pondělí 10. srpna 2015

#272 Syn, otec a jiní muži

Čím jste starší, tak nejsou vaši rodiče horší, jen víc vnímáte jejich chyby. Když vzpomínám na dětství, vybavím si, jak mě táta učil střílet ze vzduchovky a jezdit na motorce, bral mě s sebou na ryby, naučil nás bruslit a hrát hokej, mastit mariáš… Chtěl bych být alespoň tak dobrým otcem svých synů, jako byl a je on mně.
Na stavbě našeho domu pracovalo několik firem otec a syn(ové). Dělalo mi neskutečnou radost, kam to společně dotáhli. Ovšem když mluvíme o vztahu otce a syna, nemůžu nevzpomenout slova klasika: Jan Neruda - Otci
Milovali jsme se, otče,
jak se milovat jen může,
ctili jsme se, drahý otče,
muž jak může ctíti muže.

A přec stála jakás síla
přékré pýchy mezi námi,
že jsme žili, jakou žijou
dobří, ale chladní známí.

Často o samotě náruč
toužebně jsme rozepjali,
a když jsme se sešli - chladně
proti sobě zas jsme stáli.
Silně mě oslovila Kniha o mužství (Steve Biddulph), ze které jsem si bohužel neudělal přesnou poznámku, ale odnesl jsem si (nejen tuto) myšlenku: Jakkoliv dobrý otcem byste byli, je důležité chlapce dostat do společnosti jiných mužů. Mnohdy se mužství dokazuje rychlou jízdou nebo tím, kdo víc vypije. Kluci ovšem musí dostávat pozitivní vzory. Měl jsem to štěstí, že jsem byl obklopen širokou rodinou. Jeden šikovný strýc, druhý vysokoškolsky vzdělaný, jiný zase sedlák. Pak to byli učitelé, jak vzácní mezi tolika ženami. Jeden matikář, co mě mimo jiné nasměroval k hodnotné literatuře. Druhý češtinář, s mnohaoborovým přesahem a s jasně formulovaným osobním názorem, který se snažil obhájit ve veřejné diskusi.
Tohle všechno se mi honilo hlavou pěkně dlouho. Nechtěl jsem tedy na čundr jet se svým synem sám, ale domluvil jsme se s @grasevina. Jsem rád, že se mi podařilo synovi zajistit tak dobrou společnost.
Díky všem zmiňovaný mužům, udělali jste mi ohromnou radost!

čtvrtek 30. července 2015

#271 Smartphone

Telefon chytřejší než jsem já vlastním už tři a půl roku. Dost jsem si na něj zvykla a i když mám pocit, že ho využívám maximálně, vím, že například moje obsese rukoupsaním mi zabraňuje spolupracovat se smartphonem víc. Nedávno jsem dostala k narozeninám také chytrý náramek, ale spojení s chytrým telefonem vyžadovalo aktualizaci softwaru telefonu. A jak už jsem zmiňovala, telefon je chytřejší než já, takže tyto kouzla s mým phonem provádí můj brácha, A teď se dostávám k jádru věci: kvůli tomu jsem dnes noc a kousek dne bez smartphonu, pouze se starým záložním dotykáčem.
A tak v průběhu dne zjišťuju, jak moc jsem vlastně na telefonu "závislá" (ty uvozovky jsou tam proto, že se nejedná o skutečnou závislost na smartphonu, ale spíš na spolupráci s ním). Ráno mě starý telefon vzbudit ještě zvládnul, ale udělal to tak, že prostě normálně zazvonil v daný čas, žádné měření hladiny spánku nejvhodnější ke vzbuzení, žádná captcha, která zabrání v polospánku típnout. Když nikam nespěchám, obvykle si po vzbuzení a ranních rituálech zkontroluju notifikace ze sociálních sítí. Tak dneska nic. O chvíli později mi zase chyběla aplikace k intervalovému cvičení. I to by se možná v časovači starého LeFleuru nastavit dalo, ale obávám se, že jen to nastavování by trvalo déle, jak samotné cvičení. Vzápětí jsem postrádala smartphone kvůli teplotě. Ano, zvládnu otevřít dveře a zjistit, jak venku je (docela kosa), ale já chtěla vědět, jak má být v průběhu celého dne, abych podle toho mohla obléct sebe i miminko. Neuplynulo ani pět minut a už jsem automaticky sahala po telefonu, abych se podívala na aplikaci oblíbené kavárny a zjistila, na kterém KofiTrucku má směnu naše Radka. Když jsem si to uvědomila, chtěla jsem jí napsat. Přes Hangout. Který na hloupoučkém telefonu nepremává.
Venku jsem si chtěla na internetu zkontrolovat úřední hodiny a telefon na moje "Ok, Google" nereagoval. Do vyhledávacího pole jsem musela celý dlouhý název zadat ručně (a to můžete namítnout, že mám štěstí, že LeFleur má vůbec internet). Vyhledávání bylo tak zdlouhavé, že jsem radši zavolala manželovi, ať se na to podívá v práci na počítači. Jo, tohle ten telefon umí. Telefonovat. Pašák :)
S kafíčkem jsem na chvilku sedla do parku a už jsem šátrala po telefonu, abych mohla vyfotit svou kostkovanou sukýnku a poslat na Twitter aktuální příspěvek do #52sukní. No... vyfotit můžu (to taky umí).
(A teď jsem sem chtěla napsat, jaký super aplikace ještě ve smartphonu mám a který mě usnadňují život/pomáhají/baví mě a udělala jsem co? Sáhla jsem po telefonu, abych na některou nezapomněla.) Takže z hlayy: phonebanking, TudyNe (dopravní situace), Pubtran (veřejná doprava), čtečka knih, mapy, překladač, sporttracker, ...
A od zítřka bude ve se spolupráci s MiBandem ještě chytřejší ;)

čtvrtek 23. července 2015

#270 Inspirace

Ten několikatýdenní výpadek na 1000 radostí byl způsoben nedostatkem času a hlavně zoufalým nedostatkem inspirace. Upřímně, ten čas bych většinou ještě nějak vykouzlila, ale s chybějící inspirací a chutí psát nenadělám nic. A než bych ze sebe vypotila horko těžko nějaký nic moc příspěvek, tak radši nenapíšu nic a třeba mě do příště něco osvítí. No neosvítilo. Ani do dalšího příště, ani do toho příště ještě po tom.
A pak tak najednou sedím v parku na lavičce, listuju časopisem a vychutnávám si kávu (možná jste o tom četli už v několika minulých příspěvcích - nerada bych, abyste si mysleli, že tam sedávám každý den, s kafem a časopisem; je řeč stále a pořád o tom jednom jediném posezení v parku:) Takže si tak sedím v parku na lavičce, listuju, kafuju a najednou se přistihnu, že nelistuju ani nekafuju, ale jenom sedím, mám zavřené oči, poslouchám, odpočívám, vyhřívám se a najednou mi prolétne hlavou, že je mi tak hezky, že bych to ráda zachytila mezi věci, které mně dělají radost. A jak se ten nápad v hlavě usadil, už se na něj nabalovaly další vjemy, nálady a nápady, slova už se seřazovala za sebe. Než jsem to stačila nějak vstřebat, najednou mě napadlo další téma hodné zpracování. S tou jednou jedinou vločkou se strhla celá lavina inspirace (pěkný letní příměr, co?) a mě během toho krátkého okamžiku napadlo sedm (!) různých příspěvků. A po ruce nebyl ani kousek papíru, ani tužka, ba ani telefon, kam bych si mohla zaznamenat aspoň heslovitě svoje nápady, než je zapomenu (a já bych je zapomněla).
Chvilka váhání, pak jsem překonala ostych a vrátila jsem se k trafice, ze které jsem si chvíli před tím odnesla latté a Pravý Domácí. Požádala jsem paní trafikantku, která mě už zná a rovnou můj časopis hledá, o propisku a kousek papíru. Smála se, ale bez řečí půjčila. A tak všech sedm příspěvků bylo zachráněno a vy je můžete číst. A já z té tisícovky zase ukrajuju sedm dalších dílků, které mi dělají radost.
A ještě něco - mnohem líp se s tou inspirací píše, fakt :)

čtvrtek 16. července 2015

#269 Sbírka bloků a soukromé papírnictví

Mám velikou zálibu v papírnických obchodech, ve všech možných blocích, diářích, kalendářích, sešitkách, plnících perech, gelových propiskách, pastelkách a neméně v různých výtvarných potřebách. Současně mám rozepsaných několik diářů a záznamníků, jeden poznámkový blok nosím v kabelce, další mám v nočním stolku, jeden v psacím stole a další v komodě s kosmetikou. Dneska jsem zjistila, že si nejspíš jeden notýsek s propiskou budu muset pořídit i do kabely na kočárku, protože jak jsem se na chvilku usadila se spícím miminkem v parku, napadlo mě najednou tolik nápadů na 1000 radostí, které nebylo kam zapsat. Jindy sebou mívám aspoň telefon, kam bych si případně do Google Keepu mohla něco poznamenat, jenže tentokrát i ten zůstal doma na nabíječce. (vyřešil to kousek papíru a propiska zapůjčené v trafice).
Já prostě potřebuju mít všechno napsané a to nejlépe ručně. Je to všechno pak mnohem přehlednější, jasnější a líp se podle toho řídím. A nezáleží na tom, jestli je to nákupní seznam, to-do list na každý den, rozvrh cvičení nebo v kalendáři zapsané schůzky, kroužky nebo aktivity. Co je psáno, to je dáno. A není zapomenuto, bych dodala já. A co se týče elektronických poznámek versus ručně psané - jsem v tomto staromilec a konzerva a ráda píšu rukou :)
Nemluvě o tom, že doma máme dvě sady pastelek: dětí a moje (ty jsem dostala od spolužačky na střední a hýčkám si je). Mám i svoje vlastní mandala-omalovánky a když mám pocit, že mám v hlavě guláš a potřebuju chvilinku vydechnout, uvařím si kafe, vytáhnu omalovánky a pastelky a hraju si.
Žádné papírnictví si přede mnou nemůže být jisté!

čtvrtek 9. července 2015

#268 Nomen omen

Mám v dlouhodobém plánu přečíst si knížku Camily Karolinss Jméno je váš osud. Tak nevím, jestli bych tenhle příspěvek neměla napsat až po tom, co si ji přečtu. Jenže to bude kdoví kdy a já to mám v hlavě teď...
Kdyby byli mí dva synové holčičky měli by každý jiné jméno, jiné než má dnes má maličká dcerka (což dá rozum, ale myslím tím, že není jedno dívčí jméno, které si přeju od prvního dítěte a které konečně dostala ta Nejmladší). Při každém těhotenství jsem nevěděla, jestli budu mít chlapečka nebo děvčátko, ale pokaždé jsem měla v užším výběru jiná jména. V posledních dvou případech jsem si dokonce vybírala to pravé jméno až po narození miminka z vytipovaných dvou, tří. A myslím si, že jsme dobře vybrali. Každému našemu dítěti jeho jméno pasuje a nelituju toho, že jsme nevybrali jiné.
Moje Nejmladší je stejně stará jako kamarádčiny holčičky a moc se mi líbí příběh, jak dvojčátka ke svým jménům přišla. Hned ve chvíli, kdy se Veronika dozvěděla že čeká holčičky, věděla, že jedna z nich bude Stelinka. To druhé jméno dlouho vybírala a vybrat nemohla. Až se jednou ráno probudila, pohladila bříško a řekla: "Dobré ráno, Světlanko." a jméno Světlušce už zůstalo. Navíc jméno Stela vychází z latinského Stella - hvězda. K tomu Světlana prostě pasuje, dvě malé bohyně světla :) Taky se mi moc líbí, že kamarádka nechtěla, aby se první narozená jmenovala tak a druhá narozená jinak. Obě dostaly své jméno ještě před narozením, takže ta vpravo dostala jméno takové, jakým ji oslovovala už před narozením a stejně tak ta vlevo.
Říká se, že jméno předurčuje náš osud a naši budoucí cestu. Nevím, jestli je to pravda, ale vím, že se jménem se dá bojovat celý život a že jsou lidé, kterým se jejich jméno natolik nelíbí, že se ho v dospělosti rozhodli změnit.
Á propos - nomen omen: Cestovní kancelář Zabloudil, Nožířství J. Tupý, odborník na hubnutí MUDr. Petr Tláskal, ředitel pražské botanické zahrady Václav Větvička, miss ČR Alena Šeredová, pražské zahradnictví Krtek a Motyčka, hematoložka MUDr. Drakulová a spousta dalších :)
P.S. Děkuji svým rodičům za to, že mi na den přesně před třiceti lety dali jméno Tereza. Já s ním nikdy nebojovala a vždy se mi líbilo. Vybrali dobře.

čtvrtek 2. července 2015

#267 Day off

Za posledních pár týdnů jsem několikrát slyšela rčení "Jedno dítě, žádné dítě." Nenapadlo mě nad tím moc přemýšlet, prostě se to tak říká. Až se mě, jako matky tří dětí, zeptala známá s jednou holčičkou, jestli si myslím, že je to pravda. Tehdy jsem jí odpověděla, že dost závisí na povaze těch dětí, takže někdy může být jedno uplakané, stále nemocné nebo neposedné dítě mnohem náročnější než tři ušlápnuté putičky.
Občas nad tím přemýšlím. Rozhodně si nemyslím, že by práce kolem jednoho prcka byla zanedbatelná oproti více dětem. Ale na druhou stranu je podstatný rozdíl mezi tím mít jednoho potomka a mít je dva. Ovšem taky se říká, že mezi dvěma a třema dětma už takový rozdíl není a to si teda nemyslím :)
Mí dva starší občas chodí k babičce "na prázdninky" - to znamená, že u ní jednu až dvě noci spinkají (delší dobu tam tráví jen když jsem si válela šunky v nemocnici). Tak jako včera. Domluvili se s babičkou na přespání. Rychle jsem toho využila a naplánovala jsem si spoustu práce, kterou chci zvládnout zatímco bude čtyřměsíční Nejmladší spinkat. Ani nevím, jak přesně se to stalo, ale najednou jsem seděla u nás v parčíku na lavičce, opalovala se, prolistovávala nové číslo oblíbeného časopisu, popíjela kafe a uculovala se. Furt. Každou chvilku jsem se přistihla, že sedím s rozevřeným periodikem na klíně, ale mám zavřené oči a usmívám se. A užívám si, že je můžu nechat zavřené jak dlouho budu chtít, protože nemusím kontrolovat, jestli někdo nedupe v záhonku, nešplhá na kašnu ani na studnu nebo neběhá moc blízko u silnice.
Rozhodla jsem se svůj "day off" užít se vším všudy - nevšímat si své pedantské potřeby všechno srovnávat a upravovat, nedělat práci, kterou dělat musím, ale jen tu, do které se mi chce, sníst si oběd u knížky, kterou mám už od ledna rozečtenou, roztáhnout sobě a Nejmladší na zahradě deku a válet se a hrát si, dopsat všechny nápady na 1000 radostí, co mám v hlavě. Mnohem lepší plán než třídit maličké oblečení třem neustále rostoucím dětičkám.
Nedávno mi bylo řečeno, že jsem "postižená pocitem, že musím pořád něco dělat". Možná je to pravda, ale zcela jistě je pravda, že nerada přiznávám, že sem tam potřebuju vysadit. Že se stydím za to, že si chci odpočinout a že mám výčitky, když občas nic nedělám.
A dnes... Úplně jsem se opájela pocitem, že jediné, co musím, je nakrmit a přebalit miminko a jinak nemusím nic. Že mám spoustu času (ve skutečnosti nemám, práce stojí, ale na druhou stranu: ani neuteče:) Kochala jsem se sluníčkem, rozhlížela jsem se, četla jsem si, usmívala jsem se. Asi dvě hodiny. A ten pocit volna mi dobil baterky na další fungování. Takže ačkoli si nemyslím, že je rčení "Jedno dítě, žádné dítě" úplně pravdivé, dneska jsem se cítila, jako by bylo.

úterý 30. června 2015

#266 Musíme si pomáhat

Jsme tři bratři a jsem za to rád. Hlavně za to, že jsem tři. Myslím, že i díky tomu máme za sebou spokojené dětství (ale i pošťuchování pochopitelně patřilo k věci). Máma pochází z deseti sourozenců, takže jsme vždy byli obklopeni širokou rodinou. Bratrance a sestřenice bych sotva dopočítal a jejich děti už vůbec ne (což mi připomíná, že bych měl pohnout s rodokmenem). Někde jsem četl, že Řekové zvládají (zvládali) ekonomickou krizi díky své rodině, že kdyby se něco podobného stalo v jiné evropské zemi, mohli by její obyvatelé narazit tvrději. Ovšem nejde jen o krizové momenty. Mně už bylo pomoženo, takže již s radostí vyrážím pomáhat se stavbou domu bráchovi. Prostě jak jednou čuchnete k maltě, tak už vám není pomoci. Pochopitelně se nezapomeňte v rodině poohlédnout po panu Lorencovi.