čtvrtek 18. prosince 2014

#233 Maličkosti

Přišlo to náhle, před několika týdny, společně s dveřmi do spížky. Nijak výrazně mi předtím nechyběly, ale najednou tam byli a já jsem z nich měla velkou radost. Vybavuju si, jak jsem si tehdy uvědomila, jak je to fajn mít radost z maličkostí. Je potom mnohem snadnější mít dobrou náladu po celý den, když se hned z rána pro něco nadchnete. Je potom mnohem příjemnější večer usínat, když zhodnotíte uplynulý den jako perfektní. I když jen kvůli nějaké drobnosti. Třeba že najdete dva pohledy ve schránce (z Madeiry a z Řecka). Nebo že vás ve frontě na pokladnu někdo pustí před sebe, protože vidí, že máte jen rohlíky a dvacku nachystanou. Nebo že se vám náhodou dostane do ruky časopis, který zhltnete od začátku do konce a víte, že TO je ten Pravý (Domácí) Časopis. Nebo že vám někdo s úsměvem poděkuje za to, že jste ho pustili ve frontě na pokladnu před sebe, protože má jen rohlíky a dvacku v ruce.
Je to snadné, stačí jen chtít. Ráno si říct, že se celý den chcete usmívat a přijde to samo. Nebo si večer říct, že i ten den blbec určitě přinesl něco dobrého a najít tu maličkost, díky které byl ten den vlastně fajn.
Budou Vánoce a já už jsem před týdnem psala o tom, že mám ten předvánoční čas velmi ráda. Aby ne, každý den se najde něco, co mi udělá radost. Upečené cukroví, Turbomošt na vánočních trzích, zabalené dárky, překvapení v adventním kalendáři, další uklizená místnost, koupený stromeček, zpívání ve školce u stromečku, vlastnoručně vyrobený věnec...
Štědrý den bude až za 6 dní, ale já už jsem dostala dva dárky, které mi udělali obrovskou radost: vjezd do garáže (a konec škrábání namrzlých oken, odmetání sněhu, vymrzlého či rozpáleného auta, vystupování do bláta, vytahování nákupu a dětí v dešti) a matraci na míru od čalouníka (a ten nejlepší spánek za posledních několik let). Ta matrace mi udělala o to větší radost, že to byl nápad mého muže, který viděl, že mě denně bolí záda a každou noc slyšel, že se převaluju a moc se nevyspím. A taky proto, že mi ji mistr čalouník udělal přednostně před jinými zakázkami.
Díky tomu, že mám radost z maličkostí, mi tyto "velikosti" dělají radost už několik dní. A pořád ji mám.

čtvrtek 11. prosince 2014

#232 Čas předvánoční

Někdy koncem listopadu na mě padne taková ta správná vánoční nálada a přichází můj oblíbený předvánoční čas. Začíná to obvykle pečením perníčků - léta už máme vytipovaný ten nej nej recept, jehož výsledkem jsou vynikající, ale tvrdé medové cukrovinky. Proto je pečeme tak brzo, aby do Vánoc hravě změkly. Jsme perníčkožrouti, takže postupem času nám přestalo stačit cukroví z jedné, ale i ze dvou dávek těsta, takže poslední roky vykrajujeme perníkové tvary rovnou z trojnásobného množství těsta. Vůně perníkového koření se line domem a navnadí na tu správnou vánoční atmosféru. Tím pro mě začíná advent, lhostejno, jaké je v kalendáři datum.
Se svojí čerstvě nabytou sváteční náladou se hned vrhnu do uklízení podzimní výzdoby a oprášení krabic s nápisy Zima, Advent a Vánoce. Pustím se do výroby nového adventního věnce na stůl, jehličnatých ozdob na dveře a svícnů. Naplním adventní kalendář a uvařím první svařák.
Před pár lety zavedla má kamarádka pěknou tradici a každý rok se u ní s ostatními kamarádkami scházíme, vijeme adventní věnce, povídáme si. Je to hrozně fajn a těším se na to celý rok, protože to je jediná příležitost, kdy se sejdeme bez dětí.
Ta kouzelné vánoční opojení se mě drží. Mám chuť poslouchat jen koledy, vymýšlím ty nejlepší dárky pro mé blízké, vyrábím handmade vánoční pohledy, peču cukroví, dělám generální úklid, píšu Ježíškovi, zajdu si do kostela na adventní mši, balím dárky, zdobím perníčky, chystám si vaječný likér.
Venku je plno barevných světýlek, ozdob a stromečků a většinou postrádám sníh. Muž koupí stromeček, letos poprvé se toho ujmou všichni mí chlapi, tak se těším, jaký vyberou. S příchodem prvního syna jsme odložili malinký umělý a kupujeme živý stromek. Střídáme to, ale upřednostňujeme ten v květináči, nepadá z něj tolik jehličí a zůstane nám i po Vánocích.
Mám hrozně ráda vánoční trhy. Ladovské na Zelňáku i tradiční na Svoboďáku. Spousta obdivuhodných rukodělných výrobků, které bych nejradši zkoupila všechny - svíčky z včelího vosku, malované hedvábí, keramiku, skleněné ozdoby, vykrajovátka na perníčky, šperky, dřevěné hračky, slaměné ozdoby, nahřívací polštářky, malovaný textil, mýdla, kovové hlavolamy, kované zvonky, smaltové konvičky... Do toho se prolínají vůně z jednotlivých stánků s občerstvením. Povinně obcházím a ochutnávám svařák, trdelník, medovinu, klobásku, churros, turbomošt, sýry... Miluju atmosféru vánočních trhů.
S přibývajícími otevřenými okýnky v adventním kalendáři vzrůstá nadšení a těšení. A taky trochu nervozita. Nezapomněla jsem na nic? Na dárek pro někoho? Stihnu to všechno?
Muž s kamarády zavedli předloni novou tradici, každý rok poslední adventní víkend udí maso. Sejdou se v šest ráno, roztopí udírnu, navaří hrnec svařáku. Později přijdou manželky a partnerky a den uplyne v příjemné zábavě, klábosení a hojném popíjení. První jsou hotové klobásky, o něco později šťavnaté panenky a pozdě v noci i ostatní "šrůtky".
Den před Štědrým dnem je den bramborového salátu. A v samotný Štědrý den ozdobíme dopoledne stromeček, díváme se na pohádky, muž nachystá kapra pro sebe a děti, pszruha nebo lososa pro mě a už jenom čekáme, až zazvoní zvoneček...

úterý 9. prosince 2014

#231 UX nejen ve vlaku

Není to tak často, abych si řekl: "jo, tohle někdo promyslel s ohledem na uživatele a dotáhl do konce".
Obor, který má tohle na starosti, má celkem mladé jméno: user experience design (ve zkratce UX). 
V historii určitě existovalo podobné snažení, aniž by se z toho dělala samostatná disciplína. Žádný nástroj jako tesařská sekera, náprstek nebo francouzák asi už nikdy nebudou potřebovat zásadní inovaci. Navrhli a vyvinuli je sami ti, komu nejvíc sloužily. Jsou ale věci, které při přezkoumání očima či rukama uživatele přímo vybízí k "redesignu".
A ten se děje. Musím se přiznat k zadostiučinění, které cítím při srovnání toho, jaké plenky používala moje maminka a jaké svým dětem hravě a rychle dáváme my. Někdo se v nedávno minulých letech zamyslel a výsledek (zavazovací látkovky s vlněnými svrchními kalhotkami) je vážně pro radost. A "neprotéká" to, většinou.
A už i u softwaru to uvažování nad tím "kdo a proč to bude používat" naštěstí přestává být výjimkou. Tak mi dneska udělala radost aplikace Můj vlak a chci se o tu radost s vámi podělit. 




Jenomže vlak, to nejsou jen aplikace. A tu mám po ruce i praktický příklad: opěrky pro hlavu. Narozdíl od auta je naprosto legitimní za jízdy ve vlaku si zdřímnout. I proto mu dávám takovou přednost. K tomu, aby mohl člověk pohodlně spát či podřimovat – bez následků v podobě bolesti hlavy nebo zablokované krční páteře – potřebuje mít hlavu pevně podepřenou, pokud možno souběžně s osou větší části páteře.




Co vám budu povídat – co se použitelnosti (ze zkušenosti uživatele) týče, vyhrává na plné čáře nestarší princip, odkaz na prastaré ušáky. Do kolmého prostoru se totiž hlava může opřít, a drží tam – nemusíte napínat žádné svaly, abyste ji udrželi v nejpohodlnější poloze. Ne vždycky jsou ty inovace ku prospěchu...


sobota 6. prosince 2014

#230 Televizní seriály


Rád se koukám na seriály. Ještě raději bych se sice znovu podíval na Markétu Lazarovou (leží mi na stole už od té doby, co ji remasterovali, což už bude nějaké tři roky) nebo třeba na Sedm samurajů, ale kde se dvěma dětmi vzít v kuse takřka tři hodiny času? Proto mám rád seriály, hodinku si člověk vždycky nějak vyšetří. Nemluvím jenom o situačních komediích jako je The Big Bang Theory nebo animovaných seriálech jako Futurama. Možná si ze školy vzpomenete, jaký je rozdíl mezi románem a novelou. Film je podle mě novela, zatímco kvalitní seriály román, který totiž dokáže zachytit vývoj postav. Větší prostor poskytuje možnost vysvětlit motivace záporáků, odhalit slabiny klaďasů a vlastně umožnit postavám přejít z jednoho extrému do druhého.

Baví mě Downton Abbey (až na pár těžko, i na fabulaci, uvěřitelných okamžiků). Asi by se mi líbilo být anglickým šlechticem, i když seriál zobrazuje období prudkých změn (od potopení Titaniku až po počátek druhé světové války). Irsko chce samostatnost, ženy volební právo, šlechta krachuje, Evropa se zmítá mezi válkami… Když už nic jiného, tak tak britská angličtina! Z každé epizody si "odnesu" alespoň jeden idiom.

Baví mě Boardwalk Empire. Opět počátek dvacátého století, tentokrát USA, Atlantic City. Steve Buscemi, slizák od pohledu, ale mezi všemi mafiány mu musíte fandit. Prohibice, nejen černoši (Ku-klux-klan) ale problematika imigrantů, počátek drogových kartelů… Pomalé, takřka divadelní. Vybroušené dialogy a hlavní postavy mají úroveň a styl.

Baví mě True Detective. Krátká série o osmi epizodách s uzavřeným příběhem. Není to klasická detektivka, co díl, to vyřešená vražda. Naopak, jeden případ se táhne celou sérií. Nic není jak se zdá a i zdánlivě spořádaný otec od rodiny může být pěkný hajzl a pošahanec sympaťák.

Baví mě House of Cards. Učebnice machiavellismu v praxi. Drsná verze Jistě, pane ministře s dějovou linkou. Jako divák hlavnímu hrdinovi chvilku fandíte a pak si přejete, aby ho konečně někdo sejmul.

Snad jen varování pro citlivky. Až na Downton Abbey, se po vzoru Game of Thrones, nešetří krví a erotickými scénami (dříve by se možná řeklo soft porno).

čtvrtek 27. listopadu 2014

#229 Zrání

Nedávno jsem četla Biomanželku od Viewegha a moc se mi líbila. Byla čtivá, zhltla jsem ji na posezení. Vůbec jsem se hlavnímu hrdinovi nedivila, že vypravěčku nesnáší (jen na vysvětlenou: příběh vyprávěla dula, kterou si jeho manželka vzala k prvnímu porodu a která u nich zůstala bydlet na několik dalších let). Ale jak jsem se později v myšlenkách začala ke knížce vracet, čím dál víc jsem se ztotožňovala s onou biomanželkou. S postupem času, setkáním s těmi správnými lidmi a hlavně narozením dětí se původně obyčejná holka s tradičním náhledem na život začala měnit a zrát v ženu, která se obrací k přírodě, mystice, "alternativnímu" způsobu života.
Změna, která se u ní během asi deseti let odehrála, je mnohem výraznější, než jakou na sobě pozoruji já. Ale jinak probíhá v podstatě stejně. S postupem času, setkáním s jistými lidmi a hlavně narozením vlastních dětí (jak už jsem v jednom příspěvku zmínila) zraju a měním se v někoho, nad kým bych kdysi nechápavě zavrtěla hlavou. Jediné, co jsem chtěla v nácti a zůstalo dodnes, je velká rodina. A snad bych tehdy byla i svolná třídit odpad. Ale tehdy jsem chtěla vystudovat vysokou školu, najít si dobré a dobře placené zaměstnání. Za svůj jsem převzala manželův sen o stavbě vlastního domu a vybrala jsem si modelový z katalogu. Ekologie znamenala jezdit do práce na kole místo MHD, třídit odpad a přispívat Greenpeace. Třídit odpad znamenalo papír, plast, sklo a zbytek. A co jde, tak koupit a ušetřit si co nejvíc práce...
Vysokou školu teď považuju za naprostou zbytečnost. Budoucí kariéru si představuju tak, že budu dělat cokoli z domu, abych se co nejvíc mohla věnovat dětem. Dům bych teď volila víc energeticky pasivnější, chtěla bych solární kolektory a geotermální vytápění a když už by se vrtalo tak hluboko, tak taky vlastní studnu. A možná kořenovou čističku odpadních vod, je to vlastně takové zahradní jezírko :)
Se skoro třemi dětmi se cestování autem nevyhnu, ale kam se dostaneme pěšky, jdeme pěšky (klidně i k rodičům do vedlejší vesnice). Když zrovna nevozíme miminko v kočárku, jezdíme na kole. A když jedeme do města a neplánujeme nákupy, užijou si kluci cestu vlakem a autobusem. Kromě papíru, plastů a skla třídíme i hliník, železo, oděvy, kompostovatelný odpad. Pořídila jsem si kompostér a pečivo vozím slepicím. A největší podíl pevného domovního odpadu - jednorázové plenky nahrazuji co nejvíc látkovými.
Mám štěstí, že mám manželovu podporu a cokoli si vymyslím, schválí a často se i zapojí (viz třídení odpadu). Když jsem se u prvního potomka rozhodla, že budu nosit miminko v šátku, jen pokrčil rameny, ale pomáhal mi s úvazy, když jsem je ještě neměla "v ruce" a když se do mě starší příbuzné pustily a rozčilovaly se, že "se nám tam to chuďato udusí", tak sám začal vysvětlovat a odkázal je do patřičných mezí. Když jsem u druhého dítěte řekla, že chci místo postýlky houpačku, bez řečí přivrtal nosný hák do zdi a vyzkoušel jeho pevnost vlastní vahou. Když jsem přišla s látkovými plenami, jen prohlásil, že to budu prát já a víc o takových věcech vím, takže to nechá na mě. A když se pak v mojí nepřítomnosti nad tím pozastavila jedna známá (resp. mě odsoudila, že si zbytečně přidávám práci), okamžitě se mě zastal, že látková plena je pro miminko rozhodně šetrnější než sice praktická, ale bůhví čím napuštěná papírová plenka. Jsem mu za tu podporu vděčná. Ať si vymyslím cokoli, nikdy neřekne ne, a i když navenek neprojeví žádný nadšený souhlas, pevně pak stojí za mnou.
A co jde, tak si vypěstuju, vytvořím, vyrobím, zavařím, upeču, uvařím nebo udělám nejradši doma sama a radši si s tím dám tu práci...
Možná si klepete na čelo, ale mně to vyhovuje. A přemýšlím, jak by se mi Biomanželka od Viewegha líbila, kdybych měla možnost ji dát přečíst svému náctiletému já.

čtvrtek 6. listopadu 2014

#228 Zázraky života

Myšlenku této radosti mám v hlavě už několik měsíců, přesněji 19 týdnů, ale docela jsem váhala, jestli mám psát o něčem, co je pro mě tak osobní...
Miminko samo o sobě je zázrak. Z prostých dvou buněk se během neuvěřitelně krátké doby stane dokonalý človíček, mající (miniaturní) všechny kosti, svaly, orgány a všechny smysly a stejně neuvěřitelně rychle roste a dál se vyvíjí. Je to jako malý Velký Třesk, kdy se setkáním vajíčka se spermií začne tvořit nový (miniaturní) vesmír - člověk.
Je zázrak, že to malinké stvoření dokáže najednou sebrat všechnu svou sílu a absolvovat pro něj dlouhou a náročnou cestu porodu. Je zázrak přivítat ho po té cestě na světě, poprvé se ho dotknout, sevřít ho v náručí...
Považuju za zázrak, že nám byly dopřány tři takové zázraky zrození. A uvědomuju si, že jsme měli neuvěřitelné štěstí, že nám stačilo chtít a do pár týdnů ve všech třech případech zázrak přišel; že jsme nemuseli roky čekat, podstupovat nepříjemné situace, vyšetření a mnohdy i zklamání. Je můj malý soukromý zázrak, že všechna tři těhotenství proběhla (dosud) v naprosté pohodě a já si je mohla patřičně užít a těšit se na narození mého malého děťátka. Je zázrak, že všechny tři mé děti jsou zdravé, jak ti dva starší klučíci, tak i to maličké, co teprve přijde.
Nemůžu říct, že tohle je něco, co mi dělá radost. Ne, tyhle zázraky života mě naplňují nesmírným štěstím a pokorou. Přesto si myslím, že to může, nebo možná dokonce má, být zahrnuto mezi 1000 věcí, které mně dělají radost.
http://youtu.be/GZk4hT7ncv0

čtvrtek 30. října 2014

#227 Hořící krb

Začalo zase období, kdy jsme začali topit v krbu. Tentokrát trochu s obavou, protože náš Mladší syn od minulé topné sezóny začal chodit, a vzhledem k tomu, jak rád si chodí ohřívat ručičky na dvířka od trouby, bojíme se popálenin minimálně druhého stupně.
Ale už jsem se těšila, protože žhnoucí krb je přece jen něco jiného než jakkoli sálající topení. Horko v blízkosti krbu naštěstí naše chlapečky od bližšího prozkoumávání odradilo a tak jedinou nehodou byla zadřená tříska při plnění zásobníku na dřevo.
Mám ten krb moc ráda. Kromě koupené krbové vložky je celý dílem mého manžela. Je velký, ale vzhledem k jeho umístění (v rohu mezi dvoje dveře) nezabírá jinak užitečné místo. Po jeho pravé straně, součástí samotného krbu jsou dvě niky. Spodní, větší slouží jako zásobník na dřevo. Horní je odkládacím místem na sirky, krbové nářadí a postupem času se tam začaly dávat i jiné věci, které nemají padnout do malých ručiček. Vlevo od krbu mi muž zbudoval čtecí koutek - je to zděná lavice s dřevěnou deskou, ovčí kůží a nástěnným světlem. Prostor pod lavicí slouží jako další zásobník na dřevo.
Krb je obložen cihlovými pásky, ve dvou třetinách výšky je cihlová římsa. Vzduchové rozvody tepla jsou v celém přízemí a vedou i do podkroví a po letošním zateplení víme, že krb dokáže vytopit obě obytná patra.
Ale to hlavní je, že hořící krb dá domu úplně jinou atmosféru, takovou hřejivější a přívětivější. Ať už "jen" topí, když my jsme ještě uprostřed podvečerního ruchu; nebo dotváří kulisu večerního klidu u knížky, her nebo televize; či svým mihotavým světlem narušuje tmu a občasným zapraskáním dřeva v ohni ticho usínajícího domu...