čtvrtek 27. listopadu 2014

#229 Zrání

Nedávno jsem četla Biomanželku od Viewegha a moc se mi líbila. Byla čtivá, zhltla jsem ji na posezení. Vůbec jsem se hlavnímu hrdinovi nedivila, že vypravěčku nesnáší (jen na vysvětlenou: příběh vyprávěla dula, kterou si jeho manželka vzala k prvnímu porodu a která u nich zůstala bydlet na několik dalších let). Ale jak jsem se později v myšlenkách začala ke knížce vracet, čím dál víc jsem se ztotožňovala s onou biomanželkou. S postupem času, setkáním s těmi správnými lidmi a hlavně narozením dětí se původně obyčejná holka s tradičním náhledem na život začala měnit a zrát v ženu, která se obrací k přírodě, mystice, "alternativnímu" způsobu života.
Změna, která se u ní během asi deseti let odehrála, je mnohem výraznější, než jakou na sobě pozoruji já. Ale jinak probíhá v podstatě stejně. S postupem času, setkáním s jistými lidmi a hlavně narozením vlastních dětí (jak už jsem v jednom příspěvku zmínila) zraju a měním se v někoho, nad kým bych kdysi nechápavě zavrtěla hlavou. Jediné, co jsem chtěla v nácti a zůstalo dodnes, je velká rodina. A snad bych tehdy byla i svolná třídit odpad. Ale tehdy jsem chtěla vystudovat vysokou školu, najít si dobré a dobře placené zaměstnání. Za svůj jsem převzala manželův sen o stavbě vlastního domu a vybrala jsem si modelový z katalogu. Ekologie znamenala jezdit do práce na kole místo MHD, třídit odpad a přispívat Greenpeace. Třídit odpad znamenalo papír, plast, sklo a zbytek. A co jde, tak koupit a ušetřit si co nejvíc práce...
Vysokou školu teď považuju za naprostou zbytečnost. Budoucí kariéru si představuju tak, že budu dělat cokoli z domu, abych se co nejvíc mohla věnovat dětem. Dům bych teď volila víc energeticky pasivnější, chtěla bych solární kolektory a geotermální vytápění a když už by se vrtalo tak hluboko, tak taky vlastní studnu. A možná kořenovou čističku odpadních vod, je to vlastně takové zahradní jezírko :)
Se skoro třemi dětmi se cestování autem nevyhnu, ale kam se dostaneme pěšky, jdeme pěšky (klidně i k rodičům do vedlejší vesnice). Když zrovna nevozíme miminko v kočárku, jezdíme na kole. A když jedeme do města a neplánujeme nákupy, užijou si kluci cestu vlakem a autobusem. Kromě papíru, plastů a skla třídíme i hliník, železo, oděvy, kompostovatelný odpad. Pořídila jsem si kompostér a pečivo vozím slepicím. A největší podíl pevného domovního odpadu - jednorázové plenky nahrazuji co nejvíc látkovými.
Mám štěstí, že mám manželovu podporu a cokoli si vymyslím, schválí a často se i zapojí (viz třídení odpadu). Když jsem se u prvního potomka rozhodla, že budu nosit miminko v šátku, jen pokrčil rameny, ale pomáhal mi s úvazy, když jsem je ještě neměla "v ruce" a když se do mě starší příbuzné pustily a rozčilovaly se, že "se nám tam to chuďato udusí", tak sám začal vysvětlovat a odkázal je do patřičných mezí. Když jsem u druhého dítěte řekla, že chci místo postýlky houpačku, bez řečí přivrtal nosný hák do zdi a vyzkoušel jeho pevnost vlastní vahou. Když jsem přišla s látkovými plenami, jen prohlásil, že to budu prát já a víc o takových věcech vím, takže to nechá na mě. A když se pak v mojí nepřítomnosti nad tím pozastavila jedna známá (resp. mě odsoudila, že si zbytečně přidávám práci), okamžitě se mě zastal, že látková plena je pro miminko rozhodně šetrnější než sice praktická, ale bůhví čím napuštěná papírová plenka. Jsem mu za tu podporu vděčná. Ať si vymyslím cokoli, nikdy neřekne ne, a i když navenek neprojeví žádný nadšený souhlas, pevně pak stojí za mnou.
A co jde, tak si vypěstuju, vytvořím, vyrobím, zavařím, upeču, uvařím nebo udělám nejradši doma sama a radši si s tím dám tu práci...
Možná si klepete na čelo, ale mně to vyhovuje. A přemýšlím, jak by se mi Biomanželka od Viewegha líbila, kdybych měla možnost ji dát přečíst svému náctiletému já.

čtvrtek 6. listopadu 2014

#228 Zázraky života

Myšlenku této radosti mám v hlavě už několik měsíců, přesněji 19 týdnů, ale docela jsem váhala, jestli mám psát o něčem, co je pro mě tak osobní...
Miminko samo o sobě je zázrak. Z prostých dvou buněk se během neuvěřitelně krátké doby stane dokonalý človíček, mající (miniaturní) všechny kosti, svaly, orgány a všechny smysly a stejně neuvěřitelně rychle roste a dál se vyvíjí. Je to jako malý Velký Třesk, kdy se setkáním vajíčka se spermií začne tvořit nový (miniaturní) vesmír - člověk.
Je zázrak, že to malinké stvoření dokáže najednou sebrat všechnu svou sílu a absolvovat pro něj dlouhou a náročnou cestu porodu. Je zázrak přivítat ho po té cestě na světě, poprvé se ho dotknout, sevřít ho v náručí...
Považuju za zázrak, že nám byly dopřány tři takové zázraky zrození. A uvědomuju si, že jsme měli neuvěřitelné štěstí, že nám stačilo chtít a do pár týdnů ve všech třech případech zázrak přišel; že jsme nemuseli roky čekat, podstupovat nepříjemné situace, vyšetření a mnohdy i zklamání. Je můj malý soukromý zázrak, že všechna tři těhotenství proběhla (dosud) v naprosté pohodě a já si je mohla patřičně užít a těšit se na narození mého malého děťátka. Je zázrak, že všechny tři mé děti jsou zdravé, jak ti dva starší klučíci, tak i to maličké, co teprve přijde.
Nemůžu říct, že tohle je něco, co mi dělá radost. Ne, tyhle zázraky života mě naplňují nesmírným štěstím a pokorou. Přesto si myslím, že to může, nebo možná dokonce má, být zahrnuto mezi 1000 věcí, které mně dělají radost.
http://youtu.be/GZk4hT7ncv0

čtvrtek 30. října 2014

#227 Hořící krb

Začalo zase období, kdy jsme začali topit v krbu. Tentokrát trochu s obavou, protože náš Mladší syn od minulé topné sezóny začal chodit, a vzhledem k tomu, jak rád si chodí ohřívat ručičky na dvířka od trouby, bojíme se popálenin minimálně druhého stupně.
Ale už jsem se těšila, protože žhnoucí krb je přece jen něco jiného než jakkoli sálající topení. Horko v blízkosti krbu naštěstí naše chlapečky od bližšího prozkoumávání odradilo a tak jedinou nehodou byla zadřená tříska při plnění zásobníku na dřevo.
Mám ten krb moc ráda. Kromě koupené krbové vložky je celý dílem mého manžela. Je velký, ale vzhledem k jeho umístění (v rohu mezi dvoje dveře) nezabírá jinak užitečné místo. Po jeho pravé straně, součástí samotného krbu jsou dvě niky. Spodní, větší slouží jako zásobník na dřevo. Horní je odkládacím místem na sirky, krbové nářadí a postupem času se tam začaly dávat i jiné věci, které nemají padnout do malých ručiček. Vlevo od krbu mi muž zbudoval čtecí koutek - je to zděná lavice s dřevěnou deskou, ovčí kůží a nástěnným světlem. Prostor pod lavicí slouží jako další zásobník na dřevo.
Krb je obložen cihlovými pásky, ve dvou třetinách výšky je cihlová římsa. Vzduchové rozvody tepla jsou v celém přízemí a vedou i do podkroví a po letošním zateplení víme, že krb dokáže vytopit obě obytná patra.
Ale to hlavní je, že hořící krb dá domu úplně jinou atmosféru, takovou hřejivější a přívětivější. Ať už "jen" topí, když my jsme ještě uprostřed podvečerního ruchu; nebo dotváří kulisu večerního klidu u knížky, her nebo televize; či svým mihotavým světlem narušuje tmu a občasným zapraskáním dřeva v ohni ticho usínajícího domu...

čtvrtek 16. října 2014

#226 Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet...

...je někde schované sluníčko. Když jsem se ráno vzbudila, byla mlha neprůhledná už ve vzdálenosti sousedova domu. Byl to okamžik, kdy si svítání teprve razí cestu noční tmou a díky husté mlze se na kratičký okamžik zdálo, jako bych byla v celém vesmíru jen sama ve svém domě.
S postupem času, když už jsme vyrazili z domu, mlha trochu zřídla a kdesi daleko za ní na východě se dalo tušit stoupající slunce. Díky mlze bylo ale stále šero a vysoká vlhkost ve vzduchu dávala vůní jasně najevo, že je podzim. Do toho kdesi nad mou hlavou zakrákala vrána. Mlha nás obklopovala, ať jsme se hnuli kamkoli. Ačkoli to zní jako scéna z hororu, mě se to líbilo. Byl to spíš takový film noir naživo.
Staršího syna zajímalo, co vlastně mlha je a jak to, že kolem nás ji nevidíme a o kousek dál ano. A zkuste to vysvětlit tak, aby to pochopilo pětileté dítě. Cesta nám pěkně utekla a mlha kolem nás se rozplývala, takže jsme za chvilku viděli i vzdálenější domy, auta a lidi.
Mizící mlha za sebou zanechávala kapky rosy, které v sílícím slunečním jasu třpytily na všem. Nejpůsobivěji vypadaly na povlávajících babích létech, která se zachytila téměř na každém stromu nebo keři. Řetízky jemných perliček lákaly k tomu, vzít je do ruky, nasadit si je na krk, omotat kolem zápěstí... Ale při sebeněžnějším dotyku se krása rozpadla.
Nakonec se převalující mlha rozptýlila úplně a dala prostor hřejícímu podzimnímu slunci. Bylo to velmi poetické ráno.


Fotka je Radky Pragrové.

středa 15. října 2014

#225 Dlouhé i krátké

Potkal jsem na chodbě kolegyni, a uvědomil jsem si, že se mi moc líbí její účes. Má vlasy střižené dost na krátko, řekl bych nezkušeně "dokulata", a hlavně: dobře ladí k tomu, jak energicky a přitom jemně působí jako žena. A jak to tak bývá, hned jsem chtěl začít psát o tom, jak mám rád krátké vlasy, zavzpomínat při tom na Zuzku Navarovou a Irenu Škeříkovou, připomenout Sinead O'Connor...
A už už jsem to měl rozmyšlené, když jsem náhodou narazil na jednu fotku a všechno se mi to otočilo: vždyť já mám vlastně nejradši dlouhé vlasy! Takové ty opravdu hodně dlouhé, nejlépe, když se spletou do copů, ne, vlastně ne, radši když se volně rozpustí a foukne do nich vítr... Ach jo. Prostě mám rád vlasy?

Tady je přítomno krom vlasů a sukně ještě jedno téma, ale to si nechám na jindy :o)

A úplně stejný proces se odehrál, když jsem chtěl psát o sukních. Nejprve zas o těch dlouhých, katolicko evangelicko etnických, staroódních, volných, hipísáckých. Na ty prostě nedám dopustit. No jo, ale pak jsem zas potkal svou oblíbenou manželku v široké sukni ke kolenům, s fialovými punčochami, a uvědomil jsem si, že i ty krátké sukně mají mnoho do sebe. Tak už vím, že mám rád i dlouhé, i krátké. Prostě sukně. Čím volnější, tím lepší, to zas jo, na nějaké přiléhavé mini mě neužije.
Tak vám nevím – nejak se neumím rozhodnout. Miluju ženské vlasy. Nemůžu se nabažit sukní. A moje malá dcerka už roztáčí kola a přitom pohazuje hlavou, zpívá si a mě je dobře na světě.

PS: Ještě mě napadá, že bych mohl začít psát o písničkách (mám rád jednoduché a krátké – a narozdíl od většiny lidí mám rád i ty dlouhé), ale to si nechme na jindy.


pondělí 13. října 2014

#224 Vesnická plovárna

Moje babička a děda bydleli ve vesnici na kraji Železných hor. Trávila jsem tam důležitou část svého dětství... i pubertu. Víkendy, prázdniny.. celé léto. Procházky se psem po polích, loukách a po lesních cestách.. snění na říčních kamenech... rýžování zlata v potoce, které končívalo holinkami plnými vody a plížením kolem babičky, aby nevěděla...   
Taky to byla vesnická plovárna, kam přitékala ledová voda z potoka. Betonový bazén, okolo tráva, pokukování po místních klucích, nanuky...  Opálená paní, která sedávala za vchodem a trhala z barevných papírových klubek lístky - vstupenky.
Už jsem velká.. a tak sem, do toho mého pohádkového kraje, beru v létě děti, které mi pár odvážlivců svěří a děláme expedici..
Spíme v domě, kde bydlívala moje babička (dožila se skoro sta let, ale našich výprav se nedožila) a já se snažím dětem přiblížit tu úžasnou atmosféru prázdnin, léta, vesnice, zprostředkovat jim všechny ty vůně, možnosti.. Brouzdáme se vysokou trávou, chodíme k řece, objevujeme les, na zahradě trháme maliny a u potoka zakopáváme poklad. 
A na plovárnu je beru. Je celá v novém. V bazénu jsou modré dlaždičky, tráva pěkně posekaná, nové brouzdaliště pro nejmenší, hřiště na plážový volejbal, nová klouzačka. 
Ale víte co? Ledová voda stále přitéká z potoka a u šaten prodávají nanuky... a za vchodem.. Hádejte... Za vchodem stojí opálená paní a trhá papírové vstupenky z barevných klubek. Modré pro dospělé a žluté pro děti...
Nasávám tu atmosféru... a je to stejné jako kdysi... i já jsem stejná. 
Nic se nezměnilo.

pátek 10. října 2014

#223 Barevné listy

Snad aby nám vynahradil to, co značí - tedy přechod z horkého léta do dlouhých měsíců mrazivé zimy - přišel podzim s dechberoucí satisfakcí. S příchodem babího léta začíná měnit listy na stromech z monotónní zeleně na barevnou škálu podzimních barev. Všechny odstíny žluté, oranžové, červené a hnědé se mísí v nádherné symfonii barev, tvarů a šustění pod nohama.
Jak se ale barva listů vlastně změní? Zelené zbarvení listu způsobuje chlorofyl. Listy obsahují také několik žlutých, oranžových nebo červených barviv, která jsou chlorofylem potlačena. S odcházejícím létem klesá aktivita fotosyntézy, rozkládá se zelený chlorofyl a uvolňuje místo pro karotenoidy (žlutá a oranžová barviva) nebo antokyany (červená barviva), která jsou vůči rozkladu odolnější a tak způsobují změnu zabarvení listu. U některých dřevin se na podzim v listech ukládá i větší množství tříslovin, jejichž přítomnosti dodá spolu s barvivy hnědé zabarvení. Každý strom má jednotlivých barviv jiné množství a výsledná barva podzimního listu je výsledkem smíchání obsažených barev.
Změna listů v barevnou záplavu je tedy vlastně způsobená postupným odumíráním listu, ale díky té barevné škále teplých tónů je ten podzim mnohem snesitelnější.