čtvrtek 18. září 2014

#216 Asociace

Ne, že bych si nepamatovala, který den je čtvrtek a co mám za povinnost, ale posledních několik týdnů (a možná i měsíců) mám vychytanou upomínku. Každé ráno totiž posílá Honza Kořínek (z místa, kde vás dojde vaše duše) na sociální sítě fotku latté artu a vždycky ve čtvrtek na svou kávu vykreslí hrozivého Vogona. A já mám ten obrázek spojený ne se čtvrtkem, ale právě se svým příspěvkem pro 1000 radostí.
Před třinácti lety jsem na Vánoce dostala světle fialový huňatý svetr, který jsem si vzala o pár dní později na svoje první rande se svým nynějším manželem. Dodnes stačí, abych si ho oblékla a okamžitě se mi vybaví ten rozechvělý pocit z první schůzky s mužem, do kterébo jsem byla až po uši zblázněná. Jak jsem nervózně žmoulala v dlaních okraje rukávů, až jsem ten na levé ruce trochu rozpárala.
Mám na dně zbytek parfému, který jsem používala mezi šestnáctým a sedmnáctým rokem a sotva si přivoním, okamžitě uvnitř cítím závan zamilovanosti, ten neopakovatelný příjemný zmatek v těle i v duši. A mám trošku jiného parfému, díky kterému si zase okamžitě připomenu to krásně nejisté období očekávání prvního miminka... A stačí kdekoli ucítit podobnou vůni a okamžitě si ty pocity vybavím.
Kdykoli si beru v oblíbené kavárně kávu do KeepCupu, hned si vzpomenu na svého lektora z angličtiny, protože ačkoli si tam caffe latté beru celkem často, s KeepCupem jsem chodila jen do jazykovky.
Kdykoli vidím malovanou sovu, vzpomenu si na sovomilku, kterou jsem nikdy osobně neviděla, za to o ní vím, že zbožňuje sovy ve všech podobách a na čemkoli.
Kdykoli tankuju benzín do auta, vzpomenu si, že jsem si ještě nepředplatila Zeitung a že jsem ho dlouho nečetla. Protože vydavatel dřív pracoval na benzínce. Kdykoli vidím, jak se na dálnici předjíždějí kamiony, vybavím si ten zvláštní pocit při potápění. Protože kamarád, se kterým jsme si dělali kurz potápění, jezdil s kamionem a kdysi mi vysvětloval, že to si kamioňáci nehrají na honěnou, ale díky tomu pro mě krátkému zdržení, ujede ten rychlejší tahač za celý den o několik desítek kilometrů víc.
Když slyším "Den se v růži skryl..." nebo "Bože, cos ráčil...", objeví se to prázdno po odchodu blízké bytosti.
Když piju bílý čaj, slyším řehot kamarádky, která používala parfém s podobnou vůní.
Baví mě ty asociace, ty zdánlivě nesouvisející věci, které k sobě v mozku díky nepatrné spojitosti zapadnou.

středa 17. září 2014

#215 Jiný přístup

Na tuhle radost jsem se dlouho těšil. A konečně teď sedím v líném ranním motoráčku z Kolína do Sázavy-Černých bud.
Máme tam sraz s Janem F. Bímem, se kterým plánujeme strávit několik hodin v rozhovoru. Dlouho jsem už koketoval s myšlenkou na koučování, a i když jsem o tomhle přístupu slyšel tolik různých věcí, pořád jsem si nebyl jist.
Až několikanásobné doporučení právě Jana Bíma mě přesvědčilo: on to totiž dělá jinak. Nesedí se u kafe, ale jde. Nebo putuje? Ze Sázavy zamíříme na sever, jestli se vše povede, čeká nás cca 25 kilometrů.
Druhá sympatická věc: za Janovy služby platím za hodinu tolik, kolik si sám za hodinu vydělám. Ne víc, ne méně. To je systém podle mého gusta!
Tak doufám, že ten jiný přístup přinese své ovoce.

pátek 5. září 2014

#214 Šťastná karta

Ať už je to Bůh, příroda, osud nebo vesmír, jsem tomu "něčemu" vděčná za karty, s kterými mě "to" vyslalo do života.
Začnu-li povrchně (protože nechci povrchně končit):
Jsem vysoká akorát - dosáhnu i do horních poliček ve skříni, ale i na těch nejvyšších podpatcích nejsem žirafa převyšující vlastního muže.
Mám husté a zdravé vlasy - barva, pravda, není nic moc, ale v dnešní době, kdy je naprosto běžné si vlasy barvit, budu raději nespokojená s nevýraznou světle hnědou než s kvalitou nebo objemem. Díky tomu mohu nechat vlasy růst a nestříhat a zapletu dva copy, z nichž každý je silný tak, jako když některé jiné ženy zapletou jeden.
Mám sice světlé, krátké a rovné řasy, ale za to hodně husté. Všechny nedostatky jdou snadno napravit s pomocí kosmetiky, pouze s hustotou nelze udělat nic. Šťastná karta.
Mám hezké plné rty, bezproblémovou pleť, v genech minimum vrásek, pevné a kvalitní nehty.
Mám pevnou kostru, díky níž nikdy nebudu křehká padesátikilová éterická bytost, zato jsem ustála spoustu pádů, nárazů a karambolů a jedinou zlomeninou.
Nemám postavu modelky, ale v uplynulém roce jsem sama sobě dokázala, že pevnou vůlí a vytrvalostí zvládnu být sama se svou postavou spokojená.
Jsem zdravá, netrpím žádnou nemocí, žádnými neduhy a přivedla jsem na svět dvě děti a třetí bude snad za pár měsíců následovat.
Potkala jsem hned napoprvé toho pravého muže, se kterým jsem dodnes, postavili jsme dům, založili rodinu (a zasázeli stromy).
Vyděláváme akorát, abychom svépomocí postupně dokončili stavbu a úpravy domku, uživili tři děti, jednou za rok jeli na dovolenou a mohli si koupit, co potřebujeme nebo chceme.
Mám děti, které jsou zdravé a spokojené a mají se nade vše rády.
Narodila jsem se do velké rodiny, která umí držet při sobě, podporuje se a nehádá se ani nepomlouvá.
Mám bráchu, který je mým duševním dvojčetem.
Mám spoustu známých a kamarádů, se kterými si popřejeme k narozeninám, pošleme si pohled k Vánocům, povzbudíme se v těžkých chvilkách, radujeme se společně v těch veselých, pochválíme si účes nebo šaty atp.
Mám několik blízkých kamarádů, se kterými se navštěvujeme, zajdeme si společně na kávu, pivo nebo za sportem či kulturou, se kterými si můžu popovídat atd.
A mám pár velmi dobrých přátel, kterým se můžu svěřit s těmi nejosobnějšími radostmi i starostmi, o které se můžu opřít a které si ráda vyslechnu nebo nabídnu oporu.
Nepotřebuju se dívat, co mají ostatní, co já nemám, ani závidět, když se mají líp než já.
Umím být spokojená se svým obyčejným životem a vděčná za karty, se kterými hraju.
Mám se dobře, nic mi nechybí a jsem šťastná.

čtvrtek 4. září 2014

#213 Babí léto

Nikdy si nevšímám vlaštovek tak moc jako ve dvou obdobích - když na jaře konečně přiletí a když se na sklonku léta začínají houfovat. Mám tyto černé elegantní ptáčky moc ráda. Jejich veselé švitoření, pečlivost, s jakou slepují svá hnízda, oddanost loňským domovům a lidským obydlím, píle, se kterou nejprve krmí svá mláďata a později je učí létat, to vše ráda sleduji. Ale nejvíc pozornosti jim věnuji právě když přilétají a zvěstují jaro a když začnou hromadně vysedávat na drátech a zvěstovat svůj odlet.
Právě vlaštovky sedící na drátě elektrického vedení se staly symbolem babího léta - toho teplého zlatavého podzimu, kdy stromy dají úrodu a odějí se do všech. Kdy pod nohama zašustí první spadené listí a vlakový násep se začervená spoustou šípků. Kdy kaštany pustí do světa své krásné mahagonové plody, dýně zoranžoví a dorostou do velikosti vhodné na strašáka a v polích zavoní dým bramborové natě po sklizni hlíz.
Je to krásné období v roce, kdy slunce hřeje a zdobí, je teplo, ale ne horko, kdy se dům zdobí dekoracemi s podzimní tématikou velmi jednoduše. Stačí pár listů, šišek, ořechů, kaštanů, jablíček, okrasnou dýni, nějakou kukuřici i se šustím a domov je krásně nazdoben.
Večer, když zapadne slunce a ochladí se, stačí jen zapálit oheň v krbu, rozsvítit svíčky, zachumlat se deky a se skleničkou burčáku vychutnávat chuť babího léta.

úterý 2. září 2014

#212 Známky




Jedna věc se s vynálezem e-mailu dočista ztratila: už neplatíme za každou odeslanou zprávu. Leccos se urychlilo, lecčíms jsme zahlceni. Ztratil se ale jeden kouzelný moment – předplácení poštovních služeb. Chcete-li se podívat na groteskní genialitu vynálezu poštovních známek v celé její kráse, přečtěte si knihu Zaslaná pošta (Going Postal) Terryho Pratcheta.

Jako kluk jsem nikdy známky nesbíral: nefungovalo u mne to minimalizované kouzlo dalekých krajů, nebavilo mě odmáčení. Na všechno se nějak muselo opatrně. A navíc, české známky bývaly nějak normalizačně šedivé, nezábavné, prostě socialistické. Copak o to, když přišla lesklá plnobarevná Bětka z Anglie (hodně výjimečně), ta se mi líbila. Byla ale vždycky stejná...

Teď dělám řadu věcí na truc elektronice a patří k nim i posílání nevyžádané pošty (pohledů a dopisů). K tomu však neodmyslitelně patří i házení do schránky. A tedy nutnost předem zásilku oznámkovat. Začal jsem si po letech kupovat celé aršíky a nestíhám se divit. České známky jsou krásné! Veselé, zajímavé, plnobarevné, leské – a samolepicí. Radost kupovat, radost posílat. Jen si při pohledu na ně říkám: proč se odjakživa odlepovaly z obálek, a nestříhaly i s kouskem razítka. Mě by to nevadilo... Jak se to vlastně dneska dělá s tím novým lepidlem?

čtvrtek 28. srpna 2014

#211 Sukně a šaty

Nedávno jsem jela do Brna a zničehonic mě napadlo, že strašně málo nosím sukně a šaty, ačkoli je mám moc ráda a myslím si, že ženám velmi sluší. Tak jsem se rozhodla, že budu sukně nosit co nejčastěji. Aspoň jednou týdně. Vždyť jich mám tolik. Tak teď už tři týdny nosím sukně za každého počasí - mini, dlouhé, plátěné, riflové, s volánkem a šaty. A najednou si připadám tak nějak "hezčí" nebo spíš "ženštější".
I když si oblečení ve skříni probírám celkem pravidelně, aspoň jednou za rok, najednou mě to donutilo se věnovat v šatníku jen šatům a sukním. Tuhle jsem si jednou koupila ve výprodeji za 50,-, prodavačka byla nadšená, jak mi (údajně) sluší. No... mini v černobílé kohoutí stopě se stříbrnou stahovací mašličkou v pase, nikdy jsem ji na sobě neměla. Šup s ní do kontejneru na oblečení. Tamtéž putovala hříšně krátká otrhaná džínová sukénka a pletená dlouhá sukně do půl lýtek. A celkem pěkné puntíkované šaty z nepříjemného materiálu.
Za to jsem si do skříně nastěhovala dvoje nové šaty - růžové letní a meruňkové elegantní. (Taky vidíte ten nepoměr? Dvoje dovnitř, čtyři ven... To budu muset dorovnat.) Kdykoli se chystám někam ven, ať už do města na nákupy nebo jen s kočárkem na procházku, moje první volba je sukně. Pouze na houby do lesa jsem si vyšla v kraťasích (nemám sukni s kapsou na kudličku:) a párkrát v hodně nepříznivém počasí jsem volila tříčtvrteční nebo dlouhé kalhoty.
Vzápětí po mém vnitřním rozhodnutí nosit častěji šaty a sukně mě napadlo, že zkusím vyzvat na sociálních sítích další ženy, aby se přidaly a nosily sukně. Udělalo mi velkou radost, jak rychle a nadšeně se po internetu začaly šířit fotky dámských nohou v sukních a šatech s označením #52sukní (chválím především Twitter, ten zareagoval okamžitě a masově; Google+ a FB se, jako i v jiných mých projektech, rozhoupávají pomaleji). Další velkou radostí se stala účast pánů, akce 52 sukní už se zúčastnilo minimálně deset mužů a fotky chlupatých lýtek v sukních se stále objevují. A nemenší radost jsem měla, když se na dámské jízdě objevily kamarádky v sukních se slovy "Vzala jsem si ji kvůli tobě."
Já budu nosit sukně dál. Co vy?

Ta moje, první

První chlap, Auv Ajs

A pro radost Kuliočko, i s make-upem


středa 27. srpna 2014

#210 Ranní déšť



Už druhý den po ránu prší. A venku to voní. Pořád ještě je léto, i když babí. Budu rád sedět v teplé kanceláři, popíjet horký čaj a při práci schnout.

Mám rád ranní déšť. Nepřekvapí vás, víte o něm většinou už ve chvíli, kdy vyrážíte z domu, můžete popadnout deštník nebo bundu... a nebo taky ne. Necháte dopadat kapky přímo na holou hlavu, s bláhovou nadějí, že jemně zality, vlasy zase pěkně porostou.

Jste-li zrovna na vandru, jen pěkně popotáhnete celtu, zavrtáte se hlouběji do spacáku, a lenošíte dál. Posloucháte šumění kapek a alespoň na chvíli děláte to nejlepší, co v danou chvíli dělat jde.

A do toho si začnete zpívat jednu profláklou melodii málo známého lehkonohého kanadského písničkáře Gordona Lightfoota. Smím-li být trochu impertinentní: děvčata, zkuste si najít pár jeho kousků na YouTube, je to dnes sice už starý pán, ale hlas měl a má medový jak Neil Diamond. Do tohohle počasí (nebo k horkému krbu, dle libosti) jak stvořený.

Jak jinak by se mohla písnička jmenovat, než Ranní déšť. Do češtiny ji pro Pavla Bobka převedl Vladimír Poštulka, celkem doslovně, takže z ní trochu násilně čouhají přenesené reálie. Dneska by nikdo příčetný jen tak neposedával na ranveji, zvlášť ne takového letiště, kde vzlétají Boeingy.

Mnohem hezčí mi přijde text Wabiho Daňka. Nestěžuje si na odlétající lásku, s deštěm se kamarádí. Je tu i ten Žalmanův a jeden méně známý, ale svébytně poetický od Stráníků. V něm je to záhada na záhadu, melodie objala text, který je intimním záznamem nějakého jedinečného zážitku – sice bez vysvětlení, ale proč vlastně ne? Vždyť jde o ty kapky.

Máte rádi ranní déšť? Zpíváte si v něm?