.
Jak se ale barva listů vlastně změní? Zelené zbarvení listu způsobuje chlorofyl. Listy obsahují také několik žlutých, oranžových nebo červených barviv, která jsou chlorofylem potlačena. S odcházejícím létem klesá aktivita fotosyntézy, rozkládá se zelený chlorofyl a uvolňuje místo pro karotenoidy (žlutá a oranžová barviva) nebo antokyany (červená barviva), která jsou vůči rozkladu odolnější a tak způsobují změnu zabarvení listu. U některých dřevin se na podzim v listech ukládá i větší množství tříslovin, jejichž přítomnosti dodá spolu s barvivy hnědé zabarvení. Každý strom má jednotlivých barviv jiné množství a výsledná barva podzimního listu je výsledkem smíchání obsažených barev.
Změna listů v barevnou záplavu je tedy vlastně způsobená postupným odumíráním listu, ale díky té barevné škále teplých tónů je ten podzim mnohem snesitelnější.

úterý 7. října 2014

#222 Povedené loučení

Loučení. Neměl jsem ho rád. Bolelo mě, a tak jsem se neloučil. Mizíval jsem po anglicku i ve chvíli, kdy se ostatní dobře bavili, nebo si nevšímali. Ale to by byla jen jedna stránka neloučení: vyhýbání se těm "chvílím". Já jsem se ale neuměl ani rozloučit vevnitř, tam, kde by to bylo na místě. Ženě, která mi bývala blízko (a snad i já jí) jsem nepřestával psát pozdravy ještě několik let poté, co se odstěhovala a nadobro odmlčela. O loučení se s věcmi, knihami a kusy oblečení už ani nemluvím.

Foto Hellish na Albumino.com


Když zemřel Jiří Rada, dirigent našeho komorního orchestru, báječný učitel a tak trochu náš náhradní dědeček, měl jsem zrovna nějak napilno a vnitřně jsem se dost bál jít na pohřeb – byl by to vlastně první pohřeb na prahu dospělosti... Nevěděl jsem, co bych měl říkat, co bych měl dělat. Styděl jsem se, že bych pravděpoobně nebrečel... Znáte to taky? Nešel jsem. Nerozloučil jsem se. A vlastně ani vevnitř. Nepoděkoval jsem za to, co bylo, nevyslovil jsem, co zbylo nedořečeno, neuvědomil jsem si, co všechno pro mne znamenal. A přitom mně naučil tak moc. Nesmírně moc. Brečel jsem až o několik let později, když jsem si to uvědomil. A poděkoval jsem mu alespoň zpětně.

Vloni najednou zkolaboval dědeček, sanitka ho odvezla v bezvědomí. A mě se tak strašně nechtělo do nemocnice. Já vím, je to ostuda. Ale ta bezmoc, která na mne z nemocnic dýchá, je prostě strašná. Bez ohledu na modernost přístrojů a profesionalitu a laskavost personálu. Pochopitelně, bezmoc a strach jsou ve mně, ne v těch nemocnicích. Měli jsme však odjet na dovolenou do zahraničí a má milá mi kladla na srdce, ať to překonám. Že tam zajde se mnou. A začala mluvit o loučení, o tom, jak je důležité v pokoji propustit toho, kdo odchází. Jak je dobré vyslovit odpuštění a poprosit o to, aby bylo odpuštěno i mně. Nakonec jsme se tam vydali ještě spolu s maminkou a byly to nesmírně silné chvíle. Dědeček už toho málo vnímal, ale myslím, že jsme si ještě stihli vyjádřit, jak moc se máme rádi. Zpráva o tom, že odešel a nic už ho netrápí, nás zastihla v Rakousku o pár dní později. Dal jsem si s kamarádem pivo na památku dědečkovy statečnosti a dlouho myslel na jeho poslední slova: "Děkuju za všechno". A pak jsem už bez obav šel s ostatními na "pohřeb", ale zajména proto, že to byly bohoslužby, soustředěné poděkování za dědečkův život.


A tak jsem se nějak začal učit loučit. A dělá mi radost, když se loučení povede. Nejen to poslední. Když člověk dokáže po společně prožitých cvílích (nebo letech) propustit druhého i sám sebe na další samostatnou cestu – ať už do jiné práce, do zahraničí, nebo do manželství, nebo na věčnost... Když se mi podaří uvědomit si, že jedině jablko, které se oddělí od větve, spadne na zem, předá své živiny semínkům, aby mohla vzklíčit a začít růst v novou rostlinu, jen takové jablko může předat dál štafetu na cestě života. Jedině strom, který jablko pustí, má šanci na pokračování.


Bolesti se člověk nezbaví. Je ji ale možné přijmout a přikrýt vděčností.



PS: Za podporu a provázení při posledních loučeních jsem moc vděčný Cestě domů. A proto sem dnes dávám i jejich obrázek:

pondělí 6. října 2014

#221 Jednou domů

Někteří z nás se pohybují hromadnou dopravou na stejné trase nebo trasách neustále dokola. Má to svá pro a proti, jako každý jiný druh dopravy. Já třeba tvrdím, že mám nejlepší hromadné taxi. Mám soukromého řidiče, kterého si platím za směšný peníz, takže mohu třeba po cestě klidně usnout s vědomím, že mne když tak v cílové stanici vzbudí. Alespoň zatím se mi nikdy nepodařilo dojet až do depa, i když jednou už jsem málem zůstala odstavena v autobuse.
Svět je vlastně strašně malý, a pokud se pohybujete po stejných trasách, potkáváte časem stále stejné lidi. V dobách, kdy jsem ještě měla zaměstnání v docházkové vzdálenosti od nádraží, jsem třeba v jednu a tu samou dobu míjela na přechodu pro chodce pána v černém kabátě s kufříkem. Nevěděla jsem, kdo to je, neznali jsme se, přesto jsme se časem na sebe začali usmívat, když jsme se viděli na opačných stranách téhož přechodu. A pak dokonce i zdravit přáním dobrého dne.
Mezitím jsem změnila zaměstnání a začala jsem se pohybovat po lehce jiné trase a potkávat zase jiné lidi. A tak jsem třeba vysledovala, že v určitou dobu z konkrétního místa na konkrétní místo jezdí paní věkově asi tak mezi 40-50 lety, vždy pečlivě upravená, v kozačkách a minisukni, leč o dvou holích. A v místě, kde vystupuje, a kde čekám na další spoj, se zase v danou hodinu objevuje mladý muž, který nese v náruči do školky svou malou dcerku. Nemůže bydlet daleko, to dítě se jistě cestou pronese.  A na tom samé místě zase nastupuje velmi pohledný mladý muž, který jezdí do konkrétní fabriky a jediné, co o něm vím, je, že mluví německy. A v tom samém místě odpoledne zase vídám černovlasého Francouze v motorkářském a s copánkem, který vyzvedává své dvě malé blonďaté dcerky v kompletním ošacení a vybavení Hello Kity.
Všechny tyhle postavičky běhají po stejných trasách v určitou dobu v určité frekvenci, a někdy je zvláštní se zamyslet a domýšlet se, kdo asi jsou a jak se ocitli tam, kde jsou… Člověk denně potkává tolika lidí… A vůbec všeho… Je to každodenní mumraj, který nevnímá, dokud ho vědomě nezačne vnímat. A občas žasne, jak to, že si toho či onoho nevšiml. Tohleto přesouvání se z místa na místo vlastně připomíná klasické mravenčí pěšinky, jen si to neuvědomujeme. Ale kdybychom to viděli shora, muselo by nás to napadnout. Jsme jako mravenci v mraveništi, kde se taky všichni neznají.
A tak se zase odpoledne objevuji u autobusu, kde si časem začnete pamatovat i řidiče. Tedy až na ta dvojčata, která rozeznám od sebe jenom tím, že jeden je srandista a ten druhý bývá nerudný. A řidič si zase pamatuje vás.
Pokud se pohybujete denně (nebo aspoň v pracovní dny) na stejné trase, je zcela běžné, že se dříve nebo později stane klasická úsměvná situace, že člověk odjíždějící třeba z Českých Budějovic hlásí jako cílovou stanici při koupi jízdenky právě České Budějovice. Většinou se všichni zasmějí a dotyčný pak objeví, že vlastně už jede zase na opačnou stranu a vzpomene si, kam to chtěl. Ale pokud jede řidič, který jezdí tu trasu často, ví, kam s největší pravděpodobností pojedete už ve chvíli, kdy vás uvidí. A vy pak nemusíte říkat už vůbec nic kromě: „Dobrý den“.
A tak i já jsem jednoho dne nastoupila a s klidným svědomím jsem řekla: „Dobrý den, jednou domů.“
Řidič se usmál a odvětil: „Až tam?“

„Ano.“ Zaplatila jsem a obdržela lístek. A pak jsem se v klidu došla posadit s vědomím, že usnu dřív, než z toho nádraží vyjedeme. Ne, dneska neuvidím důvěrně známé kulisy ani večeřící srnky. Dneska budu spát. A kdybych zaspala cílovou stanici, on mne někdo vzbudí.


čtvrtek 2. října 2014

#220 Sousedi

Za svůj život jsem se zatím dvakrát stěhovala (a po jeho zbytek už to neplánuji), takže jsem vystřídala troje sousedy. A protože pokládám za  důležité se sousedstvem dobře vycházet, obzvlášť na vesnici, kde jsou si lidi tak nějak bližší, tak se o příznivé vztahy snažím.
Za devět let, co jsem odstěhovaná z rodného hnízda, jsem si vytvořila názor, že vztah s okolím z ulice je vizitkou především nás samotných. Ano, existují sousedi, kteří vás nebudou mít rádi, nebo kteří vám budou otravovat život (třeba i nevědomky), i kdyby jste se samou snahou rozkrájeli. Ale podle mě je v tomto okamžiku důležitá sebereflexe - a jaký jsem já soused?
Vysvětlím to hned: před devíti lety jsem se stěhovala poprvé a od počátku mi bylo "domácími" vsugerováváno, že sousedi (nejen ti nejbližší) jsou "nepříjemní, nesympatičtí, komunisti (nekecám) a (za všeříkajícího ušklíbání) takoví... jak to říct". V podstatě z blízkého okolí se dají jen ti ze dvou domů vpravo (a to byli shodou okolností příbuzní). Ale protože jsem vychovaná zdravit a slušně jednat, se sousedy jsem se zdravila a bavila, i když jsem o nich měla ten předpojatý obrázek. A s přibývajícím časem jsem zjišťovala, že vůbec nejsou špatní, že se s nimi dá vycházet a postupně jsem s nimi všemi navázala kladný vztah.
Když jsme se stěhovali podruhé, litovala jsem, že přicházím o dobré sousedy, a že získávám nemilé sousedstvo, které nám při stavbě domu házelo klacky pod nohy. Opět jsem o nich slyšela samé nelichotivé zvěsti a říkala jsem si, že se stěhujeme do pěkně nesympatického okolí. Ale, jak už jsem výš zmínila, vštěpované vychování mi nedalo, a ejhle: ani ne za rok a půl od nastěhování vycházím dobře se všemi sousedy z ulice (a s některými velmi dobře díky přátelství našemu nebo našich dětí). A začalo mi docházet, že jaké budu mít vztahy se sousedy, je především ve mně. Že ten, kdo nevychází z žádným ze svých sousedů ani tam, kde bydlí, ani tam, kde my jsme stavěli, bude nejspíš špatný soused sám. Protože pokud já během krátké doby zvládnu začít vycházet ze všemi z okolí díky slušnému jednání, zdravení a úsměvu, pak právě to bude to, co jim na předchozím sousedovi chybělo.
Dvacet let jsem bydlela u rodičů, kteří měli přímo ukázkové vztahy se všemi z ulice. A vždycky jsem je obdivovala, že dokázali opakovaně podat pomocnou ruku tomu, kdo nad nimi v minulosti ohrnoval nos. A tak dobré sousedské vztahy jsem chtěla i já. Ale naštěstí jsem pochopila, že nestačí jen chtít, ale je potřeba na tom pracovat. A jde mi to a jsem na to pyšná.
Vím, že je to trochu kostrbaté, ale snad pochopíte, co jsem tím chtěla říct.