pondělí 21. dubna 2014

#164 Focení

Jako malá jsem koukala pod ruce tatínkovi, když za pomoci lamp pracně fotil vytvořená PFka 

sestávající se z fotografií a prostřihaných A3 čtvrtek s domalovanými letopočty a lemy černou tuší. 

Tehdy ještě černobíle, barva prorazila do našich fotoaparátů nejdříve na diapozitivy, tento vynález byl 

v tu dobu ještě poměrně drahou záležitostí. A pak jsem s ním v temné komoře zírala nad tím, jak se 

po kombinaci vývojka-ustalovač objevují na fotopapíru výsledná dílka, která se v závěru opatří zezadu 

razítkem tvůrce a půjdou na přelomu roku do světa. Věděla jsem, že mnoho mých spolužáků má své 

dětské fotky oražené stejným razítkem. Celý proces byl tak trochu alchymie a člověk do poslední 

chvíle netušil, co se vlastně vyklube na fotce, zda bude ostrá a zda se na ní nedopatřením nedostalo 

něco, co celou fotku pokazí. A musela jsem tolerovat, že díky vyčlenění jednoho pokoje v bytě na 

otcovu „fotokomoru“ jsem nucena obývat se dvěma sestrami pokoj o rozměrech 11m2

Dosud si pamatuji, když jsem dostala k vánocům svůj vlastní fotoaparát Beirette. Jednoduchý, 

funkční, neautomatický a dokonce už na kinofilm. První fotky focené o zimních prázdninách byly 

nádherné, neskutečně ostré a dokonce bez sněhu. Začala jsem objevovat svět přes objektiv. Tahle 

strana foťáku mi vždycky byla bližší. Bohužel jsem záhy objevila taky limity daného přístroje a vzápětí 

i ty svoje. Ano, neudělala jsem s ním pořádné makro, jelikož nejbližší možné ostření bylo asi od 

60cm a z těch se sedmikráska fotí fakt špatně. A fotoaparát měl jednu konstrukční vadu – spoušť na 

přední straně, která se bohužel nemačkala směrem k sobě, ale dolů. A tak se mi stávalo, že jsem si při 

focení aparát překlápěla a fotky byly tím pádem rozmazané, jelikož se z nich rázem stávaly fotografie 

v pohybu – ne fotografovaného objektu, ale fotoaparátu samotného. Když se jednoho dne objevil na 

fotkách tenký bílý proužek po délce, který signalizoval, že po nějakém pádu netěsní zadní záklopka, 

bylo to poslední kapkou k mému rozhodnutí pořídit si foťák digitální.

Konečně hned uvidím, co jsem vyfotila, a ne, že bude z celého filmu použitelná třetina! A tak jsem 

se do toho vrhla. Prozkoumala jsem recenze na internetu a vyrazila si pro svůj Panasonic DMC-FZ5 

do prodejny. Pán, který si tam právě vyzvedával svoje A3 barevné fotografie ze zimních Alp, se mne 

pokoušel přesvědčit, že si mám koupit Canon (tělo + objektiv). Jenom to tělo stálo to, co celý můj 

vyhlídnutý foťáček i s náhradní baterií dohromady. Tehdy jsem odpověděla, že než já se naučím 

používat všechny funkce vybraného modelu, to, co mi ukazuje on, se už dávno nebude vyrábět. A 

na mé začátky mi to stačí. Usmál se a odvětil, že je vidět, že vím, co chci, a že v tom mám pravdu. 

Doma otec zkušeným pohledem obhlédl foťák a můj výběr mi schválil. Měla jsem první digitál 

v rodině a brzy i první digitální fotky. A tak se objevila koupající se sýkorka v louži tajícího sněhu 

anebo západ slunce kdekoliv, kde se mi zrovna líbil. Dokumentace chlupatých rozmazlených koulí 

v bedně s hoblinami anebo mámina zahradnických úspěchů, čehokoliv, co bylo záhodno zachytit pro 

budoucnost, se pomalu množily na harddisku počítače. Nosila jsem svůj foťák všude s sebou, jezdila 

s ním do práce a chodila na procházky. Člověk nikdy neví, co se kde potká.

A tak jsem třeba dorazila do práce s čerstvým úlovkem, kterého jsem si všimla po cestě. „Jé, to je 

nádherný, kde to je?“

„Tady na rohu.“

„Fakt?“ podivila se kolegyně, která jezdila autem. Uvědomila jsem si, že mne focení naučilo všímat 

si věcí a hlavně dívat se na ně z neobvyklých úhlů. Stokrát chodíte kolem zahrady a po stoprvé, když 

podzim barví listí, ji obejdete z opačného rohu, abyste si všimli dávno nepoužívané zarostlé branky. 

Objevíte odraz protějšího domu v obložení domu nebo černého kosa zpívajícího uprostřed růžové 

sakury. A pak se jednoho dne stane, že ten foťák zapomenete a potkáte obraz, který byste vyfotili 

.

strašně rádi, ale není čím. Prostě stojíte nad čerstvě napadlým sněhem, ve kterém jsou stovky stop 

ptačích nožiček a nikde jediná lidská, protože všichni ještě spí, a vám nezbude nic jiného než uchovat 

si ten obrázek ve vlastní paměti.

Dneska chodím s foťákem v mobilu a vím, že při nejhorším mám možnost vycvaknout daný výjev jím. 

Ano, ten foťák má svoje limity a některé fotky jsou z něj i při nejlepší snaze rozostřené, ale kdyby 

mi někdo před dvaceti lety řekl, že budu mít foťák parametrů Jamese Bonda v takové malé placce 

v kapse, asi bych mu nevěřila. Jen jsem časem zpohodlněla a převážně nechávám čarovat automat. 

A kdyby mi chudáček mobil nezačal na Zvíkově zmatkovat, na co má vlastně ostřit, nikdy by mne ani 

nenapadlo nechat vyniknout odraz křížového okna na stěně, aby vznikla jedna prostá a působivá 

fotografie. Nejsem příznivcem různých filtrů, počítačové úpravy používám minimálně a většinou 

pouze ke snížení nedokonalosti fotografie způsobené mou vlastní leností nastavit clonu a další 

správné parametry. Některé momentky by tak stejně ani neměly možnost vzniknout.

Stal se ze mne blázen, který se všude na výletech pohybuje poslední, protože fotí, a čtyřkilometrový 

okruh mu může trvat i tři hodiny, protože se kochá a… fotí. A když pak dožene ostatní, ptá se: „Jak se 

ti líbilo to a to… To je nádhera, co?“ A jako odpověď obvykle obdrží: „Co? Kde?“

Mnoho lidí si všimne všeho teprve ve chvíli, kdy jim to ukážete. Chodí po vytyčených trasách a vlastně 

je neznají. Vyrazí na poznávací okruh, ale ve skutečnosti z něj viděli tak maximálně pětinu. Míjejí 

skvosty bez povšimnutí jenom proto, že je na ně nikdo neupozornil.

Když jsem nedávno dorazila ráno do práce, povídá mi kolegyně: „Já jedu kolem tebe, mávám na 

tebe a ty jdeš a rozhlížíš se a nevnímáš. Prosim tě, cos tady viděla tak zajímavého? Vždyť tu nic není!

“ Podívala jsem se na ni a usmála se: „Líbily se mi mraky. Viděla jsi, jak jsou krásný? A jak skrz ně 

svítí slunce?“ O čerstvých lístcích na keřích a dvou rozkvetlých pampeliškách jsem raději pomlčela. 

Nechápala. S lehce otráveným výrazem pokračovala v práci a považovala mne asi za tichého blázna. 

Ještě, že mne už všichni znají a tolerují. Já jsem s úsměvem ve tváři z krásného rána došla ke svému 

stolu a podívala se z okna. Ano, za celou tou ošklivou čtvrtí a Budvarem se rýsuje Kleť a obrys 

Šumavy. Škoda, že by z toho nebyla hezká fotka. Ale pocit je z toho opravdu hezký. Ten pocit…



čtvrtek 17. dubna 2014

#163 Masaryk RUN

Masaryk RUN - běh na brněnském Masarykově okruhu - je mimořádná událost, která se tento víkend odehrála poprvé. Přes tisícovku malých i velkých běžců mělo jedinečnou příležitost běhat tam, kudy se jindy prohánějí závodníci Grand Prix, a zjistit, jaké to je, stát na silnici široké patnáct metrů s kilometry asfaltu před sebou, po kterých se běžecké boty tuto neděli proběhly poprvé.
Někdy začátkem ledna jsem se rozhodla, že se hecnu a poběžím, ač jsem od dob tělocviku na škole byla běhat pouze dvakrát (květen před dvěma lety, s kamarádkou, 7 km). Můj muž, který k běhání přišel jak slepý k houslím (koupil si nový boty a, ejhle, ony byly na běh), se přidal a nahlásili jsme se oba. První tréninkový běh na 3 km mě trochu rozladil a odradil, takže jsem se pár týdnů nemohla dokopat jít znovu běhat. Další, pětikilometrový, běh mě naopak povzbudil tím, jak snadno jsem zvýšila uběhnutou vzdálenost. Pak to šlo ráz na ráz. Párkrát po sobě sedm, pak přišlo 9,5 km. To, když mi v polích odešel sporttracker na telefonu - prostě jsem jen doběhla domů a tam jsem zjistila, že mi k cílové desítce chybělo jen půl kiláku. Pak jsem konečně uběhla těch vysněných deset kilometrů. Zjistila jsem, že se mi běhá čím dál líp, koupila jsem si i běžecké boty a tak nějak nenápadně tomu běhání propadla. Dva dny před samotným závodem jsem se byla naposledy proběhnout a po 12 snadno uběhnutých kilometrech jsem toho nechala, protože se mi nezdálo rozumné se před tak důležitým během přepínat.
Den závodu Masaryk RUN nastal a já byla nervózní jak před zkouškou. Přitom jsem měla na sebe jediný požadavek - doběhnout. Na startu jsme se zařadili takticky dozadu, abychom nezavazeli skutečným běžcům. Trať začala sympaticky - rovinka, pravá ostrá, nepatrné stoupání a pak cca dva kilometry klesání. Pak opět pravá ostrá a kilometr prudkého stoupání. Dav běžících lidí mě od začátku strhl k ostřejšímu tempu, než je u mě obvyklé, tak jsem pod kopcem propadla trudomyslnosti, že ani nedoběhnu. Byla jsem přesvědčená, že na skončím po prvním kole. Pak přišel pseudocíl, spousta fandících a povzbuzujících lidí, slečna s iontovým nápojem a spoluběžec, kterému tekla krev z nosu. Než jsem se vzpamatovala, nabíhala jsem na další kolo. Přece to nevzdám, když on zvládne za běhu zastavovat krvácení z nosu.
Druhé kolo bylo horší, já vyčerpanější, kopec prudší, protivítr silnější. Vůli doběhnout udržel při životě asi jen ten fotograf, co uprostřed kopce fotil probíhající. Pak přišla cílová rovinka, v níž jsem se prakticky už plazila po asfaltu. Cíl, objetí, slzy, ionťák, sundat čip, voda, voda, voda, voda a pocit hrdosti. Uběhla jsem svůj první závod!
Skončila jsem na úžasném 892. místě s časem 1:07:12 :) Mimochodem, všechna čest nejrychlejšímu běžci, ale pro mě má Masaryk RUN jiné vítěze - první je jednoznačně sedmdesátišestiletá paní, která doběhla chvilku po mě a v cíli na ni čekal manžel, který ji objal a dal jí pusu (nejdojemnější a nejhezčí zážitek ze závodu). Objetí od nejstarší účastnice běhu bylo pro mne nejlepší odměnou. Na druhém místě je ten krvácející běžící kluk. A na třetím pár se silnou nadváhou, co doběhl společně a s úsměvem.
V lednu jsem si myslela, že dokončením závodu Masaryk RUN pro mě běhání skončí, vůbec mě to nebavilo. Tak nějak jsem si ale oblíbila ten mentální klystýr, kdy se mi během běhu vyčistí hlava. Tu záplavu endorfinů, která přijde bezprostředně po běhu. Na příště už si plánuju půlmaraton a Masarykův okruh pod hodinu a ...
Ten letošní Masaryk RUN je ale ze všech mých běhů nejdůležitější - je to můj první závod a začala jsem kvůli němu s běháním, které je mou novou radostí.

Fotka je z galerie Masaryk RUN

úterý 15. dubna 2014

#162 Mraky shora

Poprvé to bylo na střední škole, v druhé polovině devadesátých let. Na lyžařském kurzu. Měli jsme v klučičí „partě" i jednu spolužačku, tak jsme asi přemýšleli nějak jinak. Poslední dopoledne před odjezdem už nemělo program, kdosi z vedení naznačil, že se ještě můžeme podívat zajít do města, „nakoupit" a tak. Pak poklidíme, a pojedem.

Nevím, koho z našeho pokoje to tenkrát napadlo, ale řekli jsme si, že je to blbost, trmácet se tam a zase zpátky, když tam dole není o co stát. Zabalíme si, uklidíme (mimo jiné provokativní výstavku krabiček kondomů na zrcadle) a vyluxujeme hned po snídani. Kolem půl desátě jsme měli splněny všechny formální povinnosti.

A vyrazili jsme ven, ne dolů, ale nahoru. Šplhali jsme asi hodinu, cesta necesta. Bylo hnusně, inverze, mlha, vlhko. Minuli jsme pár značek „pozor laviny". Pak se ale všechno změnilo. Vystoupali jsme nad úroveň nízkých mraků a pod námi se rozprostřela načechraná peřina zlatě ozářená zimním sluncem. Stáli jsme tam užaslí, možná nikdo z nás to dřív nezažil. Mraky shora byly nádherné, táhly se od obzoru k obzoru, viditelnost byla až neuvěřitelná. Člověk měl chuť se odrazit, roztáhnout ruce a prostě do nich skočit. Dole pod tou pokličkou smog a shon, nahoře klid, jas, radost.
Photo by Bruno Belcastro http://brunobelcastro.com.ar
Myslím, že jsme tenkrát napsali na svahu do sněhu LOVE, PEACE and HARMONY.

A od té doby se mě to drží. O pár let později jsem letěl poprvé letadlem a viděl stín našeho Boeingu 737 na mnoho kilometrů vzdálené kupě, obklopený miniduhou. Bylo to ráno po třech těžkých týdnech, a všechno ze mne spadlo; viděl jsem, že shora je všechno jinak. Že stačí nehnat se dolů do města za nákupy, zážitky a jánevímčím. Naopak je třeba všechno nechat být, poklidit si a vyrazit nahoru. Alespoň na chvíli změnit perspektivu. Tam nahoře není dým a inverze, vždycky tam svítí slunce.

čtvrtek 10. dubna 2014

#161 Srub, dřevo a vůně

Bydlení ve srubu jsem dřív považovala za zálesáckou výstřednost. Vypadá sice velmi pěkně a "přírodně", ale... Představovala jsem si studené místnosti, vaření v kotlíku nad táborákem, koupání v lavoru a kadibudku v lese. Teď z jednoho srubu píšu a od prvního okamžiku vím, že se stal mou novou neuskutečnitelnou touhou.
Zvenku vypadá impozantně - ty hrubě opracované silné kmeny stromů, seskládané do pevné úhledné stavby. Zevnitř překvapí moderním pojetím dřevostavby. Kuchyňská linka vyrobená na míru pasující do "vlnek", které tvoří jednotlivé klády s moderními spotřebiči, krb se zápecím, pětihvězdičková koupelna a hlavně: všechno, na co se podívám (a je-li to možné), je ze dřeva. Z opravdového dřeva. Veškerý nábytek, schodiště, stropy, podlahy, plot kolem zahrady, schody na parkoviště, dětské hřiště na zahradě, pískoviště, tábořiště, kůlna - všechno. Asi jsem se zamilovala.
Srubová stavba má při péči o ochranu dřeva životnost několik set let. Překvapivý (aspoň pro mě) je fakt, že takto masivní dřevěná stavba je schopná odolat požáru lépe než dům s pevnou ocelovou konstrukcí.
Kde jsou teď mé dřívější představy studených pokojů? Dřevo samo je dostatečnou izolaci a navíc působí teplým dojmem. A inženýrské sítě jsou ve srubu řešeny běžným způsobem.
Houpu se v houpačce zavěšené v širokém kmenu na stropě, dívám se na dřevo, obdivuju ho, píšu o něm, v krbu praská oheň a když na chvilku zavřu oči, přísahala bych, že cítím tu vůni právě zpracovaného dřeva.

úterý 8. dubna 2014

#160 Cesty pod povrch

Mám rád cesty pod povrch. Ne, nemyslím, že by mi bylo nějak extra dobře v hornickém muzeu, i když sklepy... Hmm! Ale vážně: prostě mě baví zjišťovat a objevovat, co není vidět. Co je v pozadí určitého jednání lidí, co je v základech věcí, které bereme jako na povrch jasné.

Foto: Tomáš Hellebrand, Albumino
V první řadě mě baví poznávání, "o čem je to povolání". Po maturitě jsem byl odhodlán stát se učitelem. Říkal jsem si, že to přece musí být možné dělat lépe. Napovrch to vypadalo snadné. Tak jsem si to pár let vyzkoušel. A teď už vím, jaká dřina je být učitelem špatným. Natož dobrým. A věděli jste, že sice učitelé mají "ty prázdniny", zato ale při poctivých přípravách odpracují za celkem nízký plat týdně i 50 - 60 hodin místo obvyklých 40?

Potápění se do hlubin lidských motivací tu raději nebudu moc rozebírat. Nejsem psycholog a ani se jím nechci stát. Nicméně zjišťuju, že věci často nejsou tak, jak "z vonku vyzerají". Vědět, proč se něco stalo, proč někdo něco dělá, často člověku pomůže s věcí se lépe srovnat. (A dokonce v sobě otupit vztek, závist, frustraci, pohrdání...)

Moc zajímavé jsou také (náhodné) okolnosti pod povrchem úspěchu. Znáte knihu Mimo řadu amerického novináře Malcolma Gladwella? Ukazuje na mnoha příkladech, proč někteří lidé zazářili a jiní ne. Boří mnohé mýty o "genialitě" některých osobností – například ten, že místo a čas narození nehrají roli. Hrají, a poměrně velkou.

Vážně mě to moc zajímá. Mluvil jsem o tom s dalšími lidmi a nechali se nadchnout. A tak jsme si s přáteli z TEDxPrague dopřáli jeden malý-velký experiment: je možné se věcem pod povrchem věnovat celý den a z různých stran? Patnáct patnáctiminutových vstupů to zkusí potvrdit. Jestli máte chuť ten pokus s námi prožít taky, zvu na sobotu 21.6.2014 do pražské Hybernie. Lístky jsou k dostání na TEDxPrague.cz (do konce dubna v předprodeji se slevou za 1444 korun).



čtvrtek 3. dubna 2014

#159 Domácí mazlíčci

Dina, Azir, Pepík, Dina II, Krocanka, Ferdinka, Dina III, Bess, Micina, Bibi, Žako, Čiko, Boženka, Čenda, Máša, Majda, Mikeš, Kochanská, Kocour. Jo a Matylda. A snad brzo přibude ještě Arnie J. Rimmer.
To jsou jména všech našich domácích mazlíčků, kteří se v mé blízkosti za můj život objevili. Nejedná se jen o klasická „mazlíčková“ zvířata, jako psi (všechny Diny, Azir a Bess) a kočky (Micina, Bibi, Kochanská a Kocour). Mluvím i o méně častých, jako morčata (Ferdinka a Čenda), křečci (Čenda), laboratorní myši (ty ani nedostaly jméno, byly to prostě Myši), papoušci (Pepík, Žako a Čiko a pak dvě andulky, ty už si ani nepamatuju, jak se jmenovaly) a želva (Boženka). No a pak taky zvířata, která nejsou moc často jako domácí mazlíčci uváděna: slepice (Krocanka), kamerunské kozy (Máša, Majda a Mikeš) nebo husy (Matylda). To se stane úplně jednoduše: jste malá asi čtyřletá holčička a ze všech slepic, které doma máte, si oblíbíte tu nejmenší. Pořád ji nosíte pod paží, hladíte a říkáte jí Krocanka. Nikdo neví proč. A ze slepice je rázem domácí mazlíček. Z kamerunkama je to podobný. Dáte je jako dárek k padesátinám taťkovi, ten si je ochočí, že za ním všude lezou, strkají mu zvědavý a nenažraný čumáky do kapes, skáčou mu do náruče a jsou z nich mazlíci. No a ta husa… To si takhle jednou pořídíte deset housat a ty v krátké době všechny pochcípají a zbyde jedna jediná. A protože je jí smutno, tak se přifaří ke kamerunkám, chodí se s nimi pást, chodí s nimi spát, až si jednou uvědomíte, že si o sobě myslí, že je koza. Tak je z ní domácí mazlíček.
Velká část z naší zvířeny jsou nalezenci – kočky, želva a pes Besska. Jsem proslulá tím, že kdybych někde našla opuštěné velrybí mládě, tak si ho budu chtít vzít domů a postarat se o něho. V domě se zvířaty je veselo a když máte někdy splín, stačí se přitulit k heboučkému kožíšku (pohladit peříčka, oloupat želvu, …) a je vám líp.

Mí syni mají zvířata taky hodně rádi. Ten Starší si jako batole pořád hrával s kočičím batoletem Kocourem a má svoje morčátko Čendu. Mladší (12 měsíců) mě dennodenně překvapuje tím, jak moc zvířata miluje. Sotva se někde mihne černý kožíšek Kochanské, hned začne nadšením výskat, dělat jí „malá“, krmí ji piškoty  a vydrží u ní celou věčnost (kočku už to dávno nebaví). U kamarádů vleže na zemi vřískal radosti, když se nad ním procházel (z jeho pohledu) obrovitánský bernský salašník. Čeká mě pár pernýh let, kdy ho budu muset hlídat, aby ho nějaký cizí pes nekousnul nebo cizí kočka nepoškrábala, ale jeho láska ke zvířatům mně dělá radost. Koneckonců se říká: Kdo nemá rád zvířata, nemá rád lidi.

úterý 1. dubna 2014

#158 Jména vlaků

Už jsem to načal před časem: mám rád věci, které mají jména. Na světě však existuje jedna veliká nespravedlnost: některé vlaky jméno mají, jiné ne. Od nás z Kolína jezdí do Prahy pouze dva spěšné vlaky, ale oba mají své jméno: Rokytka a Labe. Na stejnou trať se ještě v Poříčanech připojuje Šembera od Nymburka.





U rychlíků je to složitější. Když jedu brzy ráno do práce, první spoj je bezejmenný. Čáslavský R 964 v 5.08 žádné jméno nemá. Pak se v 5.37 vrací Jan Kašpar z Pardubic a v 6.14 Karel Havlíček Borovský – překvapivě z Havlíčkova Brodu. Hodinu po Janu Kašparovi však v 6.27 opět nasedám do bezejmenného R 878 ze Svitav. InterCity Ostravan v 7.07 mívá zpoždění a já nemůžu přijít na princip, kdy má navzdory tomu přednost před ostatními vlaky a kdy ho předežene Kačina z Jihlavy (7.14). Vždycky vyjíždí dřív ten rychlík, ve kterém nesedím. Nevadí. Kdybych kvůli vodění do školky nestíhal ani Kačinu, je tu dlouhodechý R 892 Buchlov, který vyjel už po čtvrté ze Starého Města u Uherského Hradiště – tou dobou jsem včera vstával na tu bezejmennou devětsetšedesát čtyřku. Když si chci opravdu udělat bene, jedu po osmé Zlínským Expresem a dám si párek a džus v jídelním voze. To už ale dorazím do práce opravdu pozdě.



Cestou zpátky si vždycky pletu Jana Kaplana a Jana Kašpara, ale Šíravu nezapomenu nikdy a jednou se do toho východoslovenského jezera prostě musím zajet vykoupat.

Foto: Strnda, zdroj: ŽelPage




Osobáky? Nemají jméno nikdy. Že by jich prostě bylo moc a často se měnily?

Pořád mám v plánu spustit iniciativu ZA DOPOJMENOVÁNÍ DISKRIMINOVANÝCH RYCHLÍKŮ. I kdyby měly být v příštím grafikonu zrušeny, alespoň ten jeden rok by jezdit mohly, ne? Zajímavých osobností máme dost právě v regionech, ze kterých se sjíždějí do centra republiky. Pomohli byste mi?