čtvrtek 28. srpna 2014

#211 Sukně a šaty

Nedávno jsem jela do Brna a zničehonic mě napadlo, že strašně málo nosím sukně a šaty, ačkoli je mám moc ráda a myslím si, že ženám velmi sluší. Tak jsem se rozhodla, že budu sukně nosit co nejčastěji. Aspoň jednou týdně. Vždyť jich mám tolik. Tak teď už tři týdny nosím sukně za každého počasí - mini, dlouhé, plátěné, riflové, s volánkem a šaty. A najednou si připadám tak nějak "hezčí" nebo spíš "ženštější".
I když si oblečení ve skříni probírám celkem pravidelně, aspoň jednou za rok, najednou mě to donutilo se věnovat v šatníku jen šatům a sukním. Tuhle jsem si jednou koupila ve výprodeji za 50,-, prodavačka byla nadšená, jak mi (údajně) sluší. No... mini v černobílé kohoutí stopě se stříbrnou stahovací mašličkou v pase, nikdy jsem ji na sobě neměla. Šup s ní do kontejneru na oblečení. Tamtéž putovala hříšně krátká otrhaná džínová sukénka a pletená dlouhá sukně do půl lýtek. A celkem pěkné puntíkované šaty z nepříjemného materiálu.
Za to jsem si do skříně nastěhovala dvoje nové šaty - růžové letní a meruňkové elegantní. (Taky vidíte ten nepoměr? Dvoje dovnitř, čtyři ven... To budu muset dorovnat.) Kdykoli se chystám někam ven, ať už do města na nákupy nebo jen s kočárkem na procházku, moje první volba je sukně. Pouze na houby do lesa jsem si vyšla v kraťasích (nemám sukni s kapsou na kudličku:) a párkrát v hodně nepříznivém počasí jsem volila tříčtvrteční nebo dlouhé kalhoty.
Vzápětí po mém vnitřním rozhodnutí nosit častěji šaty a sukně mě napadlo, že zkusím vyzvat na sociálních sítích další ženy, aby se přidaly a nosily sukně. Udělalo mi velkou radost, jak rychle a nadšeně se po internetu začaly šířit fotky dámských nohou v sukních a šatech s označením #52sukní (chválím především Twitter, ten zareagoval okamžitě a masově; Google+ a FB se, jako i v jiných mých projektech, rozhoupávají pomaleji). Další velkou radostí se stala účast pánů, akce 52 sukní už se zúčastnilo minimálně deset mužů a fotky chlupatých lýtek v sukních se stále objevují. A nemenší radost jsem měla, když se na dámské jízdě objevily kamarádky v sukních se slovy "Vzala jsem si ji kvůli tobě."
Já budu nosit sukně dál. Co vy?

Ta moje, první

První chlap, Auv Ajs

A pro radost Kuliočko, i s make-upem


středa 27. srpna 2014

#210 Ranní déšť



Už druhý den po ránu prší. A venku to voní. Pořád ještě je léto, i když babí. Budu rád sedět v teplé kanceláři, popíjet horký čaj a při práci schnout.

Mám rád ranní déšť. Nepřekvapí vás, víte o něm většinou už ve chvíli, kdy vyrážíte z domu, můžete popadnout deštník nebo bundu... a nebo taky ne. Necháte dopadat kapky přímo na holou hlavu, s bláhovou nadějí, že jemně zality, vlasy zase pěkně porostou.

Jste-li zrovna na vandru, jen pěkně popotáhnete celtu, zavrtáte se hlouběji do spacáku, a lenošíte dál. Posloucháte šumění kapek a alespoň na chvíli děláte to nejlepší, co v danou chvíli dělat jde.

A do toho si začnete zpívat jednu profláklou melodii málo známého lehkonohého kanadského písničkáře Gordona Lightfoota. Smím-li být trochu impertinentní: děvčata, zkuste si najít pár jeho kousků na YouTube, je to dnes sice už starý pán, ale hlas měl a má medový jak Neil Diamond. Do tohohle počasí (nebo k horkému krbu, dle libosti) jak stvořený.

Jak jinak by se mohla písnička jmenovat, než Ranní déšť. Do češtiny ji pro Pavla Bobka převedl Vladimír Poštulka, celkem doslovně, takže z ní trochu násilně čouhají přenesené reálie. Dneska by nikdo příčetný jen tak neposedával na ranveji, zvlášť ne takového letiště, kde vzlétají Boeingy.

Mnohem hezčí mi přijde text Wabiho Daňka. Nestěžuje si na odlétající lásku, s deštěm se kamarádí. Je tu i ten Žalmanův a jeden méně známý, ale svébytně poetický od Stráníků. V něm je to záhada na záhadu, melodie objala text, který je intimním záznamem nějakého jedinečného zážitku – sice bez vysvětlení, ale proč vlastně ne? Vždyť jde o ty kapky.

Máte rádi ranní déšť? Zpíváte si v něm?

pondělí 25. srpna 2014

#209 Až se zima zeptá, co jsi dělal v létě

Mimořádný příspěvek od Luboše Račanského

Až se zima zeptá...

Nechal jsem si v domě vedle ústředního plynového topení postavit i krb. Je to drahá sranda (počítejte i komín), spíš designový kousek, ale rovněž záložní zdroj, až Rusáci uzavřou kohoutky plynovodu. Někdo bere dřevo jako levnější variantu paliva. Já to takhle nepočítám. Stejně musíte již naštípané, suché dříví koupit, nebo máknout sami.

Mám sedavé zaměstnání, do posilovny nechodím. Čas který bych tam strávil, raději věnuji štípání dříví, ostatně i to lépe ospravedlníte před rodinou. Na ty čtyři kubické plnometry (pozor, v prostorových metrech to vychází krapet jinak) štípačku nepotřebuju, ostatně nechci se dřině vyhnout, že? A peníze za pilu apod. bych stejně vrazil do nějakého sportovního vybavení.

 Je to parádní pocit, dojet do lesa, porazit tam strom (pochopitelně po domluvě s majitelem), nařezat na metrové klády, dovézt domů, tam nakrátit na špalíky a ty začít porcovat na polena. Za chvíli se kolem line vůně dřeva. A večer usnu, jako když mě do vody hodí.

Už jsem vzpomínal knihu Zen a umění údržby motocyklu. Sám jsem si při posledním štípání připomínal následující citát. To když se mi dusila motorovka, zlomila násada palice, upadlo kladivo z topůrka a všechny štípací klíny uvízly v jednom sukovitém špalku.
Nic vám nepodkope morálku tak jako svízel s nářadím. Pokud si to můžete dovolit, kupujte si dobré nářadí - nikdy toho nebudete litovat.
Hned jsem si objednal kalač, už ho mám doma a svrbí mě ruce.

čtvrtek 21. srpna 2014

#208 Oblíbené jídlo

Napsala jsem čtyři řádky a zase je smazala. Napsala jsem další odstavec a nechala ho v konceptech, na příště. Napsala jsem pár vět a tak dlouho je přepisovala, až jsem je nakonec smazala taky. Chybí mi inspirace. Je tolik věcí, které mně dělají radost a tolik radostí, které jsem potkala právě dnes a přesto nevím, o čem napsat. Slunce se mezitím zase schovalo za mraky, zabouřilo a za chvíli přišel déšť. Hleděla jsem z okna a hledala nápad. Pak přišla mamka, že už je oběd (jo, dneska máme azyl u babičky). Moje nejoblíbenější jídlo. A najednou jsem věděla, o čem budu psát. O tom, co mi dnes udělalo největší radost.
O jídle. Po dlouhé řadě dnů, kdy vařím pořád dokola já, uvařil někdo jiný. Moje nejoblíbenější. A hned mě taky napadlo, co mě vlastně v několika příštích dnech čeká. Budu slaměná vdova, takže přijdou na řadu má oblíbená jídla, která mému muži až tak moc nechutnají, tak je vařím hlavně, když není doma. Špenát, rajská omáčka, škubánky, hovězí ve vlastní šťávě a nebo bramborové tašky. A to je to, co mi dneska udělalo největší radost. Kus žvance. Promiňte mi moji dnešní absenci poetična, snad příště.

úterý 19. srpna 2014

#207 Cizí obýváky

Nevykládal bych to pro Freudovsku rovnou jako žárlivost nebo závist, ale veliká zvědavost na něco, co ONI mají a MY ne, bude určitě obecným reflexem. Děvčata, znáte to taky?

Nejde mi teď ale o primární ani sekundární pohlavní znaky. U mne je to nejsilnější mít/nemít svázané s fenoménem "obývací pokoj". Ne, že by v domě neexistovala místnost, která je schopná pojmout větší množství lidí, kteří by si měkce posedali, k ruce dostali něco dobrého k pití a zobání, a povídali si. Pokud by to nešlo někde jinde, dalo by se to zařídit...
Žádná z našich místností však tuto "obývací" funkci neplní primárně a trvale. Ani jedna z mých rodin nikdy neměla doma televizi, tak kolem ní nevzniká silové pole, stahující členy rodiny před obrazovku. Stejně tak není potřeba vymýšlet, pořizovat a sofistikovaně rozmisťovat sedačky, sofa, gauče, v kterých by se hlavně dobře sedělo a koukalo...


Před mnoha lety jsme s kamarády pár dní bydeli v Oss u holandské vdovy – ševcové ortopedické obuvi. Seděl jsem v kuchyni, zatímco ona připravovala večeři, a obdivoval jsem velký kruhový stůl z masivního bílého dubu. Naše hostitelka na to poznamenala, že kolem toho stolu se odehrává veškeré důležité dění v tomto domě: sedává u něj ona sama, přijímá u něj zákazníky i návštěvy. Pokračovala, že si soukromě zvykla dělit rodiny a domácnosti na "kitchen-centric" a "living-room-centric".

Marná sláva, u nás tím srdcem domácnosti také vždycky byla kuchyň. A není to jen celkovou orientací na jídlo, kterou nám asi nikdo neodpáře. Na stole v kuchyni se i píše, maluje, řeší se u něj výchova, plány na dovolenou, zdraví i finance.

Ale možná o to víc mě přitahují cizí obývací pokoje: co je na nich výjimečného? Jak moc jsou "obydlené"? Co se v nich děje? A hlavně: jak jsou vyzdobené? Naučil jsem se to sledovat právě v Holandsku: v některých městech a vesnicích Severního Brabantu to bylo neodolatelné: veliká okna bez záclon přímo vyzývají k tomu, abyste se podívali dovnitř. Nezdá se, že by to obyvatelům vadilo a vlastně nikdy se nemají zač stydět.

Sám nemám v posledních letech prostor ani kapacitu na nějaké "vyzdobování", i když jsem žil dlouho spíše v opačném extrému. Čím víc nás doma je, tím více tíhnu k minimalismu. Ale i proto se rád dívám, jak své byty zdobí ostatní a moc mě těší, když má milá přijde s nějakým nápadem... Pár jsme si jich teď zase přivezli z Holandska a už se moc těším, až je budeme realizovat.


čtvrtek 14. srpna 2014

#206 Z domácích zdrojů

Z příchodem mých dětí na svět se mi zásadně změnil pohled na spoustu záležitostí. Dřív jsem vždycky říkala, že nechci na zahradě nic pěstovat, protože v supermarketu jde všechno sehnat a víceméně za pár korun.
Už si to nemyslím. Teda sehnat se všechno dá a relativně i ne moc draze, ale... No, tak na našem provizorním pidizáhonku za domem pěstujeme (teda muž pěstuje, jak už víte) ředkvičky, hrášek, kedlubny, rajčata, papriky, feferonky, dýně, okurky a bylinky. Kolem pár rybízů, srstek, broskví a malin. Brambory, cibuli ani česnek, o kterých jsem kdysi prohlašovala, že v zahradě nikdy, jsme zatím sázet nezkoušeli, dostáváme je od mužových rodičů. Ale brambory vyzkoušíme příští rok, mám super tip na spoustu hlíz na malém prostoru...
Spoustu domácího ovoce i zeleniny dostáváme od rodičů obou. Vajíčka, králíky, ryby i krůtí maso taky. Občas i kachnu, klobásy, kus prasete a sádlo. Med dostáváme od manželova kamaráda nebo kupujeme od taťkovy známé. Vše domácí. Chleba i rohlíky si pečeme vlastní (i když ne vždycky). Pro mléko a sýry jezdíme do blízkého kravína a z toho mléka si také děláme domácí jogurty a pribiňáky. Zkoušeli jsme i tvaroh, ale ten nás moc neohromil.
Marmelády, povidla, sirup, přesnídávky, kečup a zavařeniny si děláme vlastní. Sušené ovoce do domácího muesli mi suší taťka. Vlašské ořechy dostáváme a ostatní, pravda, kupujeme.
Mýdlo na mytí, holení i šamponové si kupuju od Mydlinky Karolinky, takže je vlastně taky domácí.
A to všechno mně dělá velkou radost, protože mám pocit, že sobě i své rodině dávám něco lepšího, než bych koupila v supermarketu. A ona mi navíc dělá radost i ta výroba a to moje "křečkování". Jojo, děti člověku změní život...

čtvrtek 7. srpna 2014

#205 Zahradničení

Jsou věci, které nám dělají radost, protože jsou příjemné, dojemné, protože se nám daří nebo protože nám zlepšují náladu. A jsou věci, které nám dělají radost, i když se nám zrovna nepovedou. Dnes chci psát o jedné takové činnosti, v níž nejsem zrovna úspěšná a přesto mi nosí radost. O zahradničení. Já jsem totiž typický kozel zahradníkem. Ani ne tak, že všechno sežeru, jako že na to prostě nejsem ta správná osoba.
Uvědomila jsem si to včera, když jsem hlídala jedenáctiletého prasynovce Honzíka, který mi jen tak ledabyle oznamoval, že mu vykvetla kala. Už věky pěstuje kaktusy, poslední roky si k nim přidal další rostlinky, bylinky a květiny. A daří se mu.
Mně chcípne každý druhý kvítko. Z těch domácích v květináči mám úspěšnost padesát na padesát. Orchideje žijou všechny tři (a ty by mě zrovna nemrzely...), guzmánie, dracena a amarylis jsou nenáročné a ibišek jsem v podstatě vzkřísila z mrtvých (léčila jsem ho biolitem od mšic - mimochodem, to kvítko, co nevím, jak se jmenuje, a už dvakrát jsem ho předtím resuscitovala, léčbu biolitem nerozchodilo). I ta jedovatá zelená věc zatím žije. Slunečnice, vánoční hvězda, růže a tilandsie už odpočívají v chlorofylovém nebi.
Venkovní květináčové květiny mají téměř stoprocentní úmrtnost (zapomínám zalívat). Osteospermum a petúnie uschly hned, zbytek bojoval, ale marně. Jenom hortenzie se zatím jakž takž drží (a to hlavně díky tomu, že jsem ji dostala teprve před měsícem k narozeninám a celkem často na ni prší). Ale uvažuju, že ji z květináče přesadím do země, tak bude mít šanci na dlouhý život. Květiny venku v zemi u mě totiž jsou nejúspěšnější. Skoro všechny to přežijí.
Ale přesto mě to baví a těším se, až budeme mít terénní úpravy kolem domu všechny hotové a budu moct si pomalinku dotvořit zahradu a předzahrádku k obrazu svému. Plány mám velkolepé. Úspěšnost? Uvidíme.
Jo a pěstování zeleniny se radši chopil muž, on je v zalévání zodpovědnější...